Nehody – Jak napálit advokáta

Možná, že jste ten starý český film znovu zahlédli, televize jej nedávno opakovala. Starý film z r. 1980 poskládaný z řidičských příběhů, které jakoby se staly včera. Na silnicích se toho mnoho nezměnilo: jsou stále rozbité, jen aut přibylo a jezdí se rychleji. Samozřejmě, že tenkrát se u nás nikomu o sedmi milionech registrovaných vozidel ani nesnilo.

Dnes by se ovšem takový film natočil jinak. Přesto ale staré příběhy mají co říci. Tehdy přišli z Barrandova, že by chtěli nějaký povídkový film z řidičského života. Tak se napsaly povídky, jedna hezčí než druhá. Také pravdivá, poučná a s výstrahou pro zachování života. Vlastního i cizího. Když to bylo hotovo, přišli zase, ale že u nás nikdo pořádně povídkový film neumí natočit, takže jeden nosný příběh a k tomu – jak se říká – vata. Narychlo se to předělávalo. Nakonec to zase vrátili, že přece jenom povídky byly pestřejší a lepší. Tak to dostalo tuhle konečnou podobu. Ne příliš zdařilou, zčásti naprosto nepochopenou, jako byl právě příběh o tragické nehodě kamionu, který přerazil závory a vjel do vlaku. Řidič byl namístě mrtev. I tenhle případ, dnes už přes třicet let starý, jakoby se stal včera. Také podmínky, v nichž jezdí i dnes řidiči nákladních vozidel, jsou až děsivě podobné. Co se vlastně stalo:

Odmítněte mu to!

Padesátiletý řidič kamionu přijel z Belgie, odstavil vůz a chtěl jít domů, když ho zastavil garážmistr, jestli by nevzal cestu do Holandska. Řidič byl unaven, a tak odmítl. Tehdy to ještě s povinnými přestávkami nebylo tak horké. Zakrátko se však vrátil a že tedy to Holandsko vezme. Už nevím, kdy ve skutečnosti odjel poté, co mu kamion zase naložili, jisté je, že to bylo na noc a že právě kousek před hranicemi nákladní vůz přerazil závory a došlo ke střetu s vlakem, při kterém řidič kamionu zahynul. Pak to ve filmu pokračovalo tím, jak jeho žena přijde k advokátovi, aby jí vysoudil nějakou náhradu škody na zaměstnavateli. Tak se to všechno znovu rozjelo. A jak se nitky rozplétaly, bylo čím dál tím jasnější, že ten, kdo řidiče vlastně ve skutečnosti zabil, byla jeho vlastní manželka. Vlak jenom tu zkázu dokonal. Ukázalo se totiž, že jeho žena byla posedlá představou, že jejich malá dcerka bude krasobruslařka, slavná a bohatá a že se podívá do světa. To všechno tenkrát mohli vlastně jen špičkoví sportovci, montéři a jistá privilegovaná skupina občanů. Prostě nedostatkové zboží. A ta matka si usmyslela, že se s dcerou vypraví na nějaké světové mistrovství do Paříže, aby holka viděla tu elitu na vlastní oči a měla motiv se mezi ní také dostat.Tenkrát ten zájezd byl nejen skoro nedostupný, ale také na tehdejší poměry velmi drahý: sedmtisícdvěstě korun.

