GoPro Indy Grand Prix of Sonoma 2012 – V kraji vína

Americká formule Indy Car má před formulí 1 řadu předností. Patří k nim variabilita tratí, zaměření na diváky a mnohem přátelštější atmosféra...

V páté sezoně po slou­čení šampionátů Indy Car a Champ Car si už nikdo ani nevzpomene, že mezi sebou před více než patnácti lety začaly soupeřit dvě organizace s jinými tratěmi, odlišnými vozy a různými cíli. Jedno jim však bylo společné, každá se snažila o co nejlepší závody a o co největší divácké zážitky. To je ostatně také motto dnešní IZOD Indy Car Series, která v sezoně 2012 obsahovala celkem patnáct závodů na klasických přírodních, městských a oválných okruzích. Zatímco vysokorychlostní ovály jsou od nepaměti místní specialitou, přicházejí Američané stále více na chuť silničním okruhům, na nichž jezdci zatáčejí na obě strany (na oválech přece jen vlevo).

K nejlepším patří kalifornská trať Sonoma Raceway, dříve známá jako Sears Point (podle farmy, na jejímž pozemku v roce 1968 vznikla) a v posledních letech jako Infineon Raceway (podle sponzora). Okruh nedaleko města Sonomy jsme navštívili podruhé (viz AR 11/’10 včetně historie trati), a to nejen proto, že leží v srdci známé vinařské oblasti Sonoma Valley, ale především proto, že vytváří přehledný amfiteátr pro diváky a vyniká prudkým stoupáním i klesáním, slepými horizonty, negativně ­klopenými zatáčkami, rychlými rovinkami i pomalými vracečkami. Mnozí jezdci jej ­považují za nejobtížnější, ale také za nejkrásnější trať celého šampionátu, v němž mu vlastně konkurují už jen nový Barber Motorsports Park v Alabamě a tradiční Mid-Ohio Sports Car Course v Ohiu, když slavný ­Watkins Glen, kdysi dějiště Velkých cen USA formule 1, z amerického mistrovství po sezoně 2010 vypadl (hovoří se však o návratu pro sezonu 2013).

V roce 2012 je všechno nové. Loni skončila éra závodních vozů s nepřeplňovanými mo­tory, zavedená v sezoně 1996 v novém šampionátu IRL (Indy Racing League), a návrat turbodmychadly přeplňovaných motorů znamená potvrzení původní koncepce, kterou do sezony 2007 používal konkurenční Champ Car (CART). Navíc od roku 2005, kdy po odstoupení Toyoty a Chevroletu dodávala nepřeplňované ­osmiválce 3.5 výhradně Honda, do sezony 2012 znovu vstoupili hned tři výrobci přeplňovaných (Turbo nebo Twin-Turbo) šestiválců 2.2, a to Honda (HPD), Chevrolet (Ilmor) a Lotus (Judd).

Zcela nové jsou automobily Dallara DW12 (nesou iniciály na památku Dana Wheldona; původně měly označení IR12), které týmům dodává italská společnost Dallara Automobili ze svého amerického závodu v Indiana­polisu, jež vyhrála v konkurenci výrobců závodních vozů jako jsou Lola, Swift a Delta Wing. Nové monoposty se liší především aerodynamikou s kryty za zadními koly, jež zabraňují vymrštění vozu do vzduchu, ­které dříve hrozilo při kolizích ­zezadu. Konstrukce je dnes už obvyklá z uhlíkových kompozitů, Kevlaru a hliníkové voštiny; se závěsy kol pushrod vpředu i vzadu a motorem jako nosnou částí trupu. Výkony činí 404 až 515 kW (550 až 700 k) podle plnicího tlaku povoleného na příslušném okruhu, pořadatel dodává omezovač otáček, nastavený na 12 000 min^‑1. Objem válců se snížil na 2,2 litru (134,25 c.i.) a palivem je E85 (etanol s příměsí 15 % benzinu); srovnatelný výkon s předchůdci však zaručilo přeplňování jedním nebo dvěma turbodmychadly (podle volby výrobce).

