24 h Le Mans 1990 – 2015 – Po čtvrtstoletí...

Takový nenápadný rekord, akreditovaným reportérem na závodě 24 h Le Mans nikdo jiný z Česko-Slovenska po celé čtvrtstoletí nebyl...

Samozřejmě, mám ještě co dohánět, ale nechci své zahraniční kolegy předhánět, vážím si jich, a mnohé jsem se od nich naučil. Kariéru snů jako nejrychlejší motoristický reportér Paul Frère (1917 – 2008) z Belgie stejně nikdy nemohu překonat, jeho curriculum vitae je obdivuhodné. Řekl mi, že na 24 h LeMans byl asi padesátkrát jako novinář, ale také osmkrát jako závodník, a to nikoli coby amatér, který si jen účastí plní svůj sen. Paul Frère totiž v roce 1955 obsadil druhé místo s Peterem Collinsem na Aston Martinu DB3S, 1958 čtvrté s Edgardem Barthem na Porsche 718 RSK, 1959 druhé s Maurice Trintignantem na Aston Martinu DBR1 a v ročníku 1960 dokonce s Olivierem Gendebienem na Ferrari 250 TR zvítězili průměrnou rychlostí 175,730 km/h! Když ho Enzo Ferrari povolal na Velkou Cenu Belgie 1956 jako náhradníka, dojel druhý za týmovým kolegou Petrem Collinsem! V mistrovství světa F1 mu v ročníku 1956 patřilo celkově sedmé místo... 

Paul Frère jezdil do Le Mans ještě v novém tisíciletí, jako inženýr si důkladně prohlížel startující automobily, sledoval závod v tiskovém středisku dlouho do noci a ráno byl hned na místě znovu; napsal tisíce odborných článků o automobilech a několik skvělých knih. Startoval v deseti závodech mistrovství světa formule 1 (1952 – 1956 na strojích HWM, Gordini a Ferrari), testoval tisíce automobilů, byl prvním evropským novinářem, který zmapoval japonský automobilový průmysl (a poradcem při vývoji sportovní Mazdy MX-5), a ještě ve věku přes osmdesát let na okruhu v Le Mans testoval vítězný sportovní prototyp Audi. Jeho knihu My Life Full of Cars (Můj život plný automobilů) jsem přečetl jedním dechem, jsou v ní přesně vylíčeny také ty epizody, o nichž mi vyprávěl v roce 1995 při večeři na novinářské prezentaci vozu Fiat Barchetta... Paul Frère není samozřejmě jedinou legendou, kterou jsem v Le Mans potkal, jejich výčet se vymyká rozsahu tohoto článku. O nejslavnějším závodě jsem se asi poprvé dozvěděl z článků v někdejším Světě motorů, kde se v šedesátých letech ještě věnovali všem významným světovým závodům, zejména pak z reportáží Charlese Procheho z Long Beach (tedy Karla Proška původně z Říčan) o nadcházejícím souboji Ford/-Ferrari.

Koncem šedesátých let se sestra spolužáka Jiřího Dvořáka provdala do Le Mans a Jirka jednou přivezl noviny ze dne závodu; pamatuji se, jak jsem si opsal celou startovní listinu. Ano, a pak přišel Frankenheimerův film Le Mans se Steve McQueenem v hlavní roli, to je něco úžasného! Jednoduché, působivé. David Piper při natáčení filmu utrpěl zranění nohy, ale ani to mu nezabránilo, aby pokračoval v závodech. Do Mostu přivezl svoje Ferrari a dlouho mi o zlaté éře závodů vyprávěl. Státní hranici však komunisté střežili důkladně, takže na závod 24 h Le Mans jsem mohl vyjet až v roce 1990, kdy konečně pozbyli moci... Pamatujete začátek filmu Le Mans? Bylo to stejné, jen jsem seděl za volantem Škody 136 Rapid Coupé, nikoli Porsche 911 S. Na okruhu jsem strávil celý týden, naposledy stály staré boxy (jsou vidět i ve filmu), ale původní village, kde jsem nalezl útočiště u týmu Mazda, ještě pár let přetrvala. Tehdy mě nenapadlo, že při mojí druhé návštěvě půjde o vítězný tým! V roce 1990 zajely pole position Nissany, ale vyhrál Jaguar; v roce 1991 závodu suverénně vládl Sauber-Mercedes, ale tři hodiny před koncem začaly problémy. První krátká zastávka v depu, pak dlouhá, a už jsme jen v tiskovém středisku počítali čas. Mazda projela jednou, pak podruhé, a bylo rozhodnuto. Zrodila se senzace. Nejen první vítězství japonské automobilky, ale také první triumf vozu s rotačním motorem systému Wankel...

