British Touring Car Championship – Dveře na dveře

Závody cestovních vozů přinášejí dost možná nejatraktivnější souboje ze všech automobilových sérií. A pokud budete hledat tu vůbec nej, s největší pravděpodobností skončíte u britského šampionátu cestovních vozů…

Navštívil jsem závody mnoha sérií cestovních vozů, řadu z nich jsem i dlouhodobě komentoval, ale BTCC má mezi nimi své výsostné postavení. Těch faktorů, proč tomu tak je, je hned několik. Britský šampionát cestovních vozů vznikl v roce 1958, tehdy ještě nesl jméno British Saloon Car Championship. Na BTCC (British Touring Car Championship) byl přejmenován až v roce 1987. Až do konce 80. let se v BTCC závodilo s různě velkými a výkonnými vozy, rozdělenými do jednotlivých tříd. Bodování bylo nastaveno tak, že vítězství v nejpočetněji obsazené třídě bylo víc než vítězství v absolutní klasifikaci, což v očích diváků titul devalvovalo. Například v 80. letech získal dva tituly Chris Hodgetts s malou Toyotou Corolla, jež neměla na vítězství v absolutním pořadí sebemenší šanci.

Své by o tom mohli vyprávět piloti Fordů Sierra Cosworth RS 500, Sierra na konci osmdesátých let tři roky nepoznala porážku, vyhrála 40 závodů v řadě, a přesto jen jedinkrát získal titul pilot usedající právě do tohoto vozu – stal se jím Robb Gravett v roce 1990. To byl rok, v němž BTCC uvedlo novou dvoulitrovou třídu, která se následně stala základem historicky vůbec nejrozšířenější kategorie mezi cestovními vozy a dost možná také nejlepších „plechových“ závodních vozů, jaké se kdy po okruzích proháněly. Řeč je o třídě Superturismo, v níž se jezdilo na všech kontinentech, dokonce i v USA (a to už je co říct). Kdo však chtěl v závodech cestovních vozů něco znamenat, musel si projít BTCC a jména jako Joachim Winkelhock, Gabriele Tarquini, Alain Menu, Rykard Rydell nebo Laurent Aiello mají dodnes svůj zvuk. Posledním rokem s vozy třídy Superturismo byla v BTCC sezóna 2000, zájem automobilek upadal, pro privátní týmy bylo závodění s nimi příliš drahé, a tak Britové přišli s novým konceptem tzv. BTC (British Touring Car). Opět se jednalo o vozy s atmosférickými dvoulitry, výkon byl o něco nižší než u Superturisma (cca 270 místo 310 – 315 koní) a vozy byly také levnější.

Dovoleny byly jisté úpravy na karoserii, všichni měli jednotné křídlo, pro jehož umístění rovněž platila určitá pravidla. Protože se závodění v BTCC zlevnilo, začal se opět rozrůstat startovní rošt. Po čase přišla FIA s okruhovou třídou S2000, jež byla BTC hodně podobná, a nakonec tedy došlo k tomu, co se asi dalo čekat – BTCC se v roce 2004 otevřelo i vozům specifikace S2000 a nastavilo pravidla tak, že mohly soupeřit s původními BTC. Časem se ale začala ukazovat převaha automobilkami vyvinutých vozů S2000, a kdo chtěl jet vpředu a pomýšlet na titul, musel sedět právě v takovém voze. Tomu vyšly vstříc i předpisy, od roku 2007 znemožňující vozům BTC usilovat o mistrovský titul, a jejich posledním rokem měla být sezóna 2010. Následně bylo ještě dovoleno, aby závodily i v roce 2011, ale to mohly pouze ty vozy, jež startovaly v roce předchozím, a navíc byla jejich základní hmotnost navýšena o 50 kg. Rostoucí náklady na vozy specifikace S2000 ale začaly BTCC pomalu dostávat do podobné situace, v jaké bylo na konci éry třídy Superturismo. Proto vedení šampionátu začalo hledat cestu, jak závodění cenově zpřístupnit a zároveň přitáhnout nové týmy.

