Zmýlená neplatí – Apríl

Jednou se opravdu povedl. Když řidič dodávky přijel pro kamarády, aby je po zábavě odvezl domů, někteří z nich mezitím potají zábavu opustili, zadek dodávky zvedli, odstranili zadní kola a nápravu podložili cihlami. Když pak řidič sedl za volant, nastartoval a zařadil, auto se nehnulo. Prostě apríl.

Jindy aspoň za náklaďák přivázali popelnici. I když to nebylo na silnici, sám jsem několik dobrých aprílů zažil: jednou jsme seděli prvního dubna v nejhezčí restauraci v Třeboni U Míšků, v krásné klenuté místnosti s jednotlivými boxy pro hosty, plné originálních starých obrazů. Zrovna jsme s majitelem o něčem rozkládali, když nám jeho dcera Petruška přinesla něco k jídlu. Náhle strnula a její oči se zastavily na hřebíku na zdi za námi. Přesně na místě, kde jinak jeden z těch starých obrazů visíval. Šéf se tam podíval také a zkoprněl: někdo obraz ukradl. Skoro spadl pod stůl. Byl to ale jen krásný apríl jeho dcery, která ho prvního dubna dokonale doběhla. 

Legrace je věčná

Legrace nemusí být vždycky jen toho prvního čtvrtý. Jednou přišel do advokátní poradny rozčílený člověk. Že potřebuje obhajobu a že to tak nenechá. Nakonec z něj vypadlo, že před časem vypil s nějakou dívkou – dnes se říká s přítelkyní – láhev sektu a pak jel v noci domů. Přirozeně, že ho chytli. Dechovou zkoušku na alkohol policistům odmítl, že má astma a že sotva dýchá. Když ho vzali na krev, odmítl také, že měl čtyři žloutenky a že nevěří, že by ji nedostal po vpichu znovu. Tak vyfasoval „šampusku“, aby dal vzorek moči a pro jistotu s ním na záchod poslali lapiducha ze záchytky. Na záchodě se měla odehrát tato scéna: Řidič vytáhl pětistovku, aby to ten zřízenec jako udělal za něj. Přece je řidičák jeho živobytí a nemůže o něj jen tak přijít. Nic. Vytáhl tedy druhou pětistovku s tím, že má zlou ženu a aby nedělal lapiduch fóry. Nic. Došlo tedy na třetí pětistovku: „Neblázni, celý život jsi čůral zadarmo, teď za patnáct set!“ A to byl tenkrát skoro měsíční plat. 

Když jsme ten příběh prodali televizi, hrál toho zřízence herec Srstka. Krk širší než hlavu. Bez řečí vzal šampusku a bylo vyhráno. Jen zdánlivě. Za 14 dnů přišel z laboratoře rozbor: dvě celé osm promile alkoholu. „To si přece nemůžu nechat líbit“, hlaholil řidič, u soudu řekne, jak to bylo. A co jsme měli říci my? Když to uděláte, nepochybně soud pozve jako svědka toho zřízence. Co myslíte, že ten řekne? Že je to pravda – a přijde o místo? Nebo vzdor poučení o povinnosti mluvit pravdu zalže a všechno popře? Takže k alkoholu přibude ještě křivé obvinění nebo i návod ke křivému svědectví. Takže apríl neapríl, nezbylo, než aby si náš řidič vzal „své“ skoro tři promile a byl zticha. Tentokrát zákon doběhl jeho. 

Na běžícím páse

Ani v dalším příběhu nemohu zaručit, že to bylo zrovna prvního dubna, ale bylo to někdy na jaře, když motokrosoví závodníci ze Strakonic jeli nějaké závody v Popradu. Na své motocykly měli přizpůsobené ertéóčko, které zaparkovali někde poblíž závodiště. Pak se trochu zdrželi a už za tmy se chtěli vrátil do Prahy, když jeden z nich zpozoroval, že opodál v příkopu leží mrtvola. Hrůza. Nakonec se ukázalo, že o žádného mrtvého nešlo, byl to jen opilec a vedle něj ještě ležel bicykl ze kterého spadl. Mládence nenapadlo nic lepšího, než milého opilce i s kolem naložit do autobusu a když byli u Prahy, někde u Průhonic, zase ho spícího položit do příkopu, kolo vedle a odjet. Pak už se můžeme jenom domýšlet, jak to bylo: ráno se Slovák probral a samozřejmě nemohl pochopit, kde je, v neznámé krajině a nad to ještě – jak později zjistil – v Čechách. Když se za tři dny nakonec vrátil do Popradu, začali mu sousedé posměšně říkat Pražák, protože byl na kole až v Praze. 

