Nehody – 33 mrtvých

Než dočteme, možná víc. To je zatím děsivá bilance methanolové aféry naší republiky. Lidové noviny ji označily za „tragédii desetiletí“. Policie jen za jednu noc zkontrolovala 4 867 prodejních stánků, za 24 hodin provedla 7300 kontrol, celníci 700 a Česká obchodní inspekce 250. Vláda nakonec zakázala prodej tvrdého alkoholu (nad 20 stupňů) a zakázala i vývoz lihovin do zahraničí.

Takové vzepětí administrativy jsme snad ještě nezažili. Rozhodně ne kvůli silniční dopravě. Těch smutných 24 mrtvých ale zahyne na silnicích u nás i za dva víkendy. A přesto nikdo nezakáže jezdit, nikdo neprovede za den ty tisíce kontrol, nikoho poměry, za jakých se jezdí na českých a moravských silnicích, neznepokojují. Přitom to samozřejmě není jen otázka peněz, ale spíš – jak se teď moderně říká – nedostatkem politické, úřední a jiné vůle. Ochoty zabývat se problémy nebo aspoň plnit své povinnosti: ať už jde o policii, ministerstvo dopravy a úředníky vůbec, silničáře a všechny, kdo jsou za silniční provoz odpovědni.

Stačí se podívat kolem sebe:

Silničáři mají  zákonem uloženou povinnost nejen se starat o silnice, ale i o silniční zeleň. Kdyby se naše vozovky měly dostat na úroveň západní Evropy, bylo by prý třeba investovat jeden bilion korun. Ty přirozeně nemáme. Určitě ale máme na řádné značení, aspoň na podélné čáry vyznačující střed vozovky a krajnice – tak důležité zejména na podzim a v zimě. Ostatně že je v tom směru peněz dost potvrzuje skutečnost, že se příslušná místa konečně rozhoupala odstranit 2 400 ( ! ) zbytečných značek – přesně 2 371, které se mají odstranit jako nadbytečné: z toho 1 066 zákazových, 431 značek týkajících se nejvyšší dovolené rychlosti, 556 příkazových a výstražných. Peníze na jejich chybnou a zbytečnou instalaci měly být využity lépe, třeba právě na spolehlivé vodorovné značení. Sotva se dozvíme komu bude předepsáno k náhradě nesprávné rozhodnutí o dopravních značkách, které se teď odstraňují jen v Jihočeském kraji v počtu 993, ve Středočeském 333 a v Praze 214 a kdo bude odpovědný za zbytečné sekýrování řidičů dopravními značkami, které vůbec neměly být umísťovány a které třeba jen právě v Jihočeském kraji nutilo řidiče ve 218 případech jet pomaleji, než bylo třeba a ve Středočeském kraji v 61. Prý policie zjistila, že řidiči dopravní značky nestíhají sledovat: to nevěděla dřív? Podle § 15 silničního zákona nesmí silniční vegetace na silničních pomocných pozemcích a na jiných vhodných pozemcích tvořících součást komunikace ohrožovat bezpečnost užití pozemní komunikace. Zkusme si jen více všimnout kolik zatáček je zbytečně zarostlých křovím, takže do nich není vidět, kolik stromů a jejich větví ohrožuje projíždějící vozidla. Nikdo větve neprořeže, křoví neodstraní – leda po nehodě. To jistě není zase otázkou nějakých nadměrných výdajů, ale spíš rozumné a odpovědné péče, které se všeobecně nedostává. Pro silniční provoz a jeho bezpečnost se toho prostě dá dělat víc. A nejen pro jeho bezpečnost: dřív se jedním dechem říkalo „bezpečnost a plynulost“. Na plynulost jako bychom rezignovali. Přitom jsou to spojité nádoby: co uberete na plynulosti, uberete i na bezpečnosti. Tak by péče o plynulost měla být úplně stejná jako starost o bezpečnost dopravy. Ale ani sami pro ni neděláme dost: na zelenou se každé auto rozjede až když se rozjede to před ním, namísto aby se rozjeli všichni najednou, když konečně pro náš směr zelená padne. Při projíždění křižovatkou jsou často mezery mezi vozidly až příliš zbytečně velké, což si takoví řidiči možná zase vynahradí, když se potom za toho před sebou nalepí s nebezpečným malým odstupem. Jezdíme často nebezpečně rychle, jindy zase zbytečně pomalu. Cyklisté jezdí bez osvětlení za snížené viditelnosti a vůbec až příliš často v tmavých oblecích namísto varovných barevných šatech s reflexními nášivkami. O chodcích ani nemluvě. Ti stále chodí po nesprávné straně silnice, loudají se po přechodech pro chodce, aniž vůbec dají pozor, co se kolem děje. V dřívějších dopravních pravidlech měli uloženou povinnost přecházet pokud možno ve skupinách. To dnes chybí, a tak se někdy dočkat možnosti přechod projet je obtížné. Budování záchytných parkovišť na konečných stanicích hromadné dopravy zřejmě není pro úřady tak zajímavé, aby dokázaly zatraktivnit veřejnou dopravu. Aby poplatek za takové parkoviště byl už zahrnut v jízdence, jako je to jinde, si můžeme nechat jen zdát.