Východiskem měla být kategorie tzv. NGTC (New Generation Touring Car), uvedená v roce 2010, jejímž základem byl dvoulitrový přeplňovaný motor a z velké části unifikovaná konstrukce vozu. Nástup byl pozvolný, první vůz byl „oblečen“ do karoserie Toyoty Avensis a s vývojem pomáhal například bývalý šampion BTCC James Thompson. Zároveň s vozem NGTC mohly až do roku 2013 startovat také speciály S2000 osazené novými přeplňovanými motory, zpočátku měly ještě navrch. NGTC ovšem postupně získávala převahu – například tím, že měla širší pneumatiky než S2000 a v závěrech závodů byla rychlejší. Od roku 2014 pak mohou v BTCC závodit už jen vozy NGTC. Kouzlo NGTC tkví v jednoduché a relativně levné technice. Trubková konstrukce kabiny, stejně jako přední i zadní pomocné rámy pro uchycení náprav a motoru, jsou pro všechny vozy jednotné. Jejich řešení navíc dovoluje velkou variabilitu – týmy si mohou postavit vozy s karoserií hatchback, sedan nebo kombi a zvolit motor uložený vpředu napříč a pohon předních kol, nebo motor uložený vpředu podélně a pohon kol zadní nápravy. Promotér šampionátu dokonce týmům nabízí svůj standardní motor, který je ve srovnání s těmi od ostatních úpravců plně konkurenceschopný.

Typickým příkladem variability konstrukce NGTC je Adam Morgan, jehož tým závodil s Toyotou Avensis a do další sezóny získal sponzora podnikajícího v autodopravě a využívajícího tahače Mercedes. Tým během zimní přestávky z Avensisu vytvořil Mercedes-Benz třídy A a základ konstrukce vozu zůstal naprosto stejný. Přijatelné náklady na stavbu a provozování vozu přilákaly zpět řadu malých týmů, startovní pole je nebývale pestré (letos byste ve startovní listině napočítali přes 30 pilotů se 13 různými modely vozů) a soupeření fantasticky vyrovnané. Možná jste se zarazili, když jsem psal, že si můžete postavit závodní vůz s karoserií kombi. Právě tento typ karoserie má v historii BTCC své zvláštní místo, na začátku 90. let se po britských tratích proháněla kombi Volvo 850, Honda pak v sezóně 2014 používala Civic Tourer jako součást propagace k uvedení nové karosářské varianty Civicu a stala se také první automobilkou, jež s kombi dosáhla na stupně vítězů a zvítězila.

Letos se pak po britských okruzích prohání Subaru Levorg. Tento vůz si zaslouží pozornost z několika důvodů – je to poprvé, co se Subaru s továrním týmem účastní BTCC, závodní Levorg má pohon zadních kol (pohon všech kol regule BTCC nepovolují) a pod kapotou hostí přeplňovaný dvoulitrový boxer, upravený společností Mountune. V BTCC se používaly i různé typy paliva, v době vozů S2000 zkoušel SEAT štěstí s Leonem TDI, a ačkoli to byl rychlý vůz, vyznačoval se také značnou nespolehlivostí pohonné jednotky, kterou britskému týmu dodával přímo španělský SEAT Sport. SEAT sice vyhrál spoustu podniků, ale žádný z jeho jezdců nikdy na titul nedosáhl. V roce 2004 přišel první tým, jenž měl ve svém voze motor upravený na spalování LPG, a objevily se i vozy jezdící na bioetanol. Formát v BTCC je nastaven tak, aby byl divácky atraktivní, a zároveň dává týmům možnost posbírat spoustu bodů do šampionátu. Kalendář tradičně zahrnuje deset závodních víkendů, přičemž v neděli se jedou hned tři samostatně bodované zhruba půlhodinové jízdy. Aby diváci nebyli připraveni o zajímavou podívanou, je pravidlem, že v případě vyjetí safety caru je závod prodloužen o tři kola.

