Historie
Fiat 125 (1967 – 1972) – Z nouze skvost
Roman Poláček 24.02.2016 06:37
Fiat 125 vznikl narychlo, důmyslným spojením techniky několika jiných typů, ale přesto měl velký úspěch...
Větší Fiat 125 znají také českoslovenští motoristé, prodávala se tady originální italská i licenční polská verze. Fiat v březnu 1966 představil zbrusu nový sedan nižší střední třídy s označením 124, který se stal hitem a vybojoval evropský titul Car of the Year 1966/1967. Často se píše, že Fiat 124 nahradil řadu 1300/1500 (1961 – 1967). Je to sice pravda, ale původně měl být nástupcem menšího sedanu 1100/1200 (druhé generace z let 1962 – 1969). Vedení Fiatu si v roce 1965 uvědomilo, že řadu 1300/1500 potřebuje rychle nahradit větším vozem.
Vývoj zcela nového sedanu (projekt 132) byl ale v polovině 60. let teprve ve stádiu plánování, a tak slavný šéfkonstruktér Dante Giacosa od ředitele Ing. Gaudenzia Bona dostal těžký úkol, a to nepříliš draze a v rekordním čase vyvinout překlenovací sedan střední třídy a urychleně zahájit výrobu v turínském závodě Mirafiori. Inženýru Giacosovi bylo jasné, že uvedené požadavky lze splnit jedině maximálním využitím existujících dílů. Projekt 125 odstartoval koncem roku 1965, jen čtyři měsíce před premiérou Fiatu 124, takže vyšel z jeho konstrukce. Dostal dvouvačkový čtyřválec 1438 cm3 (konstruktér Aurelio Lampredi), přestože byl pro vyšší výrobní náklady určen jen pro sportovní verze 124, zatímco základní 124 poháněla dvanáctistovka OHV, odvozená z řady 1100/1200. Pro větší a dražší sedan 125 se ovšem hodil skvěle, jen bylo třeba zvětšit objem válců pro klidnější jízdu v cestovním sedanu. Narostl na 1608 cm3 prodloužením zdvihu ze 71,5 na 80 mm; vrtání 80 mm zůstalo zachováno. Plnění válců měl na starosti dvojitý karburátor Weber nebo Solex, výkon byl naladěn na 90 k (66 kW)/5600 min‑1, motor poháněl přes čtyřstupňovou převodovku a kloubový hřídel zadní kola (byl odzkoušen v ještě předsériových vozech 124). Podvozkové skupiny zdědil Fiat 125 ze starší řady 1300/1500, subtilnější závěsy ze 124 by totiž těžšímu vozu nevyhovovaly a na vývoj zesíleného provedení nebyl čas.
Přední kola tedy spočívala na horních trojúhelníkových a dolních příčných ramenech, odpružených vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči. Vzadu byla tuhá náprava, zavěšená na podélných listových perech a příčně ustavená podélnými rameny. Řízení se šroubem a maticí dostalo nový, bezpečnostní hřídel volantu. Ortodoxně řešený podvozek byl významně vylepšen dvouokruhovou brzdovou soustavou se čtyřmi kotoučovými brzdami a podtlakovým posilovačem. Při návrhu karoserie šéfdesigner Gian Paolo Boano se svým týmem musel rozlousknout hodně tvrdý oříšek; totiž vytvořit sedan, který v největší možné míře využije karosářské díly 124, ale bude se výrazněji vzhledově lišit. Kvůli časové tísni prý dokonce nevznikl ani obvyklý sádrový model 1:1 a hned se začalo s navařováním ručně vyklepávaných výlisků na předsériový skelet 124.
