Čtyřiadvacetihodinovky 2020 – A přece se jely!

Nejslavnější vytrvalostní závody sportovních a cestovních vozů se nakonec jely. Sice v jiném termínu a bez diváků, ale tradice nebyla přerušena...

Se zpožděním, bez divácké kulisy i bez většiny novinářů, ale přece! Tak lze charakterizovat většinový vývoj velkých motoristických sportovních podniků v nešťastném roce 2020, kdy bylo vše utlumeno, zrušeno či přesunuto na další sezonu, protože si organizátoři myslí, že přece jen bude lépe. Poprvé po 30 letech jsme nebyli na závodě 24 h Le Mans, protože to prostě nešlo, akreditace byla omezena na hrstku významných světových médií. Zatímco při 24 h Le Mans nedošlo k žádnému překvapení, ve 24 h Nürburgringu se vrátily na stupně vítězů posádky s vozy BMW, které tak dobyly po padesáti letech historie závodu své dvacáté prvenství. Ve 24 h Le Mans triumfovala Toyota potřetí v řadě, když tovární konkurence boj dávno vzdala...

Slavná čtyřiadvacetihodinovka v Le Mans se jezdí od roku 1923, původně vznikla jako vytrvalostní závod pro cestovní vozy, přičemž pouze řidič směl provádět případné opravy. Ještě před válkou se ale změnila na bitvu čistokrevných sportovních prototypů. První vítězové André Lagache a René Léonard dosáhli průměrné rychlosti 92,064 km/h s třílitrovým čtyřválcem zapomenuté značky Chénard et Walcker, a to přesto, že jistý Frank Clement (Bentley 3 Litre) naznačil možnosti konkurence nejrychlejším průjezdem jednoho okruhu průměrnou rychlostí 107,328 km/h. O rok později si ale role vyměnili, Clément s kanadským majitelem vozu Johnem Duffem zvítězili a André Lagache zlepšil rekord kola na 111,168 km/h. Naprostá většina z přihlášených osmnácti značek byla francouzská, jen pro zajímavost uveďme, že v ročníku 1923 vedle Chénard et Walckeru jely Bignan, Lorraine-Dietrich, Bugatti, Brasier, Delage, Salmson, Georges Irat, Rolland-Pilain, Amilcar, Berliet, Corre La Licorne, Vinot-Deguingand, SARA a Voisin, jimž konkurovaly jediný Bentley (Duff-Clement), upravený Ford Model T jako Montier Spe­cial a dva belgické Excelsiory. Jak se svět změnil, z té doby přežily jen tři zúčastněné značky... 

 Letošní 88. ročník 24 h Le Mans byl od roku 1968 také prvním, jehož konání se přesunulo z důvodu koronavirové krize až na září, což ovšem závodníkům přineslo delší jízdu za tmy (bezmála o čtyři hodiny). Diváci na tribunách nebyli, a tak kromě působivé atmosféry závodu a okolí trati o mnoho nepřišli, když při vší úctě k výkonům jezdců byl výsledek jasný už před startem, pokud by nezasáhla neočekávaná událost. A ta se nestala, všechno na trati probíhalo bez větších problémů. Po celých 24 hodin jízdy se na prvních čtyřech místech držely stejné čtyři vozy, nejprve Toyoty TS050 Hybrid před Rebelliony R13 Gibson, ale až po problémech Toyoty se startovním číslem 7 (oprava poháněcí soustavy v depu) se pořadí čtveřice zamíchalo. Hybridní Toyoty LMP1 (H) a nehybridní Rebelliony LMP1 totiž nejsou zdaleka souměřitelné, pokud nezasáhne umělé vyrovnání konkurence předpisy Balance of Performance, protože jinak jsou tovární vozy s hybridním soustrojím nejen rychlejší, ale také účinnější (méně zastávek v depu). Smutné je, že se ani nepodařilo na stupni nejvyšším vyměnit Toyoty číslo 8 a 7, druhá totiž vedla až do nedělního rozbřesku, následná oprava turbodmychadla opět stála dvojici Mike Conway, Kamui Kobayashi a José-María López šanci na vítězství; loni i předloni dojeli druzí, zatímco letos se museli spokojit se třetím místem, když se jim po opravě podařilo předjet pouze jeden Rebellion a na druhý jim chybělo celé jedno kolo. Po závodě švýcarský tým Rebellion Racing podle plánu odstoupil, byť sliboval ještě účast v závěrečném závodě FIA World Endurance Championship 2019/2020 v Bahrajnu, protože šance na titul proti Toyotě jsou jen teoretické. 

