Pojišťovny – Triky pojišťoven

Pojišťovny si stěžují – a čas od času se to objeví i v tisku – kolik odhalí pojistných podvodů a co všechno si na ně jejich pojištěnci a poškození vymýšlejí. Jaké fígle a triky dokáží používat, co všechno nahlásí jako pojistnou událost a jak k poškození z nehody přidávají i jiná, způsobená jinde a jinak. Nebo dokonce mnohdy ani nejde o nehodu, která by spadala do odškodnění. Miliony.

Jenomže ani pojišťovny se často nechovají jinak a krátí svá pojistná plnění jak to jen jde – nebo je dokonce úplně odpírají. Přirozeně také neoprávněně. Nedávno mi jeden pojišťovák důvěrně u Pinkasů prozradil, že mají shora pokyn, aby všechno tahali. Mají spočítáno, kolik lidí se nakonec na náhradu vykašle a kolik nakonec umře. Takže hlavně u těch starých poškozených se to vyplácí. Hrůza. Byly doby, kdy pojišťovny měly samy korektní zájem řádně odškodnit a stály o své dobré jméno, které jim drželo zákazníky. Dnes sice chrání naše sny nebo se předhání v zázračných nabídkách a bonusech – ale jen do doby, než musí platit. Pak těm poškozeným nezbývá, než se soudit. Těžce, složitě a léta. Už spolu s novým občanským zákoníkem pojišťovny přišly se záminkou jak zvyšovat pojistné povinného ručení: prý budou soudy přisuzovat vyšší náhrady, takže na ně musí pojišťovny mít a včas vybrat. Takový dopis přišel i mně.

Tak jsem sedl a napsal té podepsané paní ředitelce čehosi, že by mne zajímalo, odkud to má. Že i sama ministryně spravedlnosti uváděla, že soudům bude trvat patnáct let, než se s tím novým právním předpisem srovnají. A to v té době ani nebyla vypracovaná metodika, jak si počínat se stanovením výše trvalých následků zranění. Nikdo tedy nic nevěděl. Pojišťovny už ano. Takže bych rád znal zdroj té informace, abych se mohl zařídit. Co myslíte, že se stalo? Nic co by se dalo čekat – tedy odpověď. Zato mi bez řečí přišlo zpět 6 000 korun. Snad nějaká tajemná sleva či co. Tak jsme napsali na synovo auto: že nemáme odpověď a že nás opravdu zajímá, jak že budou soudy štědře přisuzovat náhrady, aby to odůvodňovalo zvyšování pojistného. A co myslíte, že se stalo tentokrát ? Dostal 10% slevy na pojistném. Odpověď přirozeně zase žádná. Když jsem to vyprávěl kamarádovi, který má stavební firmu a 30 aut, udělal to také. Výsledek: do týdne byl u něj pracovník pojišťovny a „zaktualizovali“ všechny pojistné smlouvy. Ušetřil mnoho peněz. U kolika dalších ale trik vyšel ? Ani nelze domyslet.

Nové triky

Úplně nový fígl se zkouší zase s opravnami: už několik servisů se na mne obrátilo s tím co dělat, když dostanou následující dopis: „…Sdělení o důvodech bránících ukončení šetření škodné události… nepředložil jste doklady k opravám … v případě doložení nákupních dokladů o skutečně vynaložených nákladech na pořízení náhradních dílů můžeme se k šetření vrátit.“ Pojišťovna prostě chce vědět, za jakou cenu a od koho opravna nabyla díly použité při opravě. Má na to právo ? A také – říká technik – takové doklady často ani nemáme, některé součástky tu už máme dlouho, některé repasované, dokonce abychom zákazníkovi pomohli, namontovali jsme s jeho souhlasem např.použitou kapotu. Také jsme to pojišťovně všechno sdělili a účtovali po odpočtu opotřebení, a tak dál. Přesto pojišťovna odmítla zaplatit celou čtvrtinu pečlivě a řádně vyúčtované a doložené faktury. Tak se zase začalo psát: jde o nesprávný postup, na jaký jsme už vícekrát upozorňovali. Nikdy v minulosti nemuseli opraváři prokazovat, za jakou cenu, kdy a od koho náhradní díly nakoupili a není k tomu důvod ani teď. Vždyť kdyby naopak nakoupili dráž než pojišťovna určuje, sotva by taková vyšší cena byla pojišťovnou akceptována a proplacena… 