Výsledek předčil očekávání, Fiat 125 byl mimořádně elegantní a dostatečně osobitý vůz se sportovním švihem, přitom však od svého menšího bratra převzal celou střechu, boční dveře i všechna okna. Nárůst rozvoru ze 2420 na 2505 mm pokryly nové, prodloužené blatníky a také odlišná kapota a víko zavazadlového prostoru. Nové bylo samozřejmě i přední a zadní čelo. Přední neslo nejvýraznější stylistický rys vozu, a to čtveřici světlometů s nezvyklým čtvercovým tvarem, vedle nichž se nacházely ukazatele směru s integrovanými obrysovými svítilnami. O osvětlení zádě se na každé straně starala dvojice svisle orientovaných obdélníkových svítilen. Jak se na luxusní sedan té doby slušelo, na karoserii se nešetřilo chromem. Kromě nárazníků pokrýval také masku chladiče, rámečky světlometů, rámy bočních oken a řadu okrasných lišt. Fiat 125 měl ve srovnání se 124 elegantnější, protaženější boční siluetu s delšími převisy, nižší výřez zadního blatníku a negativní sklon čelní stěny. Byl dlouhý 4223 mm (o 193 mm více než typ 124) a široký 1611 mm. Zavazadlový prostor v zádi vykazoval objem 400 l; náhradní kolo bylo uloženo v prohlubni jeho podlahy; svislé za levým podběhem jako u 124 totiž nebylo možné kvůli závěsu listového pera. Poloha nádrže se od typu 124 nelišila; byla uložena za pravým zadním podběhem, ale objem narostl ze 39 na 45 litrů.
Bohatou nabídku místa v interiéru zajistil o 85 mm prodloužený rozvor, prostorově úsporná přístrojová deska a zadní sedadlo hluboce zapuštěné mezi podběhy. Výbava obsahovala náporové větrání, potahy sedadel z prošívané koženky, možnost lůžkové úpravy, výklopnou loketní opěru vzadu, obložení přístrojové desky imitující dřevo, palubní hodiny nebo odkládací poličku pod přístrojovou deskou a na středovém tunelu. Málo známou skutečností je, že Fiat 125 se stal prvním automobilem, který standardně dostal cyklovač stíračů. Nabídka příplatkové výbavy obsahovala otáčkoměr, autorádio a vyhřívané zadní okno. Vedení Fiatu si představovalo, že vůz bude mít premiéru koncem roku na Turínském autosalonu 1966, ale nestihli ani Ženevský 1967. Nový Fiat 125 se představil novinářům až 22. dubna 1967 a v květnu začal prodej na italském trhu. I v dnešní počítačové době by to byl neuvěřitelný výkon, protože od zahájení přípravy výroby uběhlo pouhých 15 měsíců! Fiat 125 se dočkal velmi příznivého přijetí a obsadil druhé místo v anketě Car of the Year 1967/1968 za revolučním NSU Ro 80 (133:197 bodům). Na turínském autosalonu 1968 se představila vylepšená verze 125 Special. Vnějším vzhledem se lišila jen mírně; chrom se usadil i na lemech blatníků a mřížkách kapoty; průběžná lišta na bocích se posunula o něco níž, až těsně pod kliky dveří, a lišta na zádi se přestěhovala z víka zavazadlového prostoru na zadní čelo, těsně nad svítilny.
V interiéru se objevily komfortnější potahy sedadel kombinující koženku s velurovou látkou a přístrojová deska byla doplněna o středový panel, sahající k tunelu převodovky. Řadicí páka působila kratším dojmem, pohybovala se v koženkovém krycím měchu. Zvýšila se účinnost náporového větrání kabiny díky zvětšení odsávacích mřížek v zadních sloupcích karoserie. Jízdní komfort zlepšila důkladnější protihluková izolace motorového prostoru. Motor 1.6 DOHC díky upravenému sání, jinému karburátoru a ostřejším vačkovým hřídelům měl větší výkon 100 k (74 kW)/6200 min‑1, točivý moment vzrostl na 133 N.m (až při 4000 min‑1), ale hlavní změnou byla pětistupňová převodovka! Zatímco původní verze dosahovala 160 km/h a na sto zrychlovala za 13,5 s, u Specialu se tyto hodnoty zlepšily na 170 km/h a 13 sekund. Pohotovostní hmotnost se zvýšila o 50 kg, tedy na 1050 kg, užitečné zatížení 400 kg zůstalo zachováno. Průměrná normovaná spotřeba klesla z 9,9 na 9,7 l/100 km; objem nádrže se přesto zvětšil na 50 l. Novým prvkem příplatkové výbavy se staly tónovaná skla, klimatizace a kola Cromodora z lehké slitiny.
