Fiat 131 Mirafiori (1974 – 1984) – Klasik z Turína

Před čtyřiceti lety se představil Fiat 131 Mirafiori, který se v omezených počtech prodával i v Československu...

Mirafiori se jmenuje turínská čtvrť, kde stojí továrna, která vozy vyráběla. Zařazením slova za hlavní číselné označení Fiat připravil zákazníky na to, že budoucí typy ponesou pouze jména. Novinka se představila 24. září 1974 na Turínském autosalonu. Příznivé přijetí odbornou i laickou veřejností potvrdilo, že Fiat tehdy dokázal konstruovat nejen špičkové malé automobily, ale i zdařilé vozy střední kategorie. Fiat 131 od předchůdce 124 převzal klasickou koncepci (motor vpředu, pohon zadních kol), ve srovnání s ním ale přinesl více prostoru, komfortu i bezpečnosti. Představil se jako čtyřdveřový nebo dvoudveřový sedan (tudor), o dva roky později následovalo pětidveřové kombi Familiare.

Vyrábělo se výhradně ve španělském závodě Seat, mimo tamní trh se ale prodávalo jako Fiat. První generace Mirafiori s tříprostorovou karoserií byla dlouhá 4338 mm, široká 1632 mm a vysoká rovných 1400 mm. Dostatek prostoru i pro cestující vzadu zajišťoval rozvor náprav 2490 mm. Objem zavazadlového prostoru automobilka neudávala, realistické odhady hovoří o přibližně 400 l. Hranatým tvarům karoserie, navrženým přímo ve stylistickém centru Fiatu, nelze ani po čtyřech desetiletích upřít nemalou dávku dobového šarmu a velkorysou zasklenou plochu. Verze Normal měla dvojici malých obdélníkových světlometů, luxusnější Special dostával čtyři kruhové reflektory a do bočního prolisu ochrannou lištu. Lišil se designem kol a samozřejmě i výbavou.

Pod vpředu uchycenou kapotou se zprvu skrývaly osvědčené řadové čtyřválce OHV, jež navazovaly na konstrukci používanou u řady 124. Základní měl objem 1297 cm³ a výkon 65 k (48 kW), větší 1585 cm³ dával 75 k (55 kW), oba při 5400 min^‑1. Druhý mohl být za příplatek spojen s pětistupňovou převodovkou (jinak čtyřstupňová), anebo třístupňovou samočinnou GM. Výkony uvedených agregátů se dnes jeví jako skromné, ale poháněly velmi lehké vozy. Vždyť čtyřdveřové Mirafiori podle motoru a výbavy vážilo jen 985 až 995 kg a dvoudveřové ještě o 20 kg méně! Hmotnost základního kombi byla 1020 kg a užitečné zatížení zvýšeno ze 400 na 450 kg. S motorem 1,3 l vůz dosahoval 150 km/h a průměrné spotřeby 8,6 l na 100 km, u většího to bylo 160 km/h a 8,9 l/100 km.

Fiat zvolil robustní konstrukci podvozku, která si poradila i s méně kvalitními vozovkami. Na přední nápravě se uplatnily vzpěry McPherson se spodními příčnými rameny a zkrutným stabilizátorem, zadní kola spočívala na tuhé nápravě. O její důkladné spojení s karoserií se starala dvě podélná a dvě šikmá ramena a příčná, tzv. panhardská tyč. Brzdovou soustavu tvořily přední kotoučové a zadní bubnové brzdy, samozřejmostí byl podtlakový posilovač a zátěžový omezovač brzdného účinku zadních kol. Na rozdíl od typu 124 měl 131 již hřebenové řízení, přičemž luxusnější Special dostal i výškově nastavitelný volant. Vůz jezdil na kolech 13“ a dobové testy jízdní vlastnosti většinou chválily.

Fiat kladl značný důraz na pasivní bezpečnost, o čemž svědčí řada výztuh, obepínajících kabinu. Palivová nádrž 50 l byla u sedanu uložena nad zadní nápravou, tedy mimo deformační zónu zádě, což v případě nárazu snižovalo riziko požáru. První zásadní modernizace 131 byla představena na Ženevském autosalonu 1978. Řada se rozdělila do dvou na Mirafiori (se stupni výbavy C a CL) a Supermirafiori; kombi dostalo označení Panorama. Supermirafiori byly poháněny moderními čtyřválci DOHC; menší 1301 cm³ dával 78 k (57 kW), větší 96 k (71 kW), oba při 6000 min^‑1; pětistupňová převodovka byla standardem. Největší rychlost se proti Mirafiori 1.3 zvýšila o 10 km/h, průměrná spotřeba o 0,3 l/100 km.