Jen je najít!

Přitom parkovací místa jsou: jen je najít. Už před mnoha lety jsem navrhoval, aby si každý zkusil najít své parkovací místo, které by si sám upravil, náklady s tím spojené „odbydlel“ a pak pronajal tak, aby měl jistotu, že vždycky své místo volné najde. Jsou ovšem i důležitější problémy: nikdo u nás nezavedl semafory s blikající zelenou, která upozorní na následující oranžovou barvu, jako je to v Rakousku. Včasné upozornění na změnu světel je pro řidiče v hustém provozu zásadní. Jen málokde je u nás zelenou šipkou povoleno odbočení vpravo na červenou: v Itálii běžné. Jen tu a tam se instalovaly semafory, kde naskakuje červená, když jede řidič rychleji než v obci dovolených padesát. Přitom jde jistě o lepší zajištění jízdy dovolenou rychlostí než poťouchlými radary, které navíc musí někdo obsluhovat nebo aspoň vyhodnocovat. Odpadly by ovšem příjmy z pokut. Tak bychom mohli pokračovat: proč se stále instaluje nebezpečné zábradlí z rour, které při nehodě a najetí vozidla je napíchne jak rožeň? Už dávno se prosazovalo řešení řetízků spojujících svislé prvky. Přesto ani při nových rozsáhlých úpravách, jako třeba v Praze na „kulaťáku“ v Dejvicích, na to nikdo nepamatoval. O různých betonových blocích na silnicích, umístěných v zájmu „bezpečnosti“ – spíš nebezpečnosti silničního provozu ani nemluvě. Jen váhavě se budou odstraňovat billboardy rozptylující pozornost řidičů stejně jako velkoplošné obrazovky vnucující nejrůznější reklamy bez ohledu na to, že řidič má především dávat pozor a sledovat situaci než nabízené zboží. Už vůbec nezaznamenáme péči státu o úroveň a výchovu řidičů: chybí vůbec programy pro provinilé řidiče, úspěšně prováděné skoro všude kolem nás. Úřad neinformuje řidiče o nebezpečeném dovršení určitého počtu bodů a pak jen dokáže řidičský průkaz odebrat. Stát nevychovává ve školách ke svědectví, ačkoli jistě každý z nás se do takového postavení může dostat a svou výpovědí pomoci k prokázání pravdy. Nevychovává k odpovědnosti v silničním provozu, ani k poskytování potřebné pomoci druhým: je jistě zarážející že podle průzkumu 80% z nás druhým pomáhat nechce, 50% řidičů ujede od dopravní nehody. Ani v autoškolách se o tom nemluví, uchazeč o řidičský průkaz neví, kdo za něj zaplatí škodu, kterou za volantem způsobí. Nezajímá to ani pojišťovny, které při svých trvale stoupajících ziscích by měly mít zájem o zlepšení stavu a navíc na to mají i peníze. Zákonodárci sotva zvednou ruku, aby zakázali kouření při řízení motorového vozidla, když už to dokázali v provozech restaurací. Přitom víme, že všechno, co řidiče rozptyluje – počínaje laděním rádia nebo manipulací s cédečky a konče telefonováním, je nebezpečné. Jistě i proto je tolik nebývalých čelních střetů, kterým se nemůžeme bránit, i kdybychom jeli sebevíc opatrněji.

„Úžasný problém“

Ředitel GIBS (bývalá Inspekce MV) Ivan Bílek označil methylalkohol za „úžasný problém v této době.“ Zřejmě nikdo situaci na našich silnicích za „úžasný problém“ nepovažuje. Jak je tedy současná methyalkoholová katastrofa složitá a smutná, svým způsobem jí lze závidět: kdyby se stejná energie státní a výkonné moci vrhla na situaci na silnicích, vypadalo by to jinak: dostavěly by se dálnice, odstranil se nepořádek a nebezpečí, věnovala se pozornost tomu, kdo v silničním provozu selhává nejvíc – člověku. Ať už je za volantem, řídítky nebo chodí pěšky. Do té doby nezbývá než začít od sebe: nepovažovat dopravní předpisy jen za doporučení, ale ve vlastním zájmu je dodržovat, pořídit si do auta kameru, aby bylo možné případně prokázat, že jsme jeli správně a trochu ubrat: na jízdu si prostě udělat potřebný čas, ať se děje co se děje. Ať je pravdou, že v současné době je velký počet volných míst řidičů nákladních vozidel. Žádný garážmistr ani žádný šéf dopravní firmy si za nás do vězení sednout nepůjde.

Převzato z časopisu

Fotogalerie