Druhá modernizace 125 se představila na Turínském autosalonu 1970; dotýkala se jen Specialu. Výroba základní berliny byla ukončena, prodej dobíhal ještě v roce 1971. Facelift Specialu zahrnoval přepracovanou příď s novou horizontálně členěnou maskou, typické dva páry čtvercových světlometů se přemístily blíže k blatníkům; směrové ukazatele našly místo pod novým nárazníkem, chráněným obvodovým pryžovým pásem. Na zádi se objevil nový nárazník i velkoplošné obdélníkové svítilny. Standardní ocelová kola s typickými kruhovými otvory byla lakována nikoli stříbrně, ale černě, a dostala nové chromované kryty. V interiéru byl otáčkoměr součástí standardní výbavy, dosavadní středový panel nahrazen širokou odkládací policí sahající až před řadicí páku a celá dotyková plocha sedadel získala textilní potah. Paleta příplatkových prvků výbavy se rozšířila o třístupňovou samočinnou převodovku od General Motors, ale vozy s automatem se prodávaly jen málo, což vzhledem ke sportovnímu vysokootáčkovému charakteru motoru není překvapením.
Výroba Fiatu 125 v Itálii skončila v roce 1972, aby se na výrobní lince v Mirafiori uvolnilo místo pro nový typ 132. Za pět let vzniklo 603 877 kusů, což je jistě úspěch. Delší život byl Fiatu 125 dopřán za hranicemi, licenční výroba v Argentině končila až v roce 1982. U nás je nejznámější polská verze (Polski Fiat 125p, od roku 1983 FSO 1500), která se od italského vzoru výrazně lišila (např. motory pocházely ze staré řady 1300/1500, odlišné byly i kruhové světlomety, přístrojová deska a jiné). Z montážních sad CKD se 125p montovala v Jugoslávii (Zastava), Kolumbii, Egyptě, Thajsku a Indonésii. V letech 1967 – 1991 v Polsku vzniklo 1 445 689 těchto vozů, z nichž malý počet měl v Polsku navržené karoserie kombi a pikap. Polski Fiat 125p se do Československa dovážel dlouho a velkoryse, v letech 1969 – 1981 k nám přišlo 82 tisíc vozů, z toho 45 tisíc s menším motorem 1,3 l (ostatní 1,5 l). Pohlednější a dynamičtější italský originál se u nás také prodával, ale v malém množství. Byl dostupný těm, kteří měli přístup k tvrdé měně, tedy vlastnili tzv. tuzexové konto. V letech 1969 – 1972 dovezl PZO Tuzex celkem 1275 italských Fiatů 125 a ve své době šlo o nejdynamičtější vůz našich silnic. Základní verze přišla na 16 900 TK (tuzexových korun), provedení Special na 18 200 TK (jedna TK byla zhruba pět Kčs).
Fiat 125 (1967)
POHÁNĚCÍ SOUSTAVA – kapalinou chlazený zážehový řadový čtyřválec, uložený vpředu podélně, DOHC 2V (ozubené řemeny); dvojitý spádový karburátor Weber 34 DCHE (nebo Solex C34 PAIA/3); 1608 cm3 (ø 80 x 80 mm); 8,8:1; 90 k DIN (66 kW)/5600 min‑1 a 128 N.m/3500 min‑1; čtyřstupňová převodovka s řazením na podlaze (3,422 – 2,100 – 1,361 – 1,000 – Z 3,526); stálý převod 4,100; pohon zadních kol.
PODVOZEK – samonosná ocelová konstrukce; vpředu příčná ramena a vinuté pružiny; vzadu tuhá náprava a podélná listová pera, vpředu i vzadu teleskopické tlumiče, vpředu příčný
zkrutný stabilizátor; dvouokruhové kapalinové kotoučové brzdy ø 227 mm s posilovačem; řízení šroubem a maticí, tři otáčky na plný rejd; pneumatiky 175 S 13.
ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2505 mm; rozchod kol 1313/1291 mm; d/š/v 4223/1611/1440 mm; pohotovostní/celková hmotnost 1000/1400 kg; objem zavazadlového prostoru 400 l; objem palivové nádrže 45 l.
PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) – největší rychlost na jednotlivé převodové stupně 50 – 80 – 125 – 160 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 13,5 s; 0 – 1000 m s pevným startem za 35 s; max. stoupavost 40 %; spotřeba paliva 9,9 l/100 km.
Převzato z časopisu