Museo Stanguellini – První v Modeně

Mezi automobilové kouzelníky patřil také Vittorio Stanguellini, jehož závodní vozy na základě techniky Fiat byly stupněm k velkým úspěchům italských jezdců...

Vittorio Stanguellini začínal úpravami automobilů Fiat Balilla a Topolino už před druhou světovou válkou, od roku 1936 mu postačily hlavy válců Super-Testa od další ladičské firmy Siata, ale pak vyvinul dvouvačkové bialbero pro čtyřválce Fiat i celé vlastní motory (750 Bialbero), zavedl výrobu rámů z ocelových trubek (konstruoval je proslulý Ing. Alberto Massimino) a vyráběl originální karoserie. Zrodily se tak sportovní dvoumístné a formulové jednomístné závodní automobily Stanguellini, které do konce šedesátých let dosáhly obrovských úspěchů na okruzích celého světa. Už v roce 1938 vyhrála barchetta Stanguellini 750 svoji třídu v Mille Miglia (posádka Baravelli/Sola), o rok později Giulio Baravelli triumfoval v závodě Tripoli-Tobruk na trati 1500 km podél libyjského pobřeží se sedmsetpadesátkou karosovanou jako Berlinetta (kupé), a to průměrnou rychlostí 102,825 km/h! Po válečné přestávce to byly především automobily s motory 750 a 1100, postavené s využitím mechanických dílů Fiat. Slavná éra skončila v polovině šedesátých let ve formuli Junior (předchůdce F3), ale ještě v roce 1971 Stanguellini vyrobil luxusní kupé Momo Mirage (motor 5.3 V8 Chevrolet, karoserie Frua) pro klienta z New Yorku.

Do loňského roku byla společnost Stanguellini SpA dealerem Fiatu v Modeně, ale nová doba se stále menším podílem servisních prací vedla ke zrušení těchto aktivit a zavření showroomu v moderním objektu na Via Emilia Est v Modeně, jehož součástí nadále zůstávají ruční myčka automobilů, dílny pro přípravu historických závodních vozů a půvabné muzeum. Pro ně Vittoriův syn Francesco II shromáždil nejen automobily vlastní modenské značky Stanguellini, ale také řadu jiných, vedle motorů, trofejí a dalších sbírkových předmětů, souvisejících s automobilovými závody. Museo Stanguellini je přístupné zdarma, musíte se ovšem telefonicky objednat, naším průvodcem (jen v italštině) byl Arturo Vicario, vitální sedmdesátník, který u Stanguelliniho pracuje nepřetržitě už plných padesát let. Podnikatelská historie Stanguelliniů je však mnohem delší, jak zdůraznil pan Vicario při představování pěti generací! Celso Stanguellini totiž v roce 1879 založil v Modeně dílny na výrobu patentovaných mechanických bubnů pro orchestry, ale jeho syn Francesco I už od roku 1900 postupně závodil na velocipedu, motorové tříkolce a za volanty automobilů Ceirano, Scat a Fiat (jezdil v týmu s Vincenzem Lanciou!). Přesvědčil otce, aby převzali dealerství značky Fiat. První automobil, v roce 1908 přihlášený k provozu v Modeně, je k vidění v muzeu, byl to Stanguelliniho čtyřválec Fiat model Zero se značkou 1 MO. 

Francesco byl v roce 1925 u zrodu prvního závodního týmu Scuderia Stanguellini, který nasadil motocykly modenské značky Mignon, ale bohužel předčasně zemřel, a tak jeho jediný syn Vittorio převzal v devatenácti vedení. Officina Celso Stanguellini se záhy pustila do přípravy automobilů Fiat pro závody, byly to čtyřválce 750, 1100 a 1500, ale i silný sportovní automobil se šestiválcem Fiat 2800 a hliníkovou karoserií (1939). První automobilový tým Squadra Stanguellini se zrodil pro sezonu 1937; jezdeckou sestavu tvořili markýz Lotario Rangoni (Fiat 508 Balilla Sport), Giulio Baravelli, Efisio Zanella (oba Fiat 500) a Francesco Severi, jemuž Vittorio dokonce upravil Maserati 6CM 1500, s nímž pak vyhrál slavný závod Targa Florio 1937 (tehdy se jel na okruhu Parco della Favorita v Palermu). Po nucené přestávce, zaviněné válkou, pokračovala Squadra Stanguellini ve sbírání vítězství od roku 1946 (osmadvacet prvních míst; o rok později osmatřicet). V roce 1949 vznikl dvouvačkový motor Bialbero na základě Fiatu 1100, už s modifikovanými vnitřními díly; o rok později zcela nový 750 Bialbero, nejen s hlavou vlastní konstrukce, ale také blokem válců Stanguellini z hliníkové slitiny. To už měl Vittorio Stanguellini (1910 – 1981) skvělý tým, spolupracoval slavný konstruktér Alberto Massimino (1895 – 1975) se zkušenostmi od Ferrariho (sám Enzo Ferrari byl přítelem Vittoria, vyměňovali si zkušenosti), technici Renato Cornia, Franco Goldoni a designer Franco Reggiani, tvůrce karoserií.

V padesátých letech vítězily Stanguellini každý víkend, přibývaly mezinárodní úspěchy, sportovní vozy se zúčastňovaly i největších závodů jako 24 h Le Mans, 12 h Sebring a dalších; nezřídka triumfovaly ve své třídě. Na Stanguellini vítězil také slavný karosář Nuccio Bertone, který pro typ 1100 vytvořil elegantní karoserii kupé, stejně jako Franco Scaglione. V muzeu je vystavena řada automobilů v rudých italských barvách, od monopostů po sportovní prototypy, nejslavnější éru reprezentují formule Junior, které se zrodily koncem padesátých let. Byly největšími soupeři britských značek, jež většinou vsadily na motory Ford, zatímco Stanguellini zůstal věrný Fiatu. Pětinásobný mistr světa Juan-Manuel Fangio se podílel na testování juniora s motorem vpředu, jenž pak dobyl nespočet úspěchů. 

V sezoně 1959 se švýcarský inženýr Michael May stal nejen vítězem Velké ceny Monaka FJ, ale také prvního mezinárodního mistrovství formule Junior. V Monte Carlu vozy Stanguellini-Fiat obsadily pět ze šesