Grand-Am Rolex 24 Daytona – Americké jubileum

Jeden z největších světových závodů letos oslavil 50. výročí. Byli jsme při tom, naši stálí spolupracovníci Jiří a Jiří Nezdařilové se vydali na Floridu…

Daytona Beach dodnes hostí dva významné automobilové závody, čtyřiadvacetihodinovku pro sportovní prototypy a vozy Gran Turismo, a pětisetmílový závod amerických stock cars NASCAR Sprint Cup. Floridská lokalita patří do historie motoristického sportu od nepaměti, na pláži v Daytoně se bojovalo o světové rychlostní rekordy od počátku minulého století (Fred Marriott poprvé přes 200 km/h, a to v lednu 1906 s parním strojem!); rekordní pokusy uzavřel Malcolm Campbell metou 445,486 km/h v roce 1935 a historie dnešní ­série NASCAR byla zahájena už před druhou světovou válkou právě na Daytona Beach, když první závod produkčních vozů na pláži vyhrál Milt Marion (Bill France, zakladatel šampionátu NASCAR, dojel pátý). Útok na Pearl Harbour však zastavil i závody, oficiální mistrovství NASCAR odstartovalo až v roce 1949. První závod nového šampionátu vyhrál Red Byron na Oldsmobile, který také dobyl první mistrovský titul… Až do roku 1958 se jezdilo na okruhu, jenž tvořila písečná část na pláži a asfalt souběžné silnice, Bill France však snil o autodromu.

V roce 1957 byla nákladem tehdejších tří milionů dolarů zahájena stavba oválu s klopenými zatáčkami o délce 2,5 míle (4 km) a prvních 500 mil Daytony na Daytona International Speedway vyhrál Lee Petty (Oldsmo­bile) v roce 1959. Základy tra­dice tak byly položeny, vítězem Daytona 500 v únoru 2012 se po dramatickém závodě (odlo­ženo pro déšť na pondělní večer) stal Matt Kenseth (Roush Fenway/Ford). Mimochodem, 400 mil Daytony 1963 (druhý závod stock cars na stejné trati, ale v létě), byl prvním velkým závodem na delší vzdálenost, konaným po setmění (vyhrál Fireball Roberts na Fordu). Daytona International Speedway však není jen ovál, kombinovaná trať o délce 3,56 míle (5,7 km) sjíždí z klopeného tri-oválu (31° v zatáčkách, 18° na startovní rovince) do infieldu na zatáčkovitou silniční část (jako dříve pro formuli 1 v Indianapo­lisu), a právě tato kombinace se stala dějištěm 24 h Daytony, věhlasného závodu sportovních prototypů, jehož počátky se ­datují do roku 1962. Vzrůstající obliba sportovních automobilů v padesátých letech vedla k vypsání jejich závodů, zpočátku hlavně v Kalifornii a Watkins Glen (NY); pak se staly zajímavou alternativou závodů produkčních vozů stock cars. V prvním ročníku Daytona Continental 1962 se jelo na pouhé tři hodiny, Dan Gurney ­(Lotus 19) měl těsně před koncem dvou­minutový náskok, když mu selhal motor.

Setrvačností dojel těsně k cílové čáře, vyčkal tříhodinového limitu a pak s pomocí spouštěče a sklonu dráhy čáru přejel. Stal se tak prvním vítězem klání sportovních automobilů v Daytoně, a to v těžké konkurenci. Dvojice Phil Hill/Ricardo Rodriguez (Ferrari 246 SP) dojela druhá, Jim Hall (Chaparral) třetí, Stirling Moss (Ferrari 250 GT) čtvrtý, Dick Rathmann (Chaparral) pátý... Gurneyův červený Lotus 19 týmu Arciero Brothers s motorem Coventry Climax se při letošní oslavě 50 let 24 h Daytony představil divákům spolu s jinými slavnými vozy, jež závod vyhrály (formát 24 h byl zaveden od roku 1966, kdy zvítězili Ken Miles a Lloyd Ruby na Fordu GT, vítězní i o rok dříve, ­tehdy trochu kuriozně na 2000 km). Spolu s 24 h Le Mans a 12 h Sebringu (také na Floridě, letos slaví 60 let) je 24 h Daytony součástí Triple Crown, tedy trojice nejslavnějších vytrvalostních závodů pro sportovní prototypy.

