Drobničky – Střípky

Drobnosti, které nám za volantem sužují život. Často to ale úplné drobnosti nejsou – ostatně i malý střípek dokáže pořádně potrápit. Kdo šlápl na rozbitou láhev ve vodě při koupání o tom ví své. Zkusme si na některé střípky na silnici posvítit.

Je nás na starých silnicích moc. Některé jsou už z doby Marie Terezie. Najednou se na nich tlačí miliony vozidel, do toho cyklisté a chodci, to nemůže dopadat dobře. Jen za posledních šest let vzrostl u nás provoz o 13%, na dálnicích dokonce o 21%. Jen do Prahy se z dé jedničky denně ráno tlačí 5000 aut za hodinu. A průměrná rychlost je pouhých 40 km/hod., v Praze dokonce jen třicet – a to ještě jen když nedojde k nehodě. Takže to chceme dohnat vyšší rychlostí bez ohledu na značky – a potom čekáme: kvůli nehodě se tvoří kolony nebo sami máme oplétačky, zase ovšem spojené se zdržením. Takže střípek číslo 1: udělejme si na jízdu potřebný čas! Nahnat nic nejde – leda malér. Když chceme zastavit – problém: jen pro nákladní vozidla chybí 2000 parkovacích míst. Žádný „střípek“ ale střep. Že by to někdo chtěl nějak radikálně napravit ani zdání. Tiráci se smaží ve vlastní šťávě. Tak jako když v SRN musí přespat jen v hotelu. Vlastní kabina je tabu. Navíc strach o vozidlo – krádeže kamionů nejsou nic zvláštního. Lze je čekat i od kolegů nebo od zákazníků: v Maďarsku ukradli nákladní vozidlo i zaměstnanci skladu, kam se jelo se zbožím.

A že nejsou parkovací místa vůbec? Ale jsou: stačí se rozhlédnout. Kdyby obec navrhla řidičům, aby si „ své“ parkovací místo našli, určitě by se jich objevilo. Stačilo by dovolit, aby si takové místo pro své auto řidič sám našel, sám podle předpisů upravil na své náklady, třeba s tím, že je bude moci deset let bezplatně užívat výhradně pro sebe. Nebo tak nějak. Muselo by se ale chtít. Třeba už při stavbě silnic: všimněme si třeba, jaký poměr prostoru mají pro sebe chodci, jak jsou často chodníky neúměrně široké a vozovka sotva k projetí. To by ale nesměla být tichá snaha auta z měst prostě vypudit nebo jim alespoň znepříjemnit existenci. Přemíra značek: ti, kteří je umisťují, často nepřemýšlí nebo je zapomínají. Respekt k nim je skoro na úrovni důvěře vládě. Přitom je dávno objevenou Amerikou, že řidič si dokáže zapamatovat pouze 50% dopravních značek, které vidí. Najdeme i deset značek na jedné křižovatce! To nejde rozklíčovat – leda zastavit a „řešit“. Tak jak je to nesmyslně v jedné učebnici pro žáky autoškol: je tam doslova: „Řidič řeší křižovatku“. Namísto aby rychle zaznamenal, zařadil se a jel. Aby už byl pryč. „Řeší“… To ale musí být dopravní značení aspoň v pořádku. Tomu nesvědčí údaj, že se ročně napravuje 15 000 závad značek. A je to zase o penězích: svítící LED značky řidič dřív vidí a líp si zapamatuje. Statisíce na ně nejsou, když obyčejná svislá stojí jen tisícovku.

S přírodou je nutno počítat

Stromy jsou velkým nebezpečím, žádný „střípek“. Když znovu zavzpomínáme na Marii Terezii, připomeneme si, že tehdy platilo nařízení, že stromy smějí být od silnice vzdáleny nejméně na dostřel pistole. Tenkrát kvůli lapkům. Kdyby to platilo dodnes, možná by řada usmrcených kvůli nárazu do stromu žila. Dál stromy překáží, dál se tvrdohlavě vysazují do bezprostřední blízkosti. Nic proti stromům – u silnic ale nemají co dělat. Stejně jako betonové bloky, umisťované krátkozrace „pro ochranu chodců“ . Šikana pro auta a motocykly, při snížené viditelnosti past. Evidentně bránící bezpečnému provozu. Jako u Turska. Tam nakonec zase odstraněny – kolik stál ten pochybný experiment úředníka? Jinak ústy zákona o provozu na pozemních komunikacích jistě k zařazení jako „překážka silničního provozu“: tou je podle § 2/ee „… vše, co by mohlo ohrozit bezpečnost nebo plynulost provozu“. Už jste do takového bloku nebo aspoň do jeho okraje najeli? 