Rychlosti dosahují více než 350 km/h, sekvenční převodovka XTrac 1011 je šestistupňová se zpětným chodem a řazením páčkami pod volantem; nadále se používá externí spouštěč motoru. Brzdy už jsou výhradně z uhlíkových kompozitů, přestože se snížila hmotnost vozů (min. 710 kg, na oválech od 680 kg). Standardní rozvor náprav činí 120 palců (3048 mm); délka vozu nejméně 4877 mm. Pneumatiky jsou Firestone 15“, shodné pro všechny. V Sonomě se jelo už poosmé v nepřetržité řadě. Po konzultaci se špičkovými jezdci součas­nosti i slavnými veterány (Mario Andretti, Johnny Rutherford) byla pro letošní rok trať upravena pro větší možnosti předjíždění; přebudovaly se tři zatáčky a závodníci si vesměs změny pochvalovali, seznámili se s nimi při testování týden před závodem (zůstal na ně čas, protože první čínský Indy Car byl pro nepřipravenost okruhu v Qingdao zrušen, ostatně se to tiše předpokládalo). Závod na Sonoma Raceway byl současně prodloužen ze 75 na 85 kol, přičemž nová délka okruhu činí 3717 ­metrů. Příliš nás nepotěšila ne­účast formule Indy Lights a historických vozů formule 1, které byly vítaným zpestřením ročníku 2010, ale už od loňska se Sonoma Raceway stala dalším okruhem seriálu World Challenge, závodů cestovních a sportovních automobilů GT/GTS, který letos nabídl dramatický souboj u nás nevídaných automobilů Cadillac CTS-V Coupé a Volvo S60 T6 AWD.

Zatímco na okruhu plném zatáček v Sonomě ­dominoval Alex Figge (bývalý jezdec Champ Car), jenž u Volva využil pohonu všech kol, Cadillac druhým místem Andyho Pilgrima jistil triumf jak v hodnocení jednotlivců (mistrem Johnny O’Connell, v Sonomě pátý), tak značek (pořadí Cadillac, Volvo a třetí Porsche). Samostatný závod nižších tříd patřil Michaelu Cooperovi (Mazda 3), čtvrté místo obsadila Shea Holbrooková z Floridy (Honda Civic Si). Vyvrcholením víkendu byl samozřejmě Indy Car, jemuž předcházela letecká show sexteta Patriots Jet Team, samozřejmě na československých proudových strojích Aero L‑39 Albatros.

Od prvního tréninku bylo zřejmé, že prim budou hrát jezdci špičkových týmů Ganassi Racing Honda a Team Penske Chevrolet, mezi něž se na třetí pozici vklínil zkušený Sébastien Bourdais z malé formace Dragon Racing, již vede junior Jay Penske (syn ­Rogera). Úspěch o to zajímavější, že Dragon Racing odložil zaostávající motory Lotus a během sezony přešel na Chevrolety. Da­nica Patricková odešla do závodů NASCAR stock cars, ale druhé dvě ženy ve startovním poli zatím její rychlosti nedosahují (Simona De Silvestro, Katherine Legge). Will Power z Teamu Penske, australský vítěz ročníků 2010 a 2011 v Sonomě z pole position, byl na nejlepší cestě vytvořit hattrick. V kvalifikaci zajel nejlepší kolo průměrnou rychlostí 178,786 km/h před krajanem a týmovým ­kolegou Ryanem Briscoem, Francouzem ­Sébastienem Bourdaisem, Brazilcem Heliem Castronevesem (třetí muž Penske), dvojicí od Ganassiho (Novozélanďan Scott Dixon a Skot italského původu Dario Franchitti) a nejrychlejším z Američanů Ryanem ­Hunter-Reayem (Andretti Autosport). Will Power hned od startu nedal nikomu šanci a mimo zastávky v boxech si suverénně držel vedení celkem sedmapadesát kol. Už se zdálo, že jej o hattrick ­nikdo nepřipraví, třetí vítězství v řadě z pole position bylo opravdu na dosah; byl jasně nejrychlejší.

Závod se vyvíjel bez větších problémů až do čtyřiašedesátého kola, kdy Bourdais na třetí pozici při předjíždění opozdilce Josefa Newgardena (loňský mistr Indy Lights byl o kolo zpět) vyjel ze stopy a došlo ke kolizi, při níž oba vozy vylétly z trati. Následovala žlutá fáze se zákazem předjíždění během ­odklízení trosek, jezdcům se ­naštěstí nic nestalo. Will Power tak po zastávce v boxech klesl na druhé místo a neměl už šanci na předjetí, zvláště když se žlutá fáze těsně před koncem závodu opakovala. Tentokrát Alex Tagliani vyrazil z trati Hunter-Reaye, dalšího kandidáta na mistrovský titul, jenž klesl ze třetího na osmnácté místo, čímž byla pohroma Andrettiho týmu dovr­šena (Marco Andretti vzdal pro poruchu už ve 48. kole). Po celý závod druhý Ryan Briscoe nakonec vyhrál před Powerem, čímž zajistili Chevroletu mistrovský titul v hodnocení konstruktérů (nejlepší Honda s Franchittim dojela třetí). Po Sonomě vedl Power o 36 bodů před Hunter-Reayem; když však následující týden Ryan Hunter-Reay vyhrál na městské trati v Baltimore, snížil se Powerův náskok na 17 bodů. O mistrovském titulu se tedy jako obvykle rozhodovalo až v posledním závodě.

Převzato z časopisu

Fotogalerie