Na rozdíl od nich je však Daytona náročnější právě jízdou po klopené dráze, která nedá jezdcům odpočinku a vyžaduje větší soustředění; Le Mans se jede po silnici mezi francouzskými vesnicemi s brutální ­rovinkou Hunaudiéres, kde šikany snižují ­závratné rychlosti, a Sebring je jízdou po ­nerovné letištní ploše, která v roce 1952 ­dostala nové využití, přestože letiště slouží dodnes. V šedesátých letech vstoupil Ford GT do souboje s vozy Ferrari a když je konečně v roce 1966 porazil v Le Mans, utrpěl zdrcující porážku právě v Daytoně 1967. Tři vozy Ferrari 330 P4 projely demonstrativně cílem vedle sebe, ve vítězném se střídal ­Lorenzo Bandini s Chrisem Amonem, který pro Forda vyhrál 24 h Le Mans o rok dříve…

Na stupních vítězů 24 h Daytony se vystří­dalo mnoho slavných závodníků, oprav­dových legend, jež tvoří ryzí historii automobilového sportu. Z vícenásobných vítězů zaslouží zmínku Hurley Haywood (vyhrál pětkrát v Daytoně, třikrát 24 h Le Mans a dvakrát 12 h Sebringu), Pedro Rodriguez, Rolf Stommelen, Peter Gregg, Bob Wollek a Scott Pruett (každý čtyřikrát), Brian Redman, Derek Bell, Elliott Forbes-Robinson, Butch Leitzinger, Bob Wollek, A. J. Foyt, Al Holbert, Juan-Pablo Montoya, Memo ­Rojas a další; není výjimkou, že vítězí otcové i synové (Bobby a Graham Rahal; John Paul sr. a jr., Mark a David Donohue, Al ­Unser sr. a jr.); absolutní prvenství dobyli také Steve Millen (držitel rekordu na Pikes Peaku), Mario a John Andretti (synovec), Leo Kinnunen, Jochen Neerpasch; Masahiro Hasemi, Kazuyoshi Hoshino a Toshio Su­zuki (japonští jezdci F1 v roce 1992 na ­Nissanu); Henri Pescarolo, Jacky Ickx, Vic Elford, Dario Franchitti, Scott Dixon, Wayne Taylor, Gianpiero Moretti, Arie Luyendyk, P. J. Jones, Joey Hand a mnozí, mnozí další!

V roce 2003 se zrodila nová třída Daytona Prototypes (DP), poněkud levnější sportovní vozy s motory odvozenými ze sériové produkce, a tím se cesty Daytony a Le Mans, resp. Sebringu (American Le Mans Series) rozdělily. V prvním roce DP neuspěly, a tak prvenství 2003 patřilo vozu Porsche 911 GT3 RS soukromého týmu (první triumf GT od vítězství Haywooda na BMW 3.5 CSL v roce 1977), ale pak se DP ujaly vlády. K nejlepším patří týmy Chip Ganassi Racing (Riley-BMW), Michael Shank Racing (Riley-Ford), Doran Racing (Dallara-Ford), SunTrust ­Racing (Dallara-Corvette DP), Krohn Racing (Lola-Ford), Spirit of Daytona (Coyote-­Corvette DP) a další, kteří vsadili na novou generaci Daytona Prototypes, od letošního roku startující jako DPG3 s karoserií, jež může mít brand character. Znamená to, že např. letos nové vozy Chevrolet tvary karoserie připomínají sé­riovou Corvette, přestože z produkčního vozu přebírají pouze upravený motor 5,0 l/386 kW (525 k), uložený ovšem uprostřed před zadní poháněnou nápravou.

Podvozky dodávají specializované firmy Riley (dříve Riley & Scott), Coyote, Dallara a Lola; po odstoupení Lexusu a Pontiacu nesou motory V8 značky Ford, BMW a Chevrolet (Corvette). 24 h Daytony je nejvýznamnějším závodem mistrovství GrandAm, které v sezoně 2011 vyhráli Scott Pruett a Memo Rojas z Ganassiho týmu; letos čítá třináct závodů od Barber Motorsports Park po Lime Rock (pojede se poprvé také v Indianapolisu). Neobyčejně úspěšný Ganassiho tým, používající motory BMW-Dinan v podvozku Riley už třetí rok (dříve osmiválce Lexus), tentokrát v Daytoně neuspěl a hvězdné kvarteto Scott Dixon, Juan-Pablo Montoya, Dario Franchitti a Jamie McMurray (ze stock cars) ujelo o jedno kolo méně než tři první vozy, takže se muselo spokojit se čtvrtým místem. Triumfoval tým Michaela Shanka s vozy Riley-Ford na prvním a třetím místě, vítězná posádka dosáhla průměrné rychlosti 181,55 km/h. Byl to zejména A. J. Almendinger (31), kalifornský rodák a vítěz pěti závodů Champ Car, jenž svedl napínavý souboj s Allanem McNishem (43), továrním jezdcem Audi Sport pro Le Mans, hostujícím u Starworks Motorsport (Ford-Riley); nakonec je v cíli dělilo 5,2 sekundy po 24 hodinách jízdy! Spolu s Almendingerem na stupínek nejvyšší vystoupili Justin Wilson (33) z Velké Británie, bývalý jezdec formule 1 a nyní účastník série Indy Car; brazilský závodník Oswaldo Negri (43), který před dvaceti lety pokoušel štěstí v Evropě ve formuli 3, a americký gentleman-driver John Pew (55), na jehož kontě je přes sto tisíc mil na plachetnici po světových oceánech. Michael Shank ve spojení s legen­dárním týmem Curb/Agajanian z Indy Caru vsadil i na nováčky; jeho druhý Riley-Ford dojel třetí a posádku tvořili Felipe Nasr z Brazílie (britský mistr F3 2011), Mike McDowell ze Severní Karolíny (ze stock cars), Gustavo Yacamán z Kolumbie a Jorge ­Goncalves z Venezuely (čtvrtý, respektive pátý ve formuli Indy Lights 2011).

Závod měl odstartovat legendární A. J. Foyt, čtyřnásobný vítěz 500 mil Indianapolisu, dvojnásobný 24 h Daytony 1983 a 1985 (na Porsche, tato značka vyhrála rekordních 22 ročníků) a 24 h Le Mans 1967 (s Danem ­Gurneyem na Fordu GT Mk IV), ale pro operaci kolena zůstal doma v Texasu. Na žádost hlavního sponzora Rolex ho tedy nahradil Sir Jackie Stewart, trojnásobný mistr světa formule 1. Ford vyhrál poprvé ve třídě DP, ­podvozek Riley dobyl osmý triumf. Třídu GT sice zpestřily nové verze GrandAm vozů Audi R8 a Ferrari 458 Italia, ale první tři místa patřila vozům Porsche 911 GT3 (třiašedesátiletý Hurley Haywood při 40. startu získal třetí místo v GT a prý už opravdu končí; to mi ovšem říkal při rozhovoru ve stanu Porsche na 24 h Le Mans 1998 také, pozn. TH). Spokojen byl Brian Johnson z rockové skupiny AC/DC, při debutu na DP (Riley-BMW) ob­sadil 32. místo (dvanácté v DP); členem posádky byl rovněž osmašedesátiletý veterán Elliott Forbes-Robinson, vítěz 1997 a 1999. Tomáš Enge se letos na startu neobjevil, porucha převodného ústrojí zastavila kvarteto týmu Orbit/GMG (Porsche 911 GT3), mezi jehož jezdci byli Miro Konopka a Jan Vonka, reprezentanti Slovenské a České republiky. Kuriozitou jsou rovněž vozy Mazda RX‑8 s rotačním motorem (šesté místo GT); na jednom z nich startoval John Andretti, vítěz ročníku 1989, spolu se svým devatenácti­letým synem Jarettem a dalšími mladíky z formule Star Mazda.

Převzato z časopisu

Fotogalerie