A co se stalo teď? Přijde dopis: „…po konzultaci s příslušným metodikem provádíme doplatek do fakturované výše za opravu…“ Jinak bez vysvětlení a bez omluvy za nesprávný postup. Nevyšlo. Vyjde příště – pokud si to opravny a poškození nechají líbit. V jiném případě lepíme s pojišťovnou dohodu o náhradě škody za těžké zranění, o které se soudíme už přes deset let. Pojišťovna (za viníka) předloží koncept dohody, ve které jakoby náhodou chybí úroky. Když se ohradíme, v novém návrhu zase chybí náklady řízení. Po doplnění se v nich zase strhává čtvrtka spoluzavinění poškozené, ačkoli vycházejí z již snížené náhrady škody právě pro její spoluvinu. Prostě pořád něco – třebaže předlouhým souzením unavená žalobkyně už chce jen zlomek toho, co jí patří.

Každá koruna dobrá. I bohaté pojišťovně. Ty na povinném ručení rozhodně neprodělávají, jak tvrdívají: podle tisku vyplácejí něco přes polovinu toho, co vyberou na pojistném. Podle zprávy ČTK povyskočil zisk např. u České pojišťovny v l.pololetí na 1,86 miliardy korun, v porovnání se stejným obdobím loni jde o nárůst o 62% (!). Na pojistném vybrala 23,5 miliardy, tedy meziročně o 21 % víc. Pojišťovny prostě nejsou prodělečný podnik. Přiznaný příjem generálního ředitele Allianz Group Michaela Diekmanna je podle jeho vlastního vyjádření v Mladé frontě DNES 5 milionů měsíčně. Takže se musí šetřit. Na kom? Přece na poškozených. Jinak by nezbylo…

Staré triky

Také starý trik s amortizací je pořád ještě dobrý: v novinách představitel pojišťovny důrazně připomíná, že při výměně opotřebených dílů za nové musí být srážena amortizace. To bez ohledu na nález Ústavního soudu, o kterém jsme si už psali. Tehdy si dal Ústavní soud opravdu záležet a jasně stanovil: „…není možné po poškozeném požadovat, aby doplácel na nehodu, pokud opravou vozidla nedošlo ke zcela zjevnému přínosu…“ – tedy výraznému zhodnocení oproti stavu před poškozením. A dále: „Rozsah náhrady musí zohledňovat výši veškerých jím vynaložených prostředků nutných k obnovení provozuschopnosti vozidla – tedy původního majetkového stavu. V případě havarovaného vozidla, byť opraveného novými díly, je jeho skutečná hodnota vždy nižší než původní hodnota použitého vozidla. Tzv. „zhodnocení“ vozidla vpodstatě bylo (poškozenému) protiprávním jednáním vnuceno.“

Amortizaci prostě nelze strhávat paušálně a vždy, ale jen opravdu tehdy, kdy dojde opravou k zásadnímu a „zjevnému“ zhodnocení vozidla oproti stavu před poškozením. A Ústavní soud dodává: „Pokud obnovení původního stavu není možné jinak než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události a tak, aby bylo z technického hlediska vozidlo stejně provozuschopné jako před škodnou událostí, nelze přenášet povinnost k úhradě nákladů na uvedení věci do původního stavu na poškozeného a neodůvodněně jen znevýhodňovat proti škůdci.“ (Ústavní nález II.ÚS 2221/07). Jasně: i rozsah náhrady musí zohlednit výši všech nutných prostředků potřebných k obnovení původního majetkového stavu. Přesto dokonce Svět motorů varuje své čtenáře: finanční ústavy prý brání majitelům starších aut dostat stoprocentní plnění kvůli „amortizaci“. Čtenáři si mají dát pozor coby potencionální viníci, protože „…poškozený pak bude vymáhat doplatek po vás.“

Takový nesmysl: proto jsme přece všichni povinně pojištěni, aby za nás pojišťovny na silnici způsobenou škodu jiným hradily. Celou. Amortizace neamortizace. Při likvidaci škody musíme být tedy nadmíru opatrní, ať už jsme poškození nebo viníci nehody. To tím spíš, když jako odpovědným za škodu nám hrozí postih pojišťovny. To je třeba pak teprve hlídat, protože to je právě těch pár výjimek, kdy budeme škodu platit ze svého. Ale i o tom už jsme si povídali. V každém případě musíme dávat pozor: při jednání s pojišťovnami i za volantem na silnici.  

Převzato z časopisu

Fotogalerie