Nehody – Ležec

Bohatá čeština pro něj dosud neměla výraz. Jak ale jinak říkat chodci, který nechodí, ale leží na vozovce? Možná proto o něm také v právních předpisech nenajdeme zmínku. Rozhodli jsme se to změnit. 

Možná, že by se spíš hodil výraz „ležák“. To je ale i pivo nebo ve zdravotnické hantýrce ležící pacient. Nebo ten, o kom mluví pořekadlo: „Mladí ležáci, staří žebráci“. 

Už dnes sotvakdo ví, kdo to ti „ležáci“ byli. Středověk znal vtipný způsob, jak donutit dlužníky k placení. Jmenovalo se to „ležení pro dluhy“. Spočívalo v tom, že věřitel si mohl pozvat kamarády, tzv. ležáky, a tak dlouho „leželi“ v hospodě, jedli a pili na útraty dlužníka, až raději zaplatil. Ležák a ležec je ale rozdíl. Podle nás je ležec ten, kdo leží na vozovce. To chodec po ní chodí.  A běžec běží. Na jeden takový případ už jsme kdysi narazili: dirigent z plzeňského divadla se vracel do Prahy z představení, když na dálnici na poslední chvíli zpozoroval ležící tělo. Z pravého jízdního pruhu strhl řízení do levého v naději, že se vyhne. Podařilo se to. Jenomže v levém jízdním pruhu ležel další opilec a toho zabil. 

Kdo byl vinen? 

Samozřejmě řidič: nejel „na dohled“. Tedy takovou rychlostí, aby dokázal zastavit na vzdálenost, na kterou viděl – tedy na vzdálenost, na kterou mu vozovku osvětlovala potkávací světla jeho reflektorů. Jednoduché: ani na dálnici nejde jet naslepo, i na dálnici musíme stihnout zastavit, bude-li na ní překážka. Ležících „chodců“ je více. U Ostravy se blížil řidič automobilu ke křižovatce po silnici, kde byla omezená rychlost na sedmdesátku. V křižovatce přidal, jenomže za ní ležela na vozovce uprostřed jeho jízdního pruhu žena. Po střetu pak už mrtvá. I tak se zjistilo, že měla přes dvě promile alkoholu v krvi. Řidič byl stíhán, že překročil sedmdesátku a navíc, že nejel na dohled. Jenomže policie, státní zastupitelství i soud přehlédly, že za křižovatkou už sedmdesátka neplatila, když ji příslušná dopravní značka nezopakovala. Tak je to pořád dokola: chodci a ti co leží, či ti co bezhlavě chodí po vozovce, příliš riskují a také na to doplácejí. Vedle cyklistů a motocyklistů jsou nejzranitelnějšími účastníky silničního provozu. Alkohol to jen násobí. 

U Bílého kostela nad Nisou chodec sice neležel, ale uprostřed čtyřproudové vozovky stál. Nemohl nikam přecházet (byla tam hrazení) a už nikdo neví, proč tam tedy byl. Mrtvý nemluví. Na Olomoucku v Bělkovicích zase srazil šestatřicetiletý řidič čtyřiašedesátiletého chodce, oba byli opilí. Ani ve velkých městech to není výjimkou. Zleva přecházející žena byla těžce zraněna nákladním vozidlem, když se jeho řidič jen na chvilku přestal věnovat řízení a zapaloval si cigaretu. I tady nejdřív chodkyně stála mezi kolejemi, pak se ale náhle rozešla a chůzi neustále zrychlovala.  Ani stočení volantu doleva střetu nezabránilo. Těžké zranění kvalifikoval soud jako těžkou újmu na zdraví a nepomohlo ani, že chodkyně přecházela mimo vyznačený přechod. Hlava nehlava se prostě jezdit nesmí. Nepomůže ani že chodec poruší všechno, co jako chodec má dodržovat: tak zase u Plzně šla v noci prostředkem silnice třiatřicetiletá žena, takže to nemohlo dobře dopadnout. Potíž je v tom, že řidič může za všechno. A trestní praxe se s tím netají: hledá sice vinu, ale spíš odsuzuje nakonec za „objektivní odpovědnost“, za odpovědnost bez ohledu na zavinění, za odpovědnost za výsledek. 

Tak jsou chodci vždycky velkým nebezpečím nejen pro sebe, ale i pro řidiče. Nosí tmavé oblečení, které v noci není vidět, chovají se bezhlavě a často i nesmyslně. Jakoby pud sebezáchovy na silnici přestal existovat. K tomu ještě vlastně je většina chodců ve chvíli, kdy usednou za volant, řidiči. Vůbec si nevzpomenou, že by se jako řidiči měli chovat i když prostě jen po silnici jdou nebo aspoň na řidiče víc myslet. 

Konečně reflexně

Připravované změny v zákoně o provozu na pozemních komunikacích si toho konečně všimly. Nařídí chodcům povinné nošení reflexních prvků za snížené viditelnosti. Podle zpráv z ministerstva dopravy budou chodci muset povinně používat reflexní prvky na svém oblečení, jestliže se budou pohybovat po vozovce bez pouličního osvětlení. To samozřejmě nevyřeší všechno. Určitě ale je to krok kupředu. Podle statistik nejvíc chodců umírá na silnicích I.třídy a nejvíc v listopadu. Soumrak, šero, nedostatečné osvětlení jsou nejhorší podmínky, kdy se chodec dá přehlédnout. Reflexní prvky tomu aspoň trochu a někdy zabrání: podle pokusu MF Dnes je chodec s reflexním páskem vidět na vzdálenost 150 metrů, bez něj jen na padesát. Můžeme si to ostatně zkusit sami: reflektory nám osvětlí nejdřív boty, pak kalhoty nebo sukni chodce a až později celou postavu, na kterou teprve řidič začne reagovat. Zpravidla pozdě. 

Proto se na nás jako chodce chystá pokuta dva tisíce korun za absenci reflexních prvků na oblečení. Jako řidičům se nám to určitě bude zdát málo. Spíš tušíme, že chodci budou sotva nový předpis respektovat a bude to jako dřív: budou umírat a sotvakdo bude postihovat venkovské chodce za to, že jim reflexní prvky chybí, když se nepostihují ani cyklisté, kteří nesvítí. Spoléhat ovšem na to, že chodec opravdu bude mít na svém oblečení nějaké reflexní proužky nebo vůbec takové prvky, se nebude stejně vyplácet jako spoléhat na to, že všechna protijedoucí auta svítí. Jedno neosvětlené mezi nimi bude stejně nebezpečné jako chodec bez reflexního vybavení. Tak jako tak budeme muset na silnici vidět všechny: ty reflexně označené i ty skoro neviditelné, jako je vídáme dnes. Chodec na silnici je vždycky velkým nebezpečím, zvlášť pokud není opravdu dobře vidět. Přesto chodí po nesprávné straně vozovky, někdy i prostě po jejím prostředku, nebo dokonce na vozovce leží. 

Co má chodec dělat, najdeme v § 53 o všem i v základních ustanoveních zákona o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb. I chodec se musí chovat ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním nikoho a nic neohrožoval, řídit se pravidly provozu a být ve stavu, v němž neohrozí jeho bezpečnost. Jenomže chodci nechodí ani po chodníku, ačkoli jej mají k dispozici, nechodí vlevo, aby včas viděli případné proti sobě jedoucí nebezpečí. Nepoužívají ani stezky pro chodce, přecházejí železniční přejezdy neopatrně, pohybují se dokonce i v kolejišti. Chodí nebezpečně i s dětmi. Takže co čekáme? Nepočínají si opatrně ani při jednoduchém přecházení vozovky. Často se ve vozovce zastaví – a ani dopravní předpisy takové dvoufázové přecházení ani neupravují a vlastně ani nezakazují. Pokud chodec přechází zleva, nemá obvykle řidič žádnou omluvu. Vzpomeňme si na prastarý slogan dopravní policie: 

ZLEVA NENÍ SLEVA! 

Vždycky se zkoumá, co řidič dělal v době, než chodec překonal protisměrný jízdní pruh vozovky. Nedávno došlo k nehodě, kdy stará paní dokonce přecházela čtyřproudovou vozovku a byla zachycena vozidlem až metr od pravého obrubníku. Tam opravdu měl řidič dost času nehodě zabránit, protože třiatřičtvrtě jízdního pruhu při pomalé chůzi staré ženy dávalo řidiči dost času správně zareagovat. To by se ale musel věnovat řízení. Pozorně se chovat musí opravdu všichni. Jenomže všichni na to nemají. Třeba právě i malé děti. Kdysi dávno jsme si připomněli příhodu redaktora motoristického časopisu, který se ještě dnes zatřese hrůzou, když si na ni vzpomene. Jel jednou před půlnocí lesem, když na tlumená světla na poslední chvíli zahlédl něco šedého, jak leze přes silnici. Nejdřív mu blesklo, že snad jezevec nebo nějaký pes. Zastavil snad jen dva, tři metry před tím: po silnici lezlo po čtyřech dvouleté dítě. Krve by se nedořezal. O kus dál pak našel v příkopu havarované auto, v něm muže a ženu v bezvědomí, zřejmě rodiče toho malého, který vylezl z vozidla a šel domů. Kdyby byl dítě přejel, nepochybně by se odpovídal za zranění či usmrcení, protože zase – jako vždy – nejel „ na dohled“. O výčitkách svědomí ani nemluvě. Tak nám zejména přes zimu, kdy je víc tma, nezbývá, než přestat jezdit jako v létě a za sucha, a myslet víc na ty ostatní. Ať už přes silnici přecházejí nebo jen po ní jdou nebo dokonce na ní leží.   

Převzato z časopisu

Fotogalerie