Historie

The Hovercraft Museum – Vznášedla...

-TH/HH- 02.10.2015 06:03

Obě vyrobená obří vznášedla BHC SR.N4 Mk.3 patří k dominantám jediného muzea vznášedel u britského Gosportu (přes šedesát vznášedel uchovává)

Jsou to vlastně takové crossovery, spojující přednosti vozidel, plavidel i letadel...

Vznášedlům se předpovídala velká budoucnost, loni měla 55. výročí, v šedesátých letech prožívala nejkrásnější věk jako ostatně nejen ona (vznášedla); šedesátá léta přála inovacím, tehdy Američané přistáli na Měsíci, zrodilo se nadzvukové dopravní letadlo Concorde a vznikly nejkrásnější sportovní automobily. Pak se rozjely ruské tanky, přišla ropná krize, úpadek Evropy i Ameriky, zmizela invence, vyrostly investiční fondy a konzumní společnost... Bylo více možností i nižší daňové zatížení, a tak se tvořilo. Už v padesátých letech britský elektrotechnický inženýr Sir Christopher Cockerell (1910 – 1999), mj. držitel šestatřiceti patentů (zabýval se radary u Marconiho), chtěl snížit tření lodního trupu tryskami na spodku lodi, jimiž vháněl stlačený vzduch. Od této myšlenky byl jen krůček ke vznášedlu, dopravními prostředku pohybujícímu se na vzduchovém polštáři. Cockerell vše vyzkoušel na miniaturním modelu futuristických tvarů, získal podporu státní NRDC (National Research Development Corporation) pro vývoj nových technologií a zázemí letecké továrny Saunders-Roe na ostrově Wight.

První prototyp oválného půdorysu SR.N1 byl dokončen 28. května 1959, o tři dny později vzlétl, 11. června byl představen novinářům a 25. června 1959 překonal průliv La Manche z Calais do Doveru (Sir Cockerell byl na palubě s pilotem Peterem Lambem a navigátorem Johnem Chaplinem; cesta oslavou 50. výročí prvního Blériotova leteckého přeletu). Čtyřtunové vznášedlo poháněl hvězdicový devítiválec Alvis Leonides 320 kW (435 k), který roztáčel horizontální dmychadlo jak pro zdvih, tak pro trysky pohybu. Největším problémem vznášedel byla vždy stabilita, a proto i na SR.N1 záhy přibyl přídavný proudový motor (nejprve Blackburn Marboré, později dvakrát silnější Bristol-Siddeley Viper III) pro rychlejší dopředný pohyb (ze 46 až na 120 km/h), a v roce 1961 také pružné obvodové zástěrky (skirts). Další čtyři roky byl SR.N1 (Saunders Roe Nautical 1) ve zkouškách; ale to už vyjela, vyplula, či vyletěla řada dalších vznášedel, většinou britských výrobců... Britský vynález vzbudil velkou pozornost a rozšířil se do celého světa pro nejrůznější účely od sportovních až po vojenské. Prim v konstrukci vznášedel nadále hrají Britové, kteří také postavili největší SR.N4 pro pravidelnou dopravu cestujících a jejich vozidel přes průliv La Manche. Historii vznášedel uchovává jedinečné The Hovercraft Museum v jihoanglickém Lee-on-the-Solent u Gosportu (hrabství Hampshire), kde skupina nadšenců renovuje vysloužilé stroje, pořádá výstavy a exhibiční jízdy. Jedním z nich je Warwick Jacobs, který po seznámení se vznášedlem při prázdninové jízdě s rodiči na ostrov Wight nenechá na tyto dopravní prostředky dopustit. Stal se naším průvodcem při letní návštěvě muzea, jež je zatím otevřeno jen po předchozí domluvě, protože prohlídky v prostorách námořní základny HMS Daedalus mohou být poněkud náročné. Už před čtrnácti lety nás za plotem u pobřežní silnice zaujala dvojice obřích SR.N4, ale teprve v posledních letech je sbírka přístupná...

