Fiat Dino (1966 – 1972) – Ve jménu syna

Sportovní automobily měly vždy místo ve výrobním programu Fiat, ale pouze jediný se vyráběl ve spolupráci s Ferrari...

Ve jménu svého jediného manželského syna Alfredina, který se podílel na vývoji šestiválcových vidlicových motorů, tyto pohonné jednotky Enzo Ferrari od roku 1957 vyráběl. Na památku předčasně zesnulého Alfreda (po těžké nemoci ve věku 24 let) je nazval Dino, pak ještě vytvořil samostatnou značku Dino pro levnější sportovní vozy (1965 – 1976; vrátíme se samostatným článkem). Motory Dino poháněly také závodní monoposty formule 2, a když se zvýšil homologační počet na 500, uzavřel Ferrari smlouvu s Fiatem, aby zajistil jejich rozšířenou produkci.

Tak se v roce 1966 zrodily sportovní automobily Fiat Dino Spider (Tipo 135); následně 1967 vyjely na okruhy nové Ferrari Dino F2... Není pochyb o tom, že Dino Spider patří k nejkrásnějším automobilům, jaké kdy Fiat vyrobil. Zatímco v originálech Dino 206 GT (později 246 GT) byly motory umístěny vzadu, ve vozech Fiat Dino se nacházely pod přední kapotou spolu s pětistupňovou převodovkou a poháněly zadní kola. Krátkozdvihové vysokootáčkové motory Dino V6 přispěly k titulům Ferrari mistrů světa F1 Mike Hawthorna (1958) a Phila Hilla (1961); po vzniku třílitrové F1 (1966) byly ovšem odsunuty do F2, která vyžadovala základ motoru ze sériové výroby s minimální produkcí 500 motorů ve dvanácti za sebou jdoucích měsících. Proto Ferrari uzavřel 1. března 1965 smlouvu s Fiatem a Pininfarina pro dvoulit­rový motor Dino V6 se sníženým výkonem na 118 kW (160 k)/7500 min^‑1 navrhl využití v podobě sportovního Spideru. Mělo vzniknout jen 500 kusů, ale vůz byl tak krásný, že Gianni Agnelli (šéf ­Fiatu) nařídil výrobu dalších sérií.

Fiat Dino Spider od Pininfariny se představil na Turínském autosalonu 1966; na Ženevském 1967 následovalo kupé podle návrhu Bertone... Nebyl to první pokus Ferrari podílet se na výrobě levnějšího sportovního vozu, připomeňme kupé ASA 1000 GT (viz AR 4/’12) a prototypy Innocenti 186 GT (již s motorem Dino V6 1,8 l), ale teprve vozy Fiat Dino dosáhly většího rozšíření. Dino Spider byl prvním sériovým automobilem Fiat se čtyřmi vačkovými hřídeli, samosvorným diferenciálem a jednolistými pery (na zadní nápravě, na rozdíl od Corvetty ocelovými a podélně situovanými). Dvoumístný Spider do­sahoval rychlosti 210 km/h, přestože konstruktér Aurelio Lampredi (známý z F1, na Dinu pracoval i legendární Dante Giacosa) snížil výkon motoru pro větší životnost a snazší ovládání v běžném pro­vozu. Pininfarina vytvořil nasazovací pevnou střechu Hard-Top a nabídl i několik dalších verzí Coupé a Berlinetta, ale ty se do ­sériové produkce nedostaly.

Šanci dostal naopak Bertone, když ­navrhl sériově vyráběné Dino Coupé, ovšem čtyřmístné s prodlouženým rozvorem na 2550 milimetrů (délka 4507 mm), jež se stejnou technikou dosahovalo největší rychlosti 205 km/h. Pininfarina vsadil na čtyři kru­hové svítilny i vzadu, Bertone použil dvě obdélníkové... V roce 1969 dostaly oba automobily silnější motory Dino 2400 stejné koncepce s objemem ­válců 2418 cm³ (ø 92,5 x 60 mm) a výkonem 132 kW (180 k)/ 6600 min^‑1; v tomto provedení s novou dělenou nápravou ­vzadu (vlečená ramena) se vyráběly až do roku 1972. Stejnou pohonnou jednotku, ovšem před zadní nápravou, měly také Dino 246 GT/GTS od Ferrariho a Lancia Stratos HF, hvězda světových rallye, ale to už je ­další kapitola.

Celkem vzniklo 7651 vozů Fiat Dino, z toho 1583 otevřených Spider a 6068 prodloužených Coupé. S amatérskými závodníky se zúčastňovaly sportovních podniků, ­zejména v Itálii (Targa Florio, 1000 km Monza); pařížská Scuderia Abarth France nasadila Spider Hard-Top do 24 h Le Mans 1968 (osmnáctý s průměrnou rychlostí 142 km/h). Pininfarina na základě Dina 2000 postavil ještě dva vývojové prototypy (Studio di Linea Dino, 1967; Dino Ginevra, 1968), jež svými tvary poněkud předběhly dobu, aby později nalezly pokračování při designu Ferrari.

Převzato z časopisu

Fotogalerie