Od té doby uběhlo čtvrtstoletí, ale závod 24 h Le Mans jsem nikdy nevynechal. Symbolicky, na ročník 1992 jsem už jel sedanem Mazda 323, z mojí jen dva roky staré škodovky totiž upadlo levé zadní kolo cestou na Ženevský autosalon 1992 ještě před Norimberkem, a pak ji kolega zcela zrušil při nehodě. Ke slovu přišly testovací vozy a jízda na 1250 kilometrů dlouhé trase z Prahy do Le Mans za srovnatelných podmínek slouží k měření spotřeby a průměrné rychlosti, a to nejen mezi automobily různých značek, ale také jednotlivými modely (v posledních letech Mercedes-Benz). V letech 1990 až 2015 tedy vznikl skromný rekord šestadvaceti novinářských účastí na 24 h Le Mans v nepřetržité řadě, toto číslo ovšem vzroste na třicet, připočteme-li dva podniky Le Mans Classic (vynikající byla oslava 40 let Fordova triumfu v roce 2006, spojená s testováním Fordů GT, GT 40, Mustang a originálu Shelby Mustang), ale také dva zá-vody mezinárodního šampionátu formule 3000 na kratší verzi okruhu Le Mans Bugatti (na podzim 1991 už byly staré boxy částečně zbořeny). V roce 1991 se nejen jelo před novými boxy, ale bylo rovněž otevřeno nové automobilové muzeum Le Mans. Během let se mnohé v Le Mans změnilo tak, jako se mění dnešní doba. Velké společnosti (sponzoři) nyní skupují celé hotely pro svoje hosty VIP, takže sehnat ubytování je čím dál těžší; francouzská zdatnost v komplikování dopravní situace je rovněž příslovečná, nicméně kdo se vyzná, všechno zvládne.

Půvabná village se změnila na betonové náměstí s prosklenými pavilony, zázemí týmů se rozrůstají do neskutečné šíře, ale samozřejmě přibývá také diváků, odsunutých do bezpečnější vzdálenosti od trati. Závod ovšem zůstává závodem, tím největším na světě. Zatímco za dvě hodiny je ve formuli 1 po všem, ve čtyřiadvacetihodinovce vše teprve začíná. Přírodní okruh nabízí jezdcům i divákům více než sterilní autodromy, nezřídka situované kdesi v poušti; jednotlivá denní období mají své kouzlo, ať už jde o stmívání, noční závod, či rozbřesk. A ti nejvěrnější příznivci závodu plní stanová městečka kolem trati po celý týden. Stalo se tradicí, že 24 h Le Mans doplňují menší závody, jež také stojí za pozornost. Letos to byly znovu Le Mans Legends, závod historických sportovních prototypů z let 1949 – 1968 na plné délce třináctikilometrové trati, ale také Aston Martin Festival pro závodní vozy této britské značky. Musée du Mans v těsné blízkosti okruhu představuje nejen někdejší vítěze, ale také další automobily (nechybí mezi nimi aerodynamická Tatra 600 Tatraplan). Zvláštní expozice uprostřed okruhu na místě bývalého muzea byla tentokrát oslavou souboje Ford/Ferrari Le Duel 1964 – 1967. Premiéru měl Le Pavillon des Femmes (Dámský pavilon), kam nás muže pustili po přísné akreditaci poprvé a prý naposledy. Nejzajímavější, co jsme tam viděli, byla jistě slečna Flavie Plessisová, Miss 24 heures du Mans, a dva moderní sportovní prototypy (Moynet, Inaltera), s nimiž v minulosti startovaly výlučně dámské posádky. Make-up a kadeřníka jsme vynechali, šampaňským nepohrdli, ale dámy jistě ocení servisní služby po tak dlouhou dobu závodu.

Převzato z časopisu

Fotogalerie