Pro export do USA (vyvážely se tam všechny tři karosářské verze jako Fiat Brava) se montovala osmnáctistovka z typu 132, ale kvůli tamním přísným emisním předpisům dávala jen 86 k (63 kW). Americká verze se dala snadno identifikovat podle mohutných tzv. pětimílových nárazníků. Vnější modernizace Mirafiori i Supermirafiori zahrnovala nové velkoplošné obdélníkové světlomety, novou mřížku chladiče a podstatně zvětšené zadní sdružené svítilny. Dražší Supermirafiori měl navíc celoplastové nárazníky a sportovně tvarované disky kol, na kterých byly širší pneumatiky. S výjimkou nejlevnějšího Mirafiori L dostal vůz novou přístrojovou desku a nevšedně řešený volant s jediným širokým ramenem. Supermirafiori se chlubil také tónovanými skly, otáčkoměrem, výškově nastavitelným volantem, vyhřívaným zadním oknem a řadou dalších příjemností. Komfort cestujících u něj zvyšovala větší a lépe tvarovaná sedadla s opěrkami hlavy (i vzadu!). Na přání se montovala i klimatizace.

Pohotovostní hmotnost Supermirafiori se ve srovnání s Mirafiori zvýšila zhruba o 50 kg. V dubnu 1978 se Mirafiori na Turínském autosalonu představil poprvé ve verzi Diesel. Rychle si ji oblíbili hlavně italští taxikáři, ale i ostatní, kteří kladli zvýšený důraz na nízké provozní náklady. Naftové 131 (čtyř-dveřové sedany i kombi) převzaly masku chladiče a čtveřici kulatých světlometů z předfaceliftové verze Special. Jejich hlavním poznávacím znakem se stala kapota s nápadným výstupkem, který si vyžádala instalace vyšších vznětových motorů, jež vyvinul a vyráběl SOFIM v italském městě Foggia, což byl společný podnik Fiatu, Alfy Romeo a Renaultu. Tyto předkomůrkové čtyřválce se obešly bez přeplňování, na svou dobu ale šlo o moderní rychloběžné agregáty. Menší 1995 cm³ pro Mirafiori měl 65 k (48 kW), větší 2445 cm³ pro Supermirafiori vykazoval 72 k (53 kW). V roce 1975 vyjel ostrý okruhový speciál Abarth 031, poháněný šestiválcem 3,5 l z typu 130. Tato epizoda rychle zapadla, protože se začaly dít mnohem důležitější věci.

Na Ženevském autosalonu 1976 totiž Fiat představil homologační prodejní verzi ostrého soutěžního speciálu, jenž dostal za úkol navázat na sportovní úspěchy Fiatu 124 Abarth Spider a Lancie Stratos HF. Nový Fiat 131 Abarth využíval dvoudveřovou karoserii, opatřenou radikálně rozšířenými blatníky a rozměrným předním i zadním spoilerem. Pod kapotu s typickým průduchem se nastěhoval dvoulitrový čtyřválec osazený dvěma dvojitými karburátory Weber a naladěný na 140 k (103 kW), což stačilo na největší rychlost 190 km/h. Není divu, že zásadními změnami prošel i podvozek (výrazně rozšířené rozchody větších kol 15“, zadní poháněná náprava nezávisle zavěšena a opatřená stabilizátorem, samosvorný diferenciál, kotoučové brzdy i vzadu atd.).

V interiéru se objevila čtveřice sedadel anatomického tvaru a sportovní tříramenný volant. Skutečná soutěžní verze Rally Corsa šla v úpravách samozřejmě dále, byla zpevněná a zároveň odlehčená; se vstřikováním paliva Kugelfisher motor dával 215 k (158 kW), tovární speciály bývaly ještě výkonnější. Sportovní úspěchy na sebe nenechaly čekat, Fiat s vozem třikrát vyhrál MS značek v automobilových soutěžích (1977, 1978 a 1980; jezdci Markku Alén, Timo Salonen a Walter Röhrl). V roce 1978 byla řada 131 obohacena ještě o jednu novinku pro milovníky sportovní jízdy, cenově výrazně dostupnější než malosériová (asi 500) verze Abarth, zvanou Mirafiori 131 Racing, opět s dvoudveřovou karoserií.

Jako pohonná jednotka posloužil čtyřválec DOHC 1997 cm³, převzatý ze sedanu 132. Dával 110 k (81 kW), ale také 167 N.m/3600 min^‑1, které na zadní kola posílal přes pětistupňovou převodovku. Jezdil až 180 km/h a na sto zrychlil za velmi slušných 10,3 s. Od krotších bratrů se Racing odlišoval čtveřicí kruhových světlometů nestejného průměru, maskou chladiče s řidším žebrováním, černými rámy oken, sportovními kapkovitými zrcátky, předním spoilerem, mírně rozšířenými plastovými lemy blatníků a decentní odtrhovou hranou na víku zavazadlového prostoru. Sice mu zůstala původní tuhá zadní náprava (dokonce včetně bubnových brzd), karoserie ale byla posazena níže k vozovce a kola 13“ používala širší ráfky (za příplatek se montovaly lité 14“). Pro úplnost dodejme, že Fiat v roce 1979 představil užitkovou verzi 131 Marengo 2,5 l Diesel, třídveřové dvoumístné kombi s neprůhlednými bočními okny v zadní polovině karoserie. Třetí (a poslední) modernizace řady 131 proběhla v březnu 1981.

