British Commercial Vehicle Museum – Velké volanty

Leyland většinou vnímáme jako značku britských užitkových vozidel, jako holding, který se nekompromisně postaral o zánik tradičních a oblíbených značek osobních vozů. Národní muzeum užitkových automobilů ve městě Leyland na severu Anglie však nabízí pohled na historii úplně jinou optikou. 

Foto: Jiří Fiala

V dávných dobách označovalo jméno „Leyland“ oblast neoraných polí, jimiž procházely římské cesty. Město Leyland se rozvinulo díky výrobě užitkových vozidel. Mladík James Sumner převzal roku 1892 otcovu venkovskou kovárnu. Začal ji záhy modernizovat, brzy měl parní buchar i soustruh. Experimentoval s parním strojem. Pára z explodující kovové nádoby mu opařila obličej a poškodila oko. Po několika letech hledání představil roku 1894 parní vozidlo na převoz uhlí s nosností 5 t. Dalšími byly parní tříkolky. Roku 1895 postavil pro továrníka vyrábějícího sušenky tříkolovou parní travní sekačku. Sklidila úspěch. Rozvoj firmy vyžadoval kapitál, tak do ní vstoupil 50% podílem Henry Spurrier, který pomohl zafinancovat vývoj úspěšného 30 cwt (1,36tunového) skříňového nákladního vozu. Roku 1896 založili bratři Sumnerovi a Spurrierovi společnost Lancashire Steam Motor Company (LSMC), vyrábějící s dvacítkou zaměstnanců vylepšené parní tříkolky, valníky, skříňové vozy i autobus. Roku 1907 převzali strojírenskou prestonskou firmu T Coulthard and Co. Nový podnik přejmenovali na Leyland Motor Limited. Značka zosobňuje příběh britského automobilového průmyslu. První motor s vnitřním spalováním postavili roku 1904, od roku 1909 je vyráběli běžně, ale parní trakce končila až roku 1926. Jejich užitkové automobily si velmi brzy vysloužily vynikající renomé. Po druhé světové válce rostli akvizicemi konkurenčních společností Albion (1951), Scammell (1955) a AEC včetně Thornycroft (1961). Zaměstnávali vynikající inženýry i obchodníky, ve vedení dlouho zůstali příslušníci rodin zakladatelů.

Foto: Jiří Fiala

Po válce se do čela holdingu prodral zavilý obchodník Donald Stokes, který se významně zasloužil o to, že se jeho nákladní vozy i autobusy staly páteří těžké dopravy v mnoha zemích všech kontinentů, někde je i montovali. Roku 1963 do rodiny přidali uskupení Standard-Triumph se všemi jeho značkami. Dobře prosperující holding přejmenovali na Leyland Motor Corporation, ovládající přes 40 společností. V téže době se výrobce osobních vozů British Motor Holdings (tvořený rivaly Austin a Morris a dalšími) ocitl v hluboké krizi, trpěl nedostatkem investic. Zastaralé modely a roztříštěnost jej dovedly na hranici bankrotu. Labouristická vláda se zasadila o to, aby nemocný BMH převzal roku 1968 Leyland vedený lordem Stokesem (pasovaným na rytíře roku 1965). British Leyland Motor Corporation (BLMC) byl pátou největší automobilkou světa s ročním obratem miliardy liber, zaměstnával 200 000 lidí. Pravdou je, že Leyland neuměl vyrábět osobní vozy, na něž nahlížel jako na nechtěný, politiky podsunutý přívažek. Ani geniálnímu lordu Stokesovi se nepodařilo ve složitém období rozhádaných šéfů původních značek, ropných šoků, stávek a nedostatku kapitálu křehký kolos udržet pohromadě. Roku 1975 se BLMC poroučel a byl zestátněn, přejmenován na British Leyland (BL) a oddělily se z něj autonomní Truck and Bus Division. Došlo k postupnému odesílání tradičních značek do historie. Roku 1978 se z ní stala Leyland Vehicle Limited (LVL), kterou roku 1981 rozdělili na Leyland Trucks, Leyland Bus a Leyland Parts. Roku 1986 přejmenovali mateřskou společnost BL na Rover Group. Značky osobních vozů rozprodali a Rover Group nasměrovali mimo autoprůmysl. Roku 1987 převzal DAF Trucks kontrolní balík nizozemské DAF NV a přidal užitkovou divizi Freight Rover. Konglomerát spojili do Leyland DAF. Roku 1993 odkoupili manažeři výrobní továrnu a ustavili Leyland Trucks Limited, kterou v roce 1998 koupil nadnárodní (americký) Paccar, vlastnící již konkurenční Foden Trucks, jemuž patří i DAF. Po další brutální koncentraci soustředili do nové britské továrny výrobu šasi a budek. Společnost si udržela vývojová oddělení. Nejnovější generace nákladních vozů vozí štítky DAF. Zaujímají 27,3 % trhu nových britských nákladních vozidel. Jejich šasi oblékají desítky menších karosáren do rozličných autobusových karosérií.

Foto: Jiří Fiala

O všem se dozvíme v muzeu sídlícím v halách Leyland Motors z 30. let, v bývalé továrně společnosti South Works. Zde procházela nová vozidla výstupní kontrolou a přebírali je zákazníci. Muzeum se zatékající střechou vzniklo roku 1983. Kvůli absenci topení muselo být v zimě zavřeno. Instituce se ujal Heritage Lottery Fund podporovaný sponzory. Zbourali staré kino a kavárnu. Postavili zázemí, moderní konferenční místnost a budovu archivu. Hala dostala novou střechu, topení a také osvětlení. Rostl zájem veřejnosti a počty návštěvníků. Po další rekonstrukci znovu otevřeli v roce 2019. Většinu personálu i představenstva tvoří dobrovolníci, kteří se rekrutují z bývalých zaměstnanců automobilek.

Velmi rozlehlá hala ukrývá vozidla od koňského omnibusu, parních strojů a motorů po prototypy plynové turbíny. S dodávkami kontrastují autobusy, nákladní vozy, těžké tahače a návěsy. Vedle značek skupiny Leyland zde parkují vozy konkurence, nezávislých výrobců i domácích filiálek Ford, GM-Bedford a Chrysler Dodge. Kapotové vozy střídají trambusy. Uvidíme tu mnoho speciálů požárníků, zdravotníků či přenosové a obytné vozy – až po papamobil. Obchod je výborně zásoben speciální literaturou.

Autor děkuje paní Habbah Jacobsové, manažerce muzea.

Převzato z časopisu

Fotogalerie