Zajímavý je také systém určování postavení na startu jednotlivých závodů. Startovní rošt toho prvního je dán výsledky třicetiminutové kvalifikace, která se jezdí v sobotu odpoledne. Na start druhého závodu se jezdci stavějí podle výsledků prvního a podoba startovního roštu třetího závodu je zčásti dána výsledky druhého závodu a zčásti losem, kdy je po druhém závodě losováno, kolik prvních pozic se bude na startu třetího závodu otáčet. Může to být minimálně šest (prvních šest jezdců startuje v obráceném pořadí, než v jakém dojeli do cíle druhého závodu), maximálně však deset. To zabraňuje taktizování, kdy by při pevném počtu otáčených míst jezdci mohli úmyslně dojíždět druhý závod tak, aby v tom třetím měli co možná nejvýhodnější pozici na startu. Jednoduché a atraktivní. Jezdce motivuje i bodovací systém BTCC, jeden bod je udělován za nejrychlejší čas v kvalifikaci, jeden za nejrychlejší čas v závodě a jeden bod obdrží pilot, jenž v průběhu závodu alespoň jednou projede cílovou čárou na první pozici. Velkou devízou BTCC jsou pochopitelně nádherné okruhy. Místa jako Brands Hatch, Donington, Oulton Park nebo Knockhill neodmyslitelně patří do kalendáře britského šampionátu cestovních vozů.

Na dnešní poměry (snad jen s výjimkou Silverstonu a Rockinghamu, a zčásti i Snettertonu) jsou relativně úzké, ale o to větší mají kouzlo a především produkují nebývale vyrovnané a napínavé souboje. Nezřídka se o vítězi rozhoduje až v posledním kole. Uznejte sami, co víc si jako divák přát. A pak je tu také jezdecké obsazení. BTCC tradičně nabízí hodně vysokou jezdeckou úroveň, řada pilotů, kteří v nedávné i vzdálenější minulosti v BTCC závodili, se dokázala prosadit i v mistrovství světa cestovních vozů a dalších mezinárodních sériích – jména jako Rob Huff, Fabrizio Giovanardi, Yvan Muller, Colin Turkington, Tom Chilton, Alain Menu nebo James Thompson určitě řada z vás zná. Jenže v BTCC je takových pilotů minimálně dalších patnáct! Jason Plato, Matt Neal, Gordon Shedden, Andrew Jordan, Mat Jackson, Adam Morgan, Rob Collard, Sam Tordoff nebo Rob Austin a řada dalších, ti všichni představují absolutní špičku závodění cestovními vozy a jsou schopni vyhrávat. Ne náhodou je téměř pravidlem, že se o titulu rozhoduje poslední víkend, mnohdy v posledním závodě sezóny, a s šancí na titul k poslednímu závodnímu víkendu přijíždějí tři až pět jezdců. Za vše mluví i fakt, že v letošní sezóně v dosud odjetých 21 závodech zvítězilo 11 různých pilotů a v sedmi kvalifikacích zajelo nejrychlejší čas pět různých jezdců. A že to není jen trend letošní sezóny, to dokládá šest různých šampionů za posledních osm let. Závodění cestovními vozy mám rád už od klukovských let, viděl jsem na vlastní oči podniky DTM, V8 Supercars, WTCC i TCR, ale jednoznačnou jedničkou je pro mne BTCC. Nejen díky nádherným tratím, bohatému startovnímu poli a atraktivnímu soutěžení, ale třeba i kvůli divákům, kteří v Británii na závody chodí a jsou fantastičtí. Jestli chcete zažít závodění cestovními vozy v té nejryzejší podobě, pak vám jednoznačně doporučuji vyrazit za Lamanšský průliv a nějaký podnik BTCC navštívit. Nebudete litovat!

Převzato z časopisu

Fotogalerie