Ta už se ovšem týkala jen čtyřdveřového sedanu a kombi, protože výroba tudoru byla ukončena. Rozdělení na levnější Mirafiori a dražší Supermirafiori zůstalo, obě řady dostaly novou masku chladiče s kruhovým firemním logem, zcela přepracované zadní svítilny a nové nárazníky. V případě Supermirafiori byly celoplastové a místo ochrannými lištami byly spodní partie dveří chráněny velkoplošnými plastovými panely a ráfky kol krášlily chromované obroučky. Fiat se ale rozhodně neomezoval jen na estetické retuše, vylepšil i podvozek, mírně zvětšil palivovou nádrž, upravil přístrojovou desku, zvýšil účinnost ventilace kabiny a zvětšil úhel otevření zadního páru dveří. V případě Supermirafiori konstruktéři dokonce změnili polohu a sklon řadicí páky na středovém tunelu a na přání se montovala kola 14“. Novým základním motorem pro Mirafiori se stal čtyřválec OHC 1367 cm³ s výkonem 70 k (52 kW)/5500 min^‑1, druhým OHC 1585 cm³ s výkonem 85 k (63 kW)/ 5600 min^‑1.

Supermirafiori dostával známou DOHC 1585 cm³ o výkonu 97 k (71 kW)/ 6000 min^‑1, novou špičkovou verzí byl další čtyřválec DOHC 1995 cm³ dávající 113 k (83 kW)/5600 min^‑1. Tato verze se dočkala posilovače řízení, stejně jako obě vznětové 2,0 a 2,5 l. Dvoulitrový zážehový Supermirafiori jezdil až 175 km/h, z 0 na 100 km/h zrychloval za 10,5 s a vykazoval triádu normovaných spotřeb (90/120 km/h / město) 7,4/9,7/10,9 l/100 km. Abarth vyrobil malou dvousetkusovou sérii 131 s kompresorem, zvanou Supermirafiori Volumetrico; chlubila se výkonem 140 k (103 kW)/5500 min^‑1 a maximální rychlostí 190 km/h. Italská výroba sedanů 131 skončila v září 1983 (1,51 milionu vozů), kombi Panorama vydrželo na španělské lince o rok déle. Nástupci Regata a Regata Weekend již vsadili na motor uložený napříč a pohon předních kol. Ještě větší počet vozů 131 ale spatřil světlo světa v různých licenčních verzích.

Na prvním místě musíme jmenovat španělský Seat (1975 – 1984; celkem 412 948 sedanů 4d a kombi), ale i turecký Tofas (v letech 1986 – 2002 celkem 1,2 milionu průběžně modernizovaných sedanů i kombi). Mon-tážní sady Fiat 131 turecký závod vyvážel až do roku 2009! Zájem o ně byl hlavně v Africe (Egypt, Etiopie); ale výčet zemí, kde probíhala montáž, by byl mnohem delší, zahrnuje i jihoamerické a asijské státy. Málo známá je malosériová výroba FSO ve Varšavě (Polski Fiat 131p z let 1975 – 1981). Naši vzpomínku zakončíme doma, vůz se dovážel i do Československa, kde patřil na vrchol chudého automobilového trhu. V letech 1977 – 1982 bylo dovezeno dva tisíce vozů, a to výhradně čtyřdveřových. Mototechna jich prodala v letech 1977 – 1980 celkem 456, zbytek nabízel podnik zahraničního obchodu Tuzex. O tom, že u nás Fiat 131 míval velmi luxusní status, svědčí i vysoké ceny. Např. v roce 1978 stál v Mototechně 118 800 Kčs (verzi se nepodařilo dohledat) a Tuzex na jaře roku 1983 doprodával poslední vozy třetí generace Mirafiori 1600 CL za 31 100 TK (jedna tuzexová poukázka se na černém trhu prodávala za pět korun). Zejména pro korozi karoserie se Fiatů 131 dochovalo velice málo, a tak se stávají čím dál cennějšími youngtimery. Milovníci starší turínské produkce se Fiaty 131 mohou kochat nejen v mnoha dobových italských filmech, ale také v českém snímku Requiem pro panenku od Filipa Renče (1991).

Převzato z časopisu

Fotogalerie