Fiat 127 – Premiant třídy

Na jaře 1971 debutoval kompaktní Fiat 127 s předním pohonem; sympatický a prakticky řešený automobil pak po zásluze získal evropský titul Vůz roku 1972...

Fiat 127 s interním ozna­čením X 1/4 byl druhým členem nové generace turínských automobilů Fiat s motorem vpředu napříč a pohonem předních kol, kterou na jaře 1969 odstartoval Fiat 128 (viz AR 8/’12). Koncepcí i konstrukcí podvozku na něj bezprostředně navázal, byl ovšem menší a dostal osobitě tvarovanou dvoudveřovou karoserii se šikmou zádí, jejíž tvary navrhl designer mateřské automobilky Nino Manzo. V nabídce značky nahradil Fiat 127 populární osmsetpadesátku s motorem v zádi, z jejíž verze 850 Sport převzal osvědčený čtyřválec 903 cm³. Vše ostatní bylo zcela nové. Fiat 127 založil třídu moderně střižených kompaktních vozů, vhodných do města i na delší cesty, na přímé konkurenty si však musel počkat.

Koncem roku 1971 získal prestižní evropský titul Vůz roku 1972. Až v lednu 1972 jej na trhy následoval Renault 5, na podzim 1972 přišel Peugeot 104, v létě 1974 paletu rozšířil Audi 50 a na jaře 1975 jeho lidovější derivát Volkswagen Polo. V září 1976 pak do stále žádanějšího segmentu vstoupil Ford Fiesta. ­Mezitím ovšem Fiat stačil prodat přes 1,5 milionu stosedmadva­cítek a stal se tak uznávaným premiantem své třídy. O konstruktérech firmy Fiat se tradičně ří­kalo, že dovedou vytvořit vozy uvnitř větší, než zvenku. Fiat 127 se čtyřválcem vpředu napříč a převodovkou vlevo vedle motoru to potvrdil. Mechanické skupiny zabíraly jen 20 % obestavěného prostoru, zatímco 80 % bylo k dispozici cestujícím a jejich zava­zadlům. Nemalou roli v tom hrálo prostorově úsporné zavěšení zadních kol na příčných trojúhelníkových ramenech, odpružených spodním příčným listovým perem, které ­plnilo i funkci stabilizátoru, jen tlumiče čněly vzhůru.

Přední kola byla zavěšena na příčných ramenech doplněných svislými vzpě­rami McPherson s vinutými pružinami a tlumiči, ke stabilitě přispíval příčný zkrutný stabilizátor. Čtyřválec OHV 903 cm³ dával výkon 47 k (34,5 kW)/6200 min^‑1 a největší ­točivý moment 62 N.m/3500 min^‑1. Přes čtyřstupňovou převodovku s řadicí pákou na podlaze poháněl přední kola. Vůz měl hřebenové řízení s bezpečnostním sloupkem volantu, jenž se mezi krajními ­polohami otočil třiapůlkrát. Brzdy byly vpředu kotoučové a vzadu bubnové, dvou­okruhová soustava měla omezovač brzd­ného účinku v závislosti na zatížení zadní nápravy.

Kola nesla radiální pneumatiky 135 SR 13. Při rozvoru náprav 2225 mm a rozchodu kol 1280 mm vpředu a 1295 mm vzadu byl vůz dlouhý 3595 mm, široký 1527 mm a v zatíženém stavu vysoký 1325 mm (v nezatíženém 1370 mm). Samonosná dvoudveřová karoserie byla pětimístná, náhradní kolo se vešlo pod přední kapotu, takže vzadu zůstalo 365 l prostoru pro zavazadla. Palivová nádrž o objemu 30 l byla za zadní nápravou, její nalévací hrdlo ústilo na levém zadním blatníku. Automobil s pohotovostní hmotností 705 kg a užitečnou hmotností 400 kg dosahoval největší rychlosti 140 km/h a spotřeboval 6 až 7 l benzinu na 100 km. Od března 1972 automobilka vedle základního dvoudveřového modelu nabízela i tří­dveřový Fiat 127, jenž měl v šikmé zádi nahoru vyklápěcí víko a sklopné zadní sedadlo, které umožňo­valo vytvořit ložnou plochu dlouhou až 1,3 metru, přičemž za předními sedadly vznikl ná­kladní prostor o objemu 1,07 m³ (měřeno po strop).