K tomu všemu ještě mnohdy žalostný stav silnic. Už dávno jsme si připomínali, že si řidiči zbytečně dají líbit všechny ty díry, výtluky a výmoly, které dělají jízdu nebezpečnou a ničí vozidla. Vždycky se to nějak sesmekne na „závady ve sjízdnosti“. K nim se ale dostat není jen tak. Obecná odpovědnost za škodu se ani za platnosti nového občanského zákoníku příliš nenosí: stačí vyčíslit škodu – a to i tu dlouhodobou – a bránit se, žádat náhradu, třeba se i soudit. Jistě nelehká cesta. Jistě jen pro ty houževnaté, trpělivé a ty co se nedají odradit. Nakonec se na spravedlnost dosáhne – jen je to tak jeden spor na jeden život. Za průtahy – nesprávný úřední postup – platí ministerstvo spravedlnosti stamiliony. Tedy – „platí“ – ne ze svých peněz – žádné „své“ nemá. Z našich daní. Také tomu přispíváme sami: u ombudsmanů zjistili, že se hádáme čím dál tím víc, přibývá sporů, nechceme se dohodnout. Podle statistiky ministerstva spravedlnosti dochází v běžících sporech jen k 1,3% smírů. Jen něco málo víc než jedno procento žalobců a žalovaných se nakonec dohodne. Žalost.

Jezdí se špatně. Plná čára, stopka, červená jakoby byly jen doporučení. Přizpůsobujeme si dopravní předpisy svým potřebám a přáním. Přitom je právě zákon o provozu jedním z mála zákonů, který slouží opravdu jen a jen nám. Stát z něj nic nemá, jen my. Přitom je také snad jedním z nejporušovanějších. Ne že bychom o ně nějak zvlášť stály, ale silniční kontroly se příliš nekonají. Sám jsem „nedýchal“ od roku 1968. Prostě mne nezastavili. Kde soudy berou opilce ani nejde zevšeobecnit. Socialistická prohibice funguje jen na ty, kteří mají „pech“. Autobusák se třemi promile se vůbec za volant autobusu neměl nikdy dostat. Nemá kázeň profesionála. Naopak z řidiče náklaďáku s 0,1 promile alkoholu v dechu (tvrdí, že měl dvě nealko piva) stáhnou kůži a přijde o práci. Alkohol je vůbec u nás rarita: všude kolem je hranice aspoň 0,3, jinde 0,5 nebo dokonce 0,8 (Francie). A nikdo „ nulovou toleranci“ (kterou mimochodem zákon nezná!) nepustí. Prý jakékoli množství alkoholu ovlivňuje řízení – tedy i 0,00000000000…1 promile. Tvrdí úředníci. A nepovolí: prý kdyby se povolilo jedno pivo, pili bychom hned tři… U nás se prostě nevsadí na sebekázeň a vlastní odpovědnost. Přitom jen řidič bude vždycky sám rozhodovat, zda je už unaven, stresován, dostatečně zdravý – i střízlivý. Pokud to nedokáže, nepatří za volant.