Také jednou nějak zjara za mnou přišli dva hříšníci, co jeli v noci s Barkasem příkrou ulicí Ke Karlovu v Praze. Samozřejmě oba opilí, jinak by nepřišli. Přesto ukázněně v horizontu Bělehradské dávali přednost, i když nic nejelo. Jenomže potom právě pro ten alkohol vozidlo začalo ze strmého srázu ulice couvat, zrovna když za nimi zastavila esenbácká volha. Té nezbylo, než rychle couvat také, aby se nesrazili. A to už příslušníkům VB stačilo k tomu, aby zavětřili nějakou nepravost. Barkas na Bělehradské ulici předjeli, řidiče vousáče podrobili dechové zkoušce a malér byl na cestě. Přišla obžaloba a oni oba do naší kanceláře. Když byl soud, dostavili se společně: jeden jako obžalovaný, jeden jako svědek. Oba však s plnovousem. Když byl vyslýchán příslušník VB, co je kontroloval, jako svědek, jednoznačně potvrdil, že vozidlo řídil „ten fousatý“, ačkoli když auto zastavili, od volantu vystoupil ten bezvousý. Když je měl svědek poznat, nevěděl. Oba měli stejné vousy. Nakonec mi přiznali božskou: Barkase opravdu řídil ten vousatý z nich a proto ho také policisté při předjíždění jasně identifikovali. Nemohli ale uvěřit, že by si byli oba pasažéři místo za volantem za jízdy vyměnili, aniž by to bylo jakkoli poznat. Přesto to dokázali: vousáč byl totiž v podmínce a kdyby ho za volantem chytili, šel do basy. Kamarád ho zachránil a za volant si skutečně přelezl. Jak to dokázali, je dodnes záhada. Zkuste si to, přelézt přes motor z místa spolujezdce za volant a obráceně, aniž by to v příkrém kopci na jízdě automobilu bylo poznat… Takže jak to opravdu bylo s tím ovlivněním řidičských schopností v důsledku požití alkoholu?

Hlavně opatrně

Poslední historka se odehrála také někdy koncem zimy a začátkem jara, proč tedy ne na apríla? Policisté si v noci všimli podezřelé klikaté jízdy stříbrné škodovky a samozřejmě řidiče zkontrolovali. Ten když vystoupil, bylo jasné, že toho má dost a dechová zkouška to také potvrdila. Příslušník prohlížel doklady, když se najednou za nimi ozvala rána prozrazující nehodu. Opřeli opilce o dům, řekli mu, aby počkal než nehodu vyřídí a věnovali se havárii. Když se vrátili, byl ovšem opilec už pryč a s ním i stříbrná škodovka. Protože měli jeho doklady, nebyl problém za ním zajet. Zazvonili a známý provinilec jim přišel otevřít se skleničkou v ruce. Vesele hlaholil, že samozřejmě před jízdou a během jízdy nepil, že láhev otevřel až doma, protože chtěl oslavit, že policisté nepřišli na to, že nemá platnou prohlídku STK. Alkohol ale nepožíval, pod vlivem neřídil. Policisté neřekli ani slovo, jen kde má auto. Prý v garáži – a tak tam šli. V garáži skutečně stála stříbrná škodovka, na kapotě se známou policejní růžicí a na obou bocích s nápisy POLICIE. Namísto svého sebral opilec policejní auto. Ještě říkal: „Bylo mi to divný, že mi někdo kecá z palubní desky…“ Policisté mi pak řekli, že to ani nehlásili. Měli by malér. 

Co se takhle na silnici přihodí, nemusí být ovšem vždycky na apríla. Hodí se ale si to právě prvního dubna připomenout. Legrace jaksi ubylo i na silnici. A vůbec i slušnosti, vstřícnosti a vlídnosti. Přitom by to všechno šlo líp a bezpečněji. Ostatně to není zase až tak složité a namáhavé. Tak jako v příběhu jednoho psa. To prý náhodou vběhl do bludiště na Petříně v Praze pes. Bludiště plné zrcadel, takže pořádně nepoznáte, kudy vlastně máte jít. Pes proběhl dveřmi a v prvním zrcadle proti sobě uviděl jiného psa. Nepochopil, že je to on sám. Pes totiž v zrcadle sám sebe nepozná, na rozdíl od opice, delfína nebo slona. Na toho „cizího“ psa zavrčel a ten se nedal – v zrcadle vycenil zuby také. Skočil na něj a o zrcadlo si rozbil čumák. I tomu druhému psovi začala téct krev… Kdyby byl ale nevrčel a neútočil, ale prostě jen zavrtěl ocasem, byl by to ten druhý pes v zrcadle udělal také. V lidských setkáních je to stejné. Kdybychom hned nevrčeli, ale usmáli se, udělali by to nespíš i ti druzí. Všude. I na silnici.

Převzato z časopisu

Fotogalerie