Od jara 1972 se stosedmadvacítka vyráběla i ve Španělsku pod označením Seat 127. V duchu tradice vozů Seat 600 a 850 se i Seat 127 ve Španělsku dočkal specifického provedení se čtyřmi bočními dveřmi. Seat 127 4 Puertas slavil pre­miéru koncem září 1973 v Paříži, výroba však začala až na jaře 1974. Ve Francii jej oficiálně prodávali zástupci značky Fiat. Nového Fiatu se samozřejmě chopily ladičské firmy. Nejúspěšnější v tomto směru byla římská Giannini, která čtyřválec 903 cm³ vyladila na 57 k (42 kW). Ještě náročnějším zákazníkům prodávala stosedmadvacítku s motorem převrtaným na 950 cm³ a na­bízejícím výkon 63 k (46 kW), s nímž kompaktní vůz dosahoval rychlosti 160 km/h. Přídavné světlomety na přídi a šípovité po­lepy na bocích prozrazovaly vyladěný vůz.

Sériovou novinkou podzimu 1974 byl Fiat 127 Special s bohatší výbavou, a to jak ve dvoudveřovém, tak ve třídveřovém pro­vedení. Měl novou mřížku masky, nárazníky opatřené ochrannou pryžovou lištou (délka vzrostla na 3635 mm), dostal nový volant a hranatou kapličku palubní desky s imitací dřeva. Po mechanické stránce se od svého levnějšího sourozence nijak nelišil. U všech vozů byl v té době kvůli přísnějším emisním předpisům snížen výkon motoru 903 cm³ na 45 k (33 kW)/5600 min^‑1. V dubnu 1977 byl představen modernizovaný Fiat 127 s nově tvarovanou přídí se širokou maskou a nárazníky z plastu.

Měl větší boční okna, jež se u nejdražší verze Fiat 127 CL dala vyklopením pootevřít, dvoudveřový i tří­dveřový model dostal větší zadní okno a práh víka zavazadelníku (nebo třetích zadních dveří) byl posunut níže. Rovněž interiér prošel důkladnou modernizací, včetně volantu, palubní desky, ovladačů a čalounění. Vedle základního motoru OHV 903 cm³ o výkonu 45 k (33 kW) se nově do vozů s výbavami C a CL montoval čtyřválec OHC s pětkrát ulo­ženým klikovým hřídelem, který z objemu 1049 cm³ dával 50 k (37 kW)/5600 min^‑1. Oba motory byly nadále spojeny se čtyřstupňovou převodovkou, nově montovaný delší stálý převod však umožnil snížit otáčky motoru odpovídající rychlosti 120 km/h z 5400 na 4700 min^‑1. Šetřil tak benzin, ale i uši posádky. Modernizací prošel i Seat 127, včetně čtyřdveřové verze. Není bez zajímavosti, že ve Francii se modernizovaná stosedma­dvacítka v té době prodávala pod jménem Brava.

V roce 1977 se v Brazílii rozběhla ­výroba tamější verze 127, jež dostala označení Fiat 147. Evropským zákazníkům byl určen Fiat 127 Sport, představený v létě 1978. Kromě spoileru pod přídí, křidélka na zadní hraně střechy a širších sportovních disků kol se mohl pochlubit i sportovním ­volantem a novými sedadly. Přední měla ­vysoká opěradla přecházející v opěrky ­hlavy, zadní byla samostatná. Pod kapotou se skrýval čtyřválec 1049 cm³ vyladěný na 70 k (51,5 kW), díky němuž vůz uháněl rychlostí až 160 km/h.