Pravděpodobně nejslavnějším výrobcem byla firma British Hovercraft Corporation (BHC). Zrodila v roce 1966 ze spojení Saunders-Roe (kořeny sahají k výrobě člunů na Temži od roku 1834), Vickers-Thornycroft a organizace NRDC do jediné společnosti v East Cowes (Isle of Wight), pak známé jako Westland Aerospace, Hoverwork a dnes Griffon Hoverwork se sídlem ve Woolstonu (Southampton). Posledně jmenovaný podnik je vedoucím světovým výrobcem vznášedel i nyní; nabízí širokou škálu typů od několikamístných po obrovská s kapacitou do 180 cestujících. Velká vznášedla se konstrukcí přiblížila více lodím než letadlům, od leteckých turbín přešla na vznětové motory (Griffon Hoverwork používá Volkswagen, Deutz, IVECO a MTU), ale malá si nadále zachovávají prvky automobilové konstrukce, přestože jejich doménou nejsou silnice, ale vodní plochy i jiný nezpevněný terén (bažiny, písky), kudy běžné automobily neprojedou. Zápis do Guinnessovy Knihy rekordů si vysloužilo největší vznášedlo British Hovercraft SR.N4 Mk.3 (Super 4) pro Seaspeed, vzniklé prodloužením ze 130 na 185 stop (tedy ze 40 na 56,4 metru) při přestavbě původních SR.N4, přičemž všechny typy řady sloužily převozu cestujících i automobilů přes La Manche v letech 1968 až 2000, než je zahubily nikoli poměrně žíznivé letecké turbíny, ale zrušení bezcelního pro-deje zboží na palubě (patřil k hlavnímu zdroji zisků dopravních společností Seaspeed a Hoverlloyd, po otevření evropského trhu se tak provoz stal ztrátovým).

Dva SR.N4 Mk.3, a to Princess Margaret (GH 2006) a Princess Anne (GH 2007), od ukončení služby na La Manche v říjnu 2000 odpočívají na pozemku jediného muzea vznášedel na světě v britském Lee-on-the-Solent. Před uvedením prodloužené verze přepravila tato vznášedla 12 milionů cestujících a dva miliony automobilů mezi Francií a Velkou Británií při 80 tisících cest, jež trvaly každá jen 35 minut proti 100 minutám lodního přívozu. Nakládka byla shodných 45 min, vykládka ale jen 15 proti 45 min. Cestovní rychlost SR.N4 činila 110 km/h. Celkem vzniklo šest exemplářů. Krátký SR.N4 pojmul na palubu 254 cestujících a 30 automobilů (Mk.1) nebo 282 lidí a 37 vozů (Mk.3 pro Hoverlloyd od 1973), prodloužený Mk.3 (ve službě od 1978) dokonce 416 lidí a 55 vozů! Čtyři turbínové jednotky Rolls-Royce/Bristol Proteus o výkonu až 2794 kW (každá, tedy po 3800 k), uložené v zádi, pohánějí soustavou hřídelů (viz přiložené schéma) nejen čtyři tlačné čtyřlisté vrtule, ale také čtyři obří horizontální ventilátory. Vznášedlo dosahuje rychlosti 65 uzlů (120 km/h) na klidné hladině, resp. 50 uzlů (92,6 km/h) při vlnách výšky do 2,4 metru. Jeho hmotnost činí 300 tun (z toho připadá 10 procent na pružné pryžové zástěry pro udržení tlaku pod trupem), užitečná hmotnost včetně paliva a posádky je 114 tun. Hoverporty byly zřízeny v Doveru a Ramsgate na britské straně, v Calais a Boulogne na francouzské. Ještě dnes si je můžete prohlédnout, byť obří vznášedla tam už patnáct let nejsou... Jedinou pravidelnou linkou, která v jižní Anglii zbyla, je Southsea – Ryde (Wight) společnosti Hover-travel, která letos slaví 50. výročí nepřetržité služby. Používá vznášedla nové generace BHC/Hoverwork AP 1-88 pro 101 cestujících, poháněná čtveřicí vznětových motorů (dvou pro zdvih, dvou pro pohon vrtulí). Samozřejmě jsme neodolali a na Warwickovo doporučení cestu vyzkoušeli. Jedna plavba trvá jen deset minut.