Skoro bychom řekli, že dnešní desetinásobek. Tak o tom také v tom smyslu vypověděl závozník mrtvého řidiče, který zázrakem havárii přežil, když se ho vyptávali, o čem před jízdou mluvili. Říkal, že neví, že už si nevzpomíná, ale že ten jeho parťák by pro dceru udělal všechno. To byl také nakonec důvod, proč – ač unaven z desetidenní cesty po Belgii – vzal tu další jízdu do Holandska. Aby prostě na ten pařížský zájezd vydělal. Také se ukázalo, že krátce před nehodou řidič telefonoval své manželce a pohádali se – prý scéna jako z italského filmu. Prý řekl, že ze sebe vola dělat nebude, že se za tři dny vrátí, pokud s tím „křápem“ dojede. Tak se zprvu zdálo,že za nehodu mohl špatný technický stav nákladního vozidla. To ale garážmistr rezolutně odmítal: auto bylo v pořádku a že poslal unaveného řidiče na další jízdu? Připustil, že ho nejdřív řidič poslal do háje, ale večer přiběhl, že pojede. Potřeboval peníze, když jeho žena byla celá blázen do krasobruslení a chtěla na to mistrovství do Francie. Podotkl, že se vždycky stačilo zmínit o nějaké práci a on o ni stál. Ostatně kdyby nejel on, jel někdo jiný, řidičů máme dost a když dělají drahoty, odejdou. To přece známe i dnes: nechceš, máme tu dost jiných, máš moc naloženo, když se ti to nelíbí, už nechoď. A že je na to málo času? Musíš si pospíšit. Pokuty ale za tebe nikdo platit nebude. Závozník pak ještě o nehodě doplnil: byl to špatný den. Po cestě jsme museli měnit gumu, pak nás ještě zastavila silniční kontrola a nakonec to dopadlo, jak to dopadlo: podřimoval jsem, když mne probudilo prudké brzdění, hned na to oslnivé světlo – a to jsem hned věděl, že to je lokomotiva. Pak strašlivý náraz a probral jsem se až v nemocnici. Parťák byl mrtev. Tak se začalo hledat, co by přece jenom ta jeho firma zanedbala: technický stav vozidla měl být v pořádku, a podle slov kolegy právního zástupce – to by bylo, aby se něco nenašlo. Tak se zjistilo, že posledního povinného poučování řidičů z povolání (jak se tomu tehdy říkalo), se dotyčný řidič nezúčastnil. A tak stará vyhláška Federálního ministerstva dopravy 94/1974 Sb. přišla ke slovu: zaměstnavatelská organizace i tehdy odpovídala za povinné školení řidičů,  které měla navíc povinnost kontrolovat jednou ročně. Odpovědnost za škodu tak byla dána tím, že řidič sice dopravní předpisy porušil, ale organizace také, protože dopustila, aby řidič jezdil, ačkoli se „povinného poučování“ nezúčastnil.

Sejdeme se u soudu

Došlo k soudu a pravda byla jako skoro vždycky uprostřed. Půl napůl. Advokát, který vdovu zastupoval, ale pochopil, že skutečným viníkem tragédie je ona sama, když svého muže kvůli zájezdu do Francie na tu cestu do Holandska vyštvala. A protože zájezd stál těch osudných sedm tisíc dvě stě, rozhodl se, že právě tuhle částku vdově vysoudí, aby poznala, že on ví, jak to opravdu bylo: sedm tisíc dvě stě korun byla cena toho života. Tak se ve filmu začne tahat o hodinky, kapesník, o kdejakou drobnost, jen aby to dotáhl na těch sedm tisíc dvě stě korun. Tak to původně bylo napsáno a tak to také celé mělo nějaký smysl. Filmový umělci to ale vůbec nepochopili: advokát nakonec skutečně těch 7200 vysoudí, ale náklady řízení činí 7051 korun. Výsledek je nic neříkajících 149 korun: příběh bez pointy, bez odsouzení skutečné vražedkyně, bez jakéhokoli smyslu. Když už, tak v nejhorším měly být náklady také stejné, aby nula od nuly pošla.

Opakování je matka papoušků

Starý příběh se v málo pozměněné podobě může stát i dnes. Tlak zaměstnavatelů je stejný jako dřív, možná spíš ještě větší, řidiči jezdí unaveni a ve stresu, většinou bez závozníků. Vždyť jinak by nebylo tolik nehod z mikrospánku, z nepozornosti způsobené únavou, ze stresu dojet včas. Tak je to možná všechno ještě horší, odpovědnost ale zůstává. Někdy zase trochu na zaměstnavateli – vždyť i dnešní zákoník práce s ní počítá při porušení právních povinností – většinou ale jako vždycky leží především na řidiči. Také ještě nikdy si za řidiče nešel jeho zaměstnavatel sednout do vězení ani si za něj nelehl do rakve.

Převzato z časopisu

Fotogalerie