V létě 1979 přišla na trh limitovaná série vozů Fiat 127 Top. Měly standardní motor 1049 cm³ o výkonu 50 k (37 kW), ale specifické disky kol s pneuma­tikami 155 SR 13. Dodávaly se pouze ve dvou barvách; vozy v bronzové metalíze měly pevnou střechu, automobily v modré metalíze byly opatřeny shrnovací textilní střechou nad oběma řadami sedadel. Koncem roku 1979 se v Itálii začal prodávat Fiat 127 Rustica, odvozený z brazilského modelu Fiat 147. Stejně jako on měl zesílenou karoserii těžší o 45 kg, motor 1049 cm³ o výkonu 55 k (40,5 kW), kratší převody, ­pneumatiky 145 SR 13 a palivovou nádrž zvětšenou na 38 l. Existoval pouze v pískové barvě a tulácký charakter dával najevo trubkovými nárazníky a rámečky s mřížkami před světlomety. Na střeše měl trubkový nosič zavazadel, interiér byl vybaven jen spartánsky. Kariéra modelu Rustica skončila už v létě 1981.

Z Brazílie pocházelo i třídveřové kombi, prodávané v Itálii od podzimu 1980 jako Fiat 127 Panorama. Při standardním rozvoru 2225 mm bylo dlouhé 3920 mm, široké 1545 mm a vysoké 1425 mm, nahoru vyklápěcí třetí dveře v zádi dole zasahovaly až do nárazníku. Sklopením zadních se­dadel vznikla ložná plocha dlouhá 1,45 m, objem zavazadlového prostoru se zvětšil z 312 na 585 litrů (po spodní okraj oken) ­respektive na 1176 l (po strop). Kombi s užitečnou hmotností 450 kg poháněl čtyřválec 1049 cm³ o výkonu 50 k (37 kW). V únoru 1981 se dočkali milovníci naftového provozu; nově nabízený Fiat 127 Diesel poháněl vznětový čtyřválec OHC 1301 cm³, jenž dával výkon 45 k (33 kW)/5000 min^‑1 a největší točivý moment 75 N.m/3000 min^‑1. Vznětové motory Fiat přicházely z Brazílie, z výrobního závodu Belo Horizonte. Vůz měl zesílenou třídveřovou karoserii brazilského modelu 147 s typickou přídí, vykazoval pohotovostní hmotnost 835 kg a uži­tečnou 420 kg. Byl dlouhý 3745 mm, jezdil na pneumatikách 145 SR 13 a dosahoval rychlosti 130 km/h. Při ustálené rychlosti 90 km/h spotřeboval 5,1 litru nafty na 100 km, při 120 km/h 7,7 l a v městském cyklu 6,5 l, dostatečnou autonomii zaručovala nádrž zvětšená na 42 l.

Vznětový motor se od jara 1981 montoval i do třídveřového kombi Panorama. V listopadu 1981 byly představeny vozy Fiat 127 třetí série. Vyznačovaly se novou ­šikmou maskou, velkoplošnými plastovými nárazníky a řadou dalších plastových prvků. Při nezměněném rozvoru 2225 mm vzrostla celková délka na 3711 mm. Základ nabídky tvořil model 127 Special ve dvoudveřovém a třídveřovém provedení s motorem OHV 903 cm³ o výkonu 45 k (33 kW), přičemž tří­dveřový Special mohl alternativně dostat čtyřválec OHC 1049 cm³ o výkonu 50 k (37 kW). Ten byl standardní pohonnou jednotkou luxusněji vybaveného modelu 127 Super, nabízeného s třídveřovou i pětidveřovou karoserií a poprvé také s pěti­stupňovou převodovkou.

Milovníkům rychlejšího svezení byl určen nový Fiat 127 Sport, vybavený čtyřválcem OHC zvětšeným na 1301 cm³ a naladěným na 75 k (55 kW)/5750 min^‑1. S pomocí pětistupňové převo­dovky umož­ňoval třídveřovému vozu flirtovat s rychlostí 170 km/h. Beze změn se nadále vyráběly i vozy Fiat 127 Diesel a kombi Fiat 127 Panorama, blízce příbuzné s brazilskými modely řady 147. V Itálii byla výroba vozů Fiat 127 ukončena v roce 1983, záhy po představení jejich nástupce jménem Uno. V Brazílii byl na jaře 1983 přejmenován Fiat 147 na Fiat Spazio, zároveň nabídku rozšířil 3966 mm dlouhý Fiat Oggi, dvoudveřový model se stupňovitou zádí, v níž bylo 440 l prostoru pro zavazadla. Oggi se vyráběl jen do léta 1985, kdy jej nahradil stejně koncipovaný ­tudor Premio, odvozený z Fiatu Uno. V téže době se brazilský třídveřový hatchback vrátil k označení Fiat 147, zbýval mu však už jen rok života.

Ve Španělsku se lehce retušo­vaná třídveřová a pětidveřová stosedmadvacítka vyráběla do léta 1986 coby Seat Fura s motorem 903 cm³ o výkonu 40 k (29 kW) a jako Fura Crono se čtyřválcem OHV 1438 cm³ naladěným na 75 k (55 kW). Nej­déle se Fiat 127 udržel ve výrobě v Argen­tině, kde byly první vozy smontovány až na jaře 1982. Pod označením Spazio a Brio se tam třídveřový hatchback v podobě blízké brazilskému Fiatu 147 vyráběl až do roku 1990. Celková produkce automobilů Fiat 127 a jejich derivátů (jen osobních, nikoliv užitkových) překročila 5,2 milionu, z nichž přes 1,4 milionu vzniklo ve Španělsku a 1,5 milionu v Brazílii a Argentině. V sedmdesátých letech byl Fiat 127 nejprodávanějším automobilem západní prove­nience u nás. Československé veřejnosti se představil v září 1971 na veletrhu v Brně, počátkem roku 1972 jej začal prodávat podnik zahraničního obchodu Tuzex. Fiat 127 tehdy stál 11 300 TK (tuzexových korun neboli bonů), zatímco Škoda 110 L se prodávala za 11 400 TK, VAZ-2101 Žiguli za 12 500 TK a Fiat 128 Berlina za 13 950 TK. Také v roce 1973 vozy Fiat 127 prodával pouze Tuzex, dvoudveřový za 12 650 TK a třídveřový za 13 370 TK. Koncem roku 1973 už u nás jezdilo téměř 5300 stosedmadvacítek. V roce 1974 přišlo prvních 350 vozů Fiat 127 do Mototechny. V roce 1975 Mototechna dostala větší příděl než Tuzex, celkem 756 vozů. Zatímco v Mototechně se za 59 000 Kčs prodával pouze dvoudveřový model, Tuzex měl v roce 1975 k dispozici 320 dvoudveřových a 140 třídveřových stosedmadvacítek. Koncem roku 1977 překročil počet vozů Fiat 127 na československých silnicích deset tisíc. Rekordní množství 759 vozů Fiat 127 přišlo do Mototechny v roce 1979, ale 130 z nich skončilo v zásobách pro sezonu 1980. V roce 1980 Mototechna prodala jen 245 stosedmadvacítek a o rok později posledních 46, včetně dvou mírně ojetých. Zbylých 439 vozů Fiat 127 pocházejících z dovozu z roku 1980 musela na příkaz shora předat Tuzexu, stejně jako všechny ostatní skladové vozy západní provenience. V letech 1982 a 1983 přišla do Tuzexu asi tisícovka třídveřových stosedmadvacítek v nové podobě s plastovými prvky na karoserii, prodávaly se za 20 100 TK, zatímco např. Škoda 120 L tehdy stála 12 330 TK a Lada 2105 byla k mání za 14 700 TK. Celkem bylo v letech 1972 až 1983 do Československa dovezeno čtrnáct tisíc vozů Fiat 127, z nichž tři čtvrtiny prodal Tuzex a jednu čtvrtinu Mototechna.

Převzato z časopisu

Fotogalerie