Potřetí v nepřetržité řadě za sebou vyhrála posádka Toyoty číslo 8, jedinou změnou byl Novozélanďan Brendon Hartley, který v sestavě nahradil Fernanda Alonsa, vítěze 2018 a 2019. Potřetí za sebou se radoval z triumfu jak Sébastien Buemi, tak Kazuki Nakajima. Triumf japonského týmu Toyota Gazoo Racing každý očekával, když konkurence po odstoupení Porsche a Audi už tři roky neexistuje. Vítězové ujeli o dvě kola více než loni. V nižší kategorii LMP2 je to obdobné, je to jakási formule Oreca, tyto vozy byly na prvních devíti místech LMP2 (čtvrtý přejmenovaný na Alpine a pátý na Aurus). Bývalý jezdec F1 Paul Di Resta tak vystoupil na první místo LMP2 spolu s Philem Hansonem a Filipem Albuquerquem, zatímco Juan-Pablo Montoya tentokrát neuspěl a vidina Triple Crown se mu opět vzdálila (jde o triumf v Le Mans, 500 mil Indianapolis a na Velké ceně Monaka, jejž zatím má jen Graham Hill; z aktivních jezdců jsou adepty Montoya a Alonso). Obě třídy GT-Pro a GT-Am patřily v Le Mans vozům Aston Martin Vantage AMR. Příští rok už bude důraz na novou kategorii WEC LMH (Hypercar), do níž slibují vozy Toyota, Peugeot, Glickenhaus a ByKolles.

Největším vytrvalostním závodem cestovních vozů zůstává 24 h Nürburgringu, i když tam stejně jako ve 24 h Le Mans úspěšně startují i automobily třídy Gran Turismo, jež však původně vyšly z vozů cestovních. Pořádá se v populárním Zeleném pekle, lesním okruhu na Nordschleife, propojeném s novým Nürburgringem. Letos byla délka trati 25 378 metrů a prvních osm vozů ujelo pětaosmdesát kol. Prvnímu ročníku v roce 1970 i poslednímu závodu koncem září vládly vozy BMW, kterým patřilo prvenství od roku 2010 sice poprvé, ale celkově vedou se 20 triumfy před Porsche (12), Audi a Fordem (po 5), vozy Chrysler Viper GTS-R (3), Mercedes-Benz (2) a Opel Astra V8 Coupé (1). Také závod na Nürburgringu má svoje legendy, například Tiemannové vyhráli sedmkrát, otec Hans-Jürgen dvakrát v letech 1997 (BMW) a 1999 (Chrysler) a syn Marcel pětkrát v ­letech 2003 (Opel) a 2006 – 2009 (vždy Porsche), než jeho kariéru ukončila vážná nehoda v květnu 2010. K dalším pětinásobným vítězům patří Timo Bernhard (Porsche) a Pedro Lamy (BMW a Chrysler). Sabine Schmitz-Recková je jedinou ženou, jíž se tam podařilo vyhrát v absolutní klasifikaci (1996 a 1997 na BMW M3), narodila se vedle trati a ujela tam přes dvacet tisíc okruhů. V závodě se dříve objevili také Akio Toyoda, prezident Toyota Motor Corpora­tion, a Ulrich Bez, bývalý šéf Aston Martinu. 

Poslední ročník byl soubojem vozů BMW M6 GT3 a Audi R8 LMS, když nejlepší Porsche chyběla z důvodu koronavirové karantény a nejrychlejší posádky vozů Mercedes-AMG GT3 odpadly. Trojice Alexander Sims, Nicky Catsburg a Nick Yelloly nakonec ujela 85 kol a zvítězila s náskokem 15,4 sekundy před nejlepším Audi, které se vklínilo mezi čtveřici vozů BMW M6 GT3. Jediný český účastník Milan Kodídek z Prahy (Porsche 911/991 Cup) s kolegy z Beneluxu závod nedokončil, ale už se těší na příští ročník.

Převzato z časopisu

Fotogalerie