Grand Prix 125 (1949 – 2011) – Stopětadvacítky

Byly nejdéle existující třídou silničního motocyklového mistrovství světa; setrvaly tam od prvního ročníku 1949 plných 63 sezon...

První roky jejich existence ve světovém šampionátu jsou úzce spjaty s italskými jezdci a italskými motocykly. Nello Pa-gani na Mondialu se stal prvním mistrem světa v historii šampionátu a čtyřdobý jednoválec Mondial 125 (ø 53 x 56 mm), který zkonstruoval Alfredo Drusiani, se z výkonu 8,8 kW (12 k)/9000 min^‑1 postupně vypracoval až na 11 kW (15 k). Po tříleté nadvládě Mondialu se přihlásila ke slovu MV Agusta, opět se čtyřdobým jednoválcem o výkonu 11 kW (15 k)/10 800 min^‑1, a Brit Cecil -Sandford byl mistrem světa 1952. Na začátku padesátých let nastoupila německá značka NSU a nasadila jednoválec R11 (ø 54 x 54 mm), který s karburátorem Amal ø 26 mm dával výkon 8,8 kW (12 k)/10 500 min^‑1. Němec Werner Haas a Rakušan Rupert Hollaus získali dva tituly mistra světa (1953 a 1954), ve značkách však NSU patřil jen titul 1954. Pak znovu vládla MV Agusta a její tovární jezdec Carlo Ubbiali pomohl nejen k dalším dvěma značkovým titulům, ale stal se i sám dvakrát mistrem.

V roce 1957 přišel Mondial s plně kapotovaným strojem a dalším skvělým Italem Tarquinem Provinim. Následující rok patřil Ubbialimu (MV Agusta), když největšími konkurenty mu byly čtyřdobá Ducati (ø 55,25 x 52 mm) s desmodromickým rozvodem konstruktéra Fabia Taglioniho a dvoudobý jednoválec MZ (ø 54 x 54 mm) z východní části Německa. Dílo Waltera Kaadena mělo šestistupňovou převodovku a největší výkon 19,1 kW (26 k)/10 500 min^‑1. Skvělá italská kapitola se už chýlila ke konci. Přišla šedesátá léta, v mnohých oborech považovaná za vrchol minulého století. Platilo to i pro závodní motocykly. Byl to nástup neuvěřitelných japonských konstrukcí Honda a Suzuki, přičemž první sázely na čtyřdobý cyklus, zatímco druhá upřednostnila dvoutakty. V roce 1961 získal první značkový titul Australan Tom Phillis pro Hondu, když mu byl největším soupeřem Němec Ernst Degner, jenž zajistil MZ naposledy druhé místo v MS značek. Honda měla k dispozici dvouválec RC144 (ø 42 x 45 mm) o výkonu 14,7 kW (20 k)/13 000 min^‑1 a po tragické smrti Toma Phillise pokračovala s dalšími vynikajícími závodníky, Švýcarem Luigim Taverim a Rhodésanem Jimem Redmanem (ano, dodnes navštěvuje Českou republiku!).

Následoval čtyřválec Honda RC 146 (ø 35 x 32 mm) o výkonu 18,4 kW (25 k)/16 000 min^‑1. Už v roce 1963 však hrála prim Suzuki, jejíž dvoudobý vzduchem chlazený dvouválec RT63 (ø 43 x 42,6 mm) dával nejprve 18,7 kW (25,5 k)/12 000 min^‑1 s devítistupňovou převodovkou. Zcela ojedinělým dílem se ale ukázal čtyřdobý vzduchem chlazený řadový pětiválec se čtyřventilovým rozvodem, zvaný Honda RC149, s filigránskými rozměry válců (ø 35,5 x 29,14 mm) a neuvěřitelným výkonem 25 kW (34 k)/ 20 500 min^‑1! V té době už nastoupila také Yamaha RA97, řadový dvoudobý kapalinou chlazený dvouválec (ø 44 x 41 mm) s výkonem 20,6 kW (28 k)/ 13 000 min^‑1. Když se v roce 1967 dominantní Honda rozhodla opustit šampionát, měla Yamaha typ RA31A, a to dvoudobý kapalinou chlazený vidlicový čtyřválec (ø 35 x 32,4 mm) o výkonu 27,2 kW (37 k)/ 14 000 min^‑1. Na stejnou koncepci vsadila Suzuki RS67/68, jejíž dvoudobý kapalinou chlazený vidlicový čtyřválec (ø 35 x 31,5 mm) dával 30,9 kW (42 k)/ 16 500 min^‑1 a měl dvanáctistupňovou převodovku! Sezonou 1969 ale bohužel FIM ukončila svým administrativním rozhodnutím vývoj podobných závodních superspeciálů, čímž uzavřela jednu z nejzajímavějších kapitol historie MS a zavedla pouze běžné dvouválce.

