IZOD Indy Car Series 2013 – O pár bodů

Náročné finále na superoválu v kalifornské Fontaně rozhodlo; mistrem série Indy Car se stal už potřetí novozélandský závodník Scott Dixon...

Závody prestižní americké formule Indy Car mají nejen delší tradici než formule 1, ale přinášejí také větší drama. Pohled do tabulky vítězů jasně hovoří o tom, že se na stupních nejvyšších střídají, nehrozí tedy nudná dominance nejlepšího týmu jako v mistrovství světa F1. Samozřejmě, také v Indy Caru jsou úspěšní a méně úspěšní, ke stálicím patří především Team Penske (Roger Penske je často označován za americkou obdobu Enza Ferrariho), Andretti Autosport a Chip Ganassi Racing, vítězové největšího počtu závodů. Letos však vítězili rovněž jezdci menších týmů jako jsou KV Racing (Tony Kanaan v Indianapolisu), Dale Coyne (Brit Mike Conway při návratu v Detroitu I), A. J. Foyt Enterprises (Takuma Sato v Long Beach), anebo Schmidt Motorsports (Simon Pagenaud v Baltimore a Detroitu II). U těch velkých si prvenství připsali také jezdci nové generace James Hinchcliffe (hned třikrát, Andretti Autosport) a diabetik Charlie Kimball (v Mid Ohiu s kontrolou hladiny cukru v krvi za jízdy; Ganassi Racing). Počet závodů se zvýšil z patnácti na devatenáct, hlavně zásluhou double headerů na silničních okruzích Belle Isle v Detroitu, Torontu a Reliant Parku v Houstonu (jeden závod v sobotu, druhý v neděli).

Z kalendáře zmizela kanadská trať na letišti v Edmontonu, kde byly problémy s organizací již dříve. Mistrovství se skládá ze závodů na přírodních silničních okruzích, z nichž mnohé připomínají starou brněnskou trať (např. Mid Ohio), na účelově vytyčených tratích v ulicích měst (například Baltimore nebo Long Beach) a na vysokorychlostních oválech různé délky včetně čtyřkilometrových Superspeedways (Indianapolis). V roce 2011 se vrátil do šampionátu krátký ovál Milwaukee (1609 metrů, tedy jedna míle), který má delší historii než 500 mil Indianapolis. Většina závodníků jezdí na všech tratích, jsou však i týmy, které nasazují specialisty na ovály, anebo naopak na silniční okruhy. Zajímavé jsou vysoké výhry a prémie, zejména v prestižním závodě 500 mil Indianapolis, kde nastupuje více závodníků, ovšem počet startovních míst je omezen na třiatřicet. Všichni jezdci startují s vozy shodné konstrukce, jež odlišují především barvy sponzorů. V roce 2010 byla vypsána soutěž na nový Indy Car, do níž se přihlásily Dallara, Lola, Swift, BAT Engineering a DeltaWing. Pořadatelé vybrali monopost Dallara IR12, později přejmenovaný DW12 na památku britského závodníka Dana Whel-dona (1978 – 2011), který zahynul v posledním závodě s vozy minulé konstrukce na oválu v Las Vegas (pak se tam už Indy Car nejel). Nová Dallara DW12, alternativně s přeplňovanými šestiválci Honda, Chevrolet a zpočátku rovněž Lotus (Judd) o objemu 2,2 litru, tak od sezony 2012 nahradila monoposty Dallara-Honda 3.5 V8 (nepřeplňované), jež sloužily v předcházejících sezonách.

Minimální hmotnost podle předpisů klesla ze 740 na 680 kg, vozy jsou přes pět metrů dlouhé, mají sníženou spotřebu (nádrže zmenšené z 83 na 72 litrů) a výhradním dodavatelem pneumatik je nadále Firestone. Po prvním ročníku 2012 s novými vozy, kdy dobyl titul po dlouhých letech znovu americký jezdec (Ryan Hunter-Reay), se v sezoně 2013 závody většinou zrychlily a průměrné rychlosti na oválech dosáhly neuvěřitelných hodnot. Vrcholem byl slavný 500 mil Indianapolis, kde Tony Kanaan zajel 301,579 km/h, ale při návratu pensylvánské trati Pocono mistr Scott Dixon dokonce 310,918 km/h! A to nemluvíme o rychlosti v kvalifikaci, toto jsou průměry na celý závod! Na historickém okruhu Milwaukee Mile zopakoval triumf Ryan Hunter-Reay, ovšem jeho průměrná rychlost vzrostla ze 196,330 na 285,207 km/h! Míle v Milwaukee se jezdí už od roku 1903, 500 mil Indianapolis od roku 1911 (trať otevřena koncem 1909) a v Poconu od roku 1971 na dnešním čtyřkilometrovém tri-oválu (1968 vznikl první krátký ovál, postupně prodlužovaný). Samozřejmě, průměrné rychlosti jsou ovlivněny průběhem závodu, pokud dojde k havárii, jsou jezdci zpomaleni tzv. žlutou fází, jede se pomalu a nepředjíždí až do zelené fáze po úklidu trati (jako v jiných závodech, na oválu je však změna výrazná nejen vizuálně, ale i hlukem strojů). Atmosféra amerických závodů se nedá s evropskými vůbec srovnávat (s výjimkou některých britských), vše je zaměřeno na diváka, závodníci se zúčastňují autogramiád, hovoří s návštěvníky a nevyhýbají se jim, ani se před nimi neskrývají jako na formuli 1.

Také samotný průběh závodu zahrnuje nejrůznější další atrakce. K doplňkovým závodům většinou patří ty, jež tvoří systém MRTI (Mazda Road to Indy; japonská automobilka je totiž hlavním sponzorem) pro přípravu nových závodníků; jednotlivé stupně reprezentují formulové šampionáty US F2000, ProMazda a Indy Lights, z nichž se pak rekrutují noví jezdci Indy Car Series. K nadějím patří devatenáctiletý Matthew Brabham, syn závodníka Geoffa a vnuk trojnásobného mistra světa F1 Jacka Brabhama, který jako jediný vyhrál jak US F2000 (2012), tak ProMazda Championship (2013). Letos dobyl třináct vítězství ze šestnácti závodů a titul mistra ve formuli Mazda pečetil už v srpnu na kanadské Grand Prix of Trois-Rivieres. Pro sezonu 2014 podepsal smlouvu s týmem Andretti Autosport ve formuli Indy Lights (shodné vozy Dallara s motory 3.5 V8 atmo ex-Infiniti).

Formule Indy Lights do-stane nový vůz až pro sezonu 2015, organizátoři vyjednávají také o nových pohonných jednotkách (možná čtyřválce Chevrolet Turbo). Mistrem 2013 je Američan Sage Karam z pensylvánského Nazarethu, jezdec týmu Sama Schmidta. Před závěrečným závodem na kalifornském oválu Fontana dělilo Scotta Dixona (Ganassi Racing/Honda) a Helia Castronevese (Penske/Chevrolet) pouhých pětadvacet bodů; třiatřicetiletý Novozélanďan Dixon se ujal vedení po prvním závodě v Houstonu, od květnového triumfu na oválu Texas Motor Speedway vedl osmatřicetiletý Brazilec Castroneves, který sice třikrát vyhrál 500 mil Indianapolis, ale nikdy nebyl mistrem.

Šlo také o titul v hodnocení výrobců, dosud měly Honda a Chevrolet shodně po devíti vítězstvích. Do boje už nemohl zasáhnout veterán Dario Franchitti (Ganassi Racing/Honda), který se léčil po havárii ve druhém závodě v Houstonu, kde se opět střetl s Japoncem Takumou Satem, bývalým jezdcem F1. O náročnosti závodu ve Fontaně svědčí pouhých osm vozů v cíli, všichni ostatní odpadli a během závodu se osmadvacetkrát změnila vedoucí pozice mezi jedenácti jezdci (F1 může jen závidět!), k nimž patřil také Alex Tagliani, náhradník za Franchittiho. Průměrná rychlost klesla po haváriích z loňských 271,823 km/h na pouhých 249,181 km/h, když Will Power vítězstvím pečetil titul ve značkách pro Chevrolety. Loňský vítěz Ed Carpenter byl druhý se ztrátou 1,49 sekundy; první Honda dojela pátá, Scott Dixon si tak zajistil svůj třetí titul mistra Indy Car Series. Největší soupeř Helio Castroneves byl šestý, v šampionátu ho od titulu dělilo 27 bodů (577:550), následovali třetí Simon Pagenaud, Will Power, Marco Andretti, Justin Wilson a dalších 32 bodujících závodníků. Poosmé v nepřetržité řadě se o mistru Indy Car Series rozhodlo až v posledním závodě.

Převzato z časopisu

Fotogalerie