A nemysleme, že je to jinde lepší: v sousedním Rakousku se cítíme bezpečněji. Omyl: rakouský BESIP – Kuratorium pro bezpečnost silničního provozu – provádělo průzkum 60 000 řidičů – to už je vzorek! Zjistilo se, že celých třicet procent řidičů je zcela nezpůsobilých řídit vozidlo. 30%! Jak by to bylo u nás? I tak se každému třetímu vyhýbám. Jenomže to je zákon velkých čísel: třetí bude v pořádku, zato při 6. a 7. budou hned dva za sebou… Nevyberete si. Kdo chce přežít, musí myslet za druhé. Leccos by šlo zlepšit, chybí ale – jak se říká – „politická vůle“. Třeba jen horní rouru zábradlí nahradit řetězem. Kdyby se to tak odpradávna dělalo, přežili by i saniťáci, co narazili zepředu do zábradlí v Dejvicích: předek sanitky porazil první stojku, která se odtrhla od horní podélné roury a ta vnikla do auta. Jako kopí. Ne poprvé. Stalo se to už víckrát. Přesto to nikoho neznepokojuje. Zábradlí se dělá pořád stejně, celé z rour.. Stejně nebezpečně. Nepochopitelně i automobilky označují tachometry vozidel stejně tvrdohlavě číslovkami,které řidiče nezajímají. Podívejte se na ten svůj: určitě tam bude 20-40-60 a tak dál. Rychlosti, které nic neříkají – aspoň z hlediska těch dovolených. Určitě by nic nestálo zvýraznit padesátku a stotřicítku důležité ve většině zemí v Evropě. Nebo aspoň pro vozidla prodávaná u nás. Když automobilka umí na přání přidělat tažné zařízení, jistě by uměla osadit tachometr s údaji, které řidič potřebuje. A které jsou důležitější než leccos jiného. Nevím, prodá s autem lecjaké úplné zbytečnosti. Mohla by přispět k užitečné bezpečnosti.

Nic nového pod sluncem

Tak jako obce, které by mohly spřáhnout nedovolenou rychlost se semaforem, na kterém příliš rychlému řidiči naskočí červená, dokud nezpomalí na tu dovolenou. Dokonalé. Žádné radary, žádné kontroly. Pokud ovšem řidič poslechne aspoň tu červenou. Na toho už ale myslela ještě za hlubokého socialismu německá firma Signalbau Huber, když nám nabízela kamery spojené s červenou, které neukázněného řidiče vyfotografují. Policisté pak mohli jednou za týden vybrat kazetu i s hříšníky. Tehdy jsme to odmítli jako nepotřebné… Není nic snazšího než jimi nahradit policisty i dnes. Provoz se navíc státu významně rentuje. Zato si stát dává záležet na stabilitě a přehlednosti právních předpisů. Bez chvály „starých zlatých časů“ stačí připomenout, že pravidla silničního provozu byla za celou dobu socialismu jen dvakrát měněna. Dnes už máme 46 novel – a zítra zas víc – už se připravuje další. A ne všechno, co bylo dřív, bylo špatné: dopravní vyhláška například měla ustanovení, že chodci mají pokud možno přecházet ve skupinách. Dnes se courá jeden za druhým, bez ohledu na zácpu aut. Také služební předpis policie a předtím Veřejné bezpečnosti měl důležité ustanovení, podle kterého při silniční kontrole zastavuje příslušník vozidlo tak, aby při jeho přiblížení už byl mimo jeho jízdní pruh. Ustanovení pro ochranu policisty a vlastně i řidiče, aby ho nezranil – a pro pozdější určení, zda řidič na policistu opravdu najížděl, jak se někdy tvrdilo. Dnes to chybí – prý policista sám má určit, jak se chovat bezpečně…

Má ostatně na policejním vozidle heslo: Pomáhat a chránit“. Jistě i sebe. Jen je zvláštní, že to heslo už měla německá Wehrmacht. Aspoň to tvrdí v knize vzpomínek jeden z německých důstojníků, který v roce 1938 obsazoval české pohraničí – Sudety. Výslovně tam uvádí, že “Pomáhat a chránit“ je zásada německých branných sil. Když to tak bylo, nemohla si naše policie vymyslet něco vlastního, jiného a neušpiněného německou okupací? Tak by bylo možné sbírat střepy dál: třeba zjistit, proč musíme všichni doplácet na ty, kteří bezohledně způsobují nehody. Proto také platíme vysoké pojistné povinného ručení. Když může být spoluúčast u havarijního pojištění, proč není u toho povinného? Říká se přece, že nejcitlivějším místem na mužově těle, je jeho peněženka. Hrozba spoluúčasti by mohla trochu pomoci sundat nohu z plynu. Mluvil jsem o tom s bývalým generálním ředitelem Kooperativy: prý to neobstojí z konkurenčních důvodů mezi pojišťovnami. Tak už to měli dohodnout dávno, když se rozpakovali přijímat licence povinného pojištění, že je ztrátové. A tak dál a tak dál. Střepů je plná silnice. Jak se jim vyhnout, se v naší rubrice snažíme už dávno. Nějak to moc nejde, jezdí se čím dál hůř a obtížněji. Třeba by ministr dopravy a policejní prezident měli číst i Truckera. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie