Stopaři – Se spolujezdcem nebo SOLO

Takhle o tom vůbec nepřemýšlíme. Ostatně se spolujezdci přece už počítá i sama konstrukce vozidla: k čemu by jinak byla další sedadla? Jezdíme se závozníky, s parťáky, vezeme ženu do práce, děti do školy, rodinu na víkend. „Jednomužná“ auta vídáme zpravidla jen ráno, když se jezdí do práce. Řidiči kamionů mají dokonce vesměs zákaz kohokoli vozit, pokud to není přímo druhý řidič nebo závozník. Přitom není totéž, jestliže někoho vezeme: když se něco stane, odpovídáme i za něj, jinak jen sami za sebe, pokud jedeme solo.

Sedm mrtvých za pátek neříká nic o tom, kolik z nich bylo spolujezdců. Na to statistika ani nemyslí. A je to chyba: odpovědnost za ty, které vezeme, je obrovská. Kastelánka ze Zákup si kdysi potřebovala jen zajet „na podnik“. Vzala ji s sebou kolegyně a obě nepřežily srážku hned na první křižovatce. Svezeme kamarády, souseda, co potřebuje přivézt jablka, tchýni na hřbitov, jezdíme s kolegy po montážích. Občas také třeba svezeme autostopaře, i když to už dávno není ta móda a zvyklost, jako dřív. Přece jen ale je třeba mít pár věcí na paměti. Nehoda v silničním provozu už není něčím neobvyklým, denně nás o tom přesvědčují televizní zprávy i naše vlastní poznatky. Dopravní nehody nás ročně stojí tolik, jako je půl našeho státního rozpočtu. Tisíce trestně odsouzených o tom také něco vypovídají. Měli bychom tedy spíš s nehodou počítat a něco o tom vědět. Když při dopravní nehodě naší vinou někoho zraníme nebo dokonce náš spolujezdec střet nepřežije, zpravidla jdeme k soudu. Za ublížení na zdraví, těžkou újmu na zdraví nebo dokonce za usmrcení spolujezdce či někoho jiného, hrozí trestní sazba odnětí svobody až na šest, případně až na osm let. Pojedeme-li sami, spolujezdce neohrozíme, když žádného nemáme. Takže je třeba myslet na to, že odpovědnost za zdraví těch, které vezeme – ať je to kdokoli – je fatální. 

Odpovědnost

Jen v případě těch nejbližších, zná trestní řád výjimku v § 163: trestní stíhání pro trestné činy ublížení na zdraví, těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti a v dalších případech lze zahájit a již v zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného, pokud ten byl v době spáchání činu nebo je i později ve vztahu manžela, partnera nebo druha. Souhlas poškozeného s trestním stíháním není ovšem třeba, pokud byla takovým činem způsobena smrt (§ 163a/1a tr. řádu) nebo je poškozeným osoba mladší 15 let a pak ještě v případě výhrůžek, nátlaku apod. (§ 163a/1c,d tr. řádu). Takže snad jedině v případě, že zraníme manželku, družku nebo partnera, jak o tom říká zákon, můžeme z trestní odpovědnosti vyváznout.

Kdykoli se něco takového stane, měli bychom znát správný postup. Jak na místě nehody, tak potom. Neposkytnutí pomoci zraněnému je rovněž trestné a přesvědčil se o tom i řidič, který dokonce zraněného při nehodě odvezl do lesa a tam ho ponechal osudu. V každém případě při zranění kohokoli víme, že je třeba volat policii, že je nezbytné poskytnout potřebnou pomoc, že musíme uvědomit svoji pojišťovnu a mnoho dalšího. Podrobnosti nám přece už zásadně ukládá zákon o provozu na pozemních komunikacích a pojistné podmínky. Dejme si však pozor, co a jak pojišťovna bude z našeho pojištění odškodňovat, abychom pak nebyli překvapeni. Vždycky se o zraněného starejme, přesvědčme se o jeho stavu, zajímejme se o jeho léčení a náhrady, komunikujme. Je to nejen správné, ale i důležité v případě, že budeme chtít využít dobrodiní zákona o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 a násl. trestního řádu. I to je dobré vědět ve chvíli, kdy k nám někdo nasedá do auta. Může to být někdo, kdo nám bude vděčen za svezení, může to být ale i nepřítel, když se něco stane. Není to tedy všechno tak samozřejmé, jak si myslíme a jak ovšem také denně všichni mnohokrát děláme. Všechno je v pořádku, dokud se nic nestane. My však víme, že čert nikdy nespí a že je také nakonec za každým rohem. I když se to nezdá. 