Odchodem Hondy navíc skončila i účast čtyřdobých motorů. Na novou situaci byla nejlépe připravena Kawasaki, která v roce 1969 s Britem Dave Simmondsem, novým mistrem světa, získala i první značkový titul. Pak nastoupily evropské značky. Francisco Tombas, konstruktér španělské Derbi, postavil dvoudobý kapalinou chlazený dvouválec (ø 43,4 x 41,9 mm) se šestistupňovou převodovkou a výkonem 25 kW (34 k)/14 500 min^‑1. V roce 1971 měl motor už 29,4 kW (40 k) a tovární jezdec Angel Nieto získal dva tituly mistra světa. V polovině sedmdesátých let nastoupila velice úspěšná italská Morbidelli, dílo německého konstruktéra Jörga Mollera pro italského výrobce dřevoobráběcích strojů. Měla dvoudobý kapalinou chlazený řadový dvouválec (ø 44 x 41 mm) o výkonu 25,3 kW (34,5 k)/14 200 min^‑1 s rozvodem rotačním šoupátkem. Nová stopětadvacítka přinesla tři značkové tituly (1975 – 1977) a tituly mistrů světa Italům Paolo Pilerimu a Pierpaolo Bianchimu. První vítězství Morbidelli překvapivě dobyl Gilberto Parlotti na Velké ceně Československa 1970 v Brně (byli jsme u toho, pozn. TH).

Z Morbidelli se později vyvinula MBA (zprvu to značilo spojení partnerů Morbidelli Benelli Armi). Stejnou koncepci měla i stopětadvacítka Minarelli, která ovládla značkový šampionát v letech 1978, 1979, 1980 a 1981, jejímž konstruktérem byl opět Moller a další dva tituly mistra světa zajistil znovu fenomenální Španěl Angel Nieto. Neporazitelným motocyklem první poloviny osmdesátých let se stal italský Garelli, což nebylo nic jiného než Minarelli. Garelli totiž po smrti Vittoria Minarelliho odkoupil jeho stroje, posunul výkon až na hranici 26,4 kW (36 k), a jeho jezdci Angel Nieto (1982 – 1984), Fausto Gresini (1985, 1987) a Luca Cadarola (1986) sbírali tituly mistrů světa v jednotlivcích, přičemž titul v hodnocení značek patřil Garelli čtyřikrát (1982, 1984, 1986 a 1987). V nové kapitole stopětadvacítek to tedy nebyly pouze japonské Kawasaki, Yamaha či Honda a vyjmenované tradiční italské nebo španělské značky.

Po změně předpisů FIM jistá ekonomická i výrobní dostupnost znamenala, že se v té době prezentovaly i další stroje. Japonský Bridgestone (1972 – 1973), italské Malanca (1971 – 1972), Piovaticci (1973 – 1975) a Sanvenero (1981 – 1983, předtím byla sponzorem MBA), španělská Bultaco (1976 – 1978) a francouzská Motobécane (1977 – 1981). Šlo výhradně o řadové dvoudobé dvouválce. Od 1. ledna 1988 začaly pro třídu 125 cm³ platit nové technické předpisy FIM, jež povolovaly pouze jednoválce, a proto většina výrobců odstoupila. Z japonských zůstaly pouze Honda a velice sporadicky Yamaha v polovině devadesátých let, krátce se prezentovaly španělské Derbi (ve druhé fázi jen jako značková varianta Aprilie v koncernu Piaggio) a JJ Cobas konstruktéra Antonia Cobase, italské Cagiva a Aprilia a také rakouská KTM. Všechny stroje měly prakticky identické parametry (vrtání a zdvih ø 54 x 54 mm), výkony dosahovaly až 35 kW. Nakonec zůstaly pouze Honda a v samotném závěru existence mistrovství osamocená Aprilia (též s mo-difikovanými stroji jako Derbi a Gilera), jež získaly i poslední značkové tituly. Celkem bylo odjeto 722 závodů do zániku šampionátu v roce 2011. Titul mistra světa vybojovalo 21 závodníků, někteří vícekrát (Angel Nieto sedmkrát!), a posledním se v roce 2011 stal Španěl Nicolas Terol na Aprilii. Z československých motocyklů na body v MS značek dosáhla pouze ČZ v letech 1956, 1957 a 1962 až 1965, když v roce 1957 skončila celkově na vynikajícím třetím místě. Jediné dvě Grand Prix 125 cm³ z českých závodníků vyhrál Lukáš Pešek, a to v Číně a Austrálii roku 2007 na stroji Derbi.

Převzato z časopisu

Fotogalerie