Také je třeba pamatovat na náhradu škody. Pokud při dopravní nehodě za ni spolujezdci odpovídáme, zpravidla se odbyde v rámci povinného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla. Běda ale, když nám hrozí regres pojišťovny: když auto nepatří na silnici třeba proto, že nemá platnou prohlídku stanice technické kontroly, když byl řidič pod vlivem alkoholu, když neměl řidičské oprávnění – ty případy známe. Jenomže právě mnohdy při samozřejmém svezení kohokoli na to ani nevzpomeneme. A postihy pojišťoven jsou tvrdé. Pilný čtenář nalistuje § 2951 a následující ustanovení nového občanského zákoníku. Stojí za pozornost, že ten ukládá nejen náhradu způsobené škody (skutečné škody a ušlého zisku), ale i povinnost odčinit újmu na přirozeném právu člověka, včetně nemajetkové újmy a způsobených duševních útrap. Jindy si povíme, zda to všechno kryje naše povinné ručení či nikoli. 

Stopařské historky

Sám autostop je kapitolou pro sebe. Dřív se opravdu jezdilo často, aut bylo také méně a zvlášť mladí lidé to měli často jako jedinou možnost, jak se dostat ze školy domů nebo na prázdniny a tak. Sám jsem kdysi jezdíval denně do práce z Mariánských Lázní do Karlových Varů. Vlaky jezdívaly špatně. Jednou večer, když už sotva byla naděje, že někdo zastaví, stopl jsem sanitku. Řekli: „Tak si vlezte dozadu, jestli vám nebude vadit, že vezeme mrtvolu.“ Ani mi v tu chvíli nedošlo, že toho vézt sanitka nemůže a nakonec tam samozřejmě také žádná nebyla. Žert. Už horší se vyprávěl o tom, jak nějaký náklaďák, co vezl rakve, zastavil několika našim nepřizpůsobivým občanům, kteří si do nich nalezli, protože začalo pršet. Pak ještě řidič zastavil někomu dalšímu, koho se mu zželelo nechat na silnici v dešti. Jenomže po cestě některý ten z prvních stopařů se chtěl přesvědčit, zda ještě prší a z rakve vytáhl ruku. To ovšem ten pozdější neunesl a za jízdy vyskočil. Takových a jiných historek o autostopu každý z nás známe víc. Vždycky je ale autostop rizikem pro obě strany. Nestalo se přece ojediněle, že i stopař okradl řidiče nebo mu dokonce ublížil. Zvlášť když jich bylo víc. Běžná důvěra na silnici vymizela a je třeba s tím počítat, zvlášť když svezeme někoho cizího. 

Truckeři mají často přímo v pracovní smlouvě zakázáno brát kohokoli po cestě. Pak na sebe navíc nedá čekat ani postih zaměstnavatele. Trochu s překvapením jsme se nedávno dočetli, že se dokonce konalo Mistrovství ČR v autostopu. Vyjelo 12 posádek, letos do Athén a zpět. Mistryně republiky o tom říkala „ … že je to hlavně sranda a štěstí …“. Tedy jak pro koho. Kdyby se jí při autostopu něco stalo, řidič už to za legraci považovat nebude. Sama uváděla, že když vloni vyhrála, dostala za vítězství dvě letenky kamkoli. Ti, kdo ji vozili, už asi nic. Dostala se do Gibraltaru, ujela 6 000 kilometrů, kupodivu bez problémů. Z jiných souvislostí ale víme, že ne každý autostop končí dobře. Pro nás je nejdůležitější, že za kohokoli, koho vezeme, podstupujeme jak trestní tak občanskoprávní odpovědnost. A ta není ani samozřejmá, ani lehká. Za zaviněné zranění spolujezdce půjdeme před soud a ani do vězení si za nás spolujezdec sednout nepůjde. Zákaz řízení v té souvislosti uložený je pro truckera pohroma, ztráta živobytí, konec řemesla. Záznam v trestním rejstříku se vůbec nebude hodit, když někdy potom dojde zase k nehodě, nebo přinejmenším u nového zaměstnavatele. 

Spolujezdec nemusí být vždycky jen ten, koho vědomě svezeme. Své by o tom mohli vyprávět řidiči v Calais, kde uprchlíci z Afriky naskákají do kamionu, vlezou mezi nápravy, rozřežou plachty a vůbec nějak se dostanou jako černí pasažéři. Když je v Doveru najdou, stojí to 2 tis. eur za osobu, tedy kolem 55 tisíc korun. Marně řidič kamionu protestuje, marně se brání. Na tom už zkrachovaly i menší firmy. Celníci radí imigranty nevyhánět, nikdo však řidičům nepomůže. Co s takovými „spolujezdci“ nikdo pořádně neví. Dobrá rada je jako vždycky drahá. Toho se zatím při cestě do Přelouče bát nemusíme. I tak ale na takové běžné cestě číhá nebezpečí. Když jsme solo, odpovídáme jen sami za sebe, případně za ty, které potkáváme. Se spolujezdcem je ale riziko podstatně vyšší a je třeba na ně myslet. Nejpozději ve chvíli, kdy nám nastupuje do vozidla.

Převzato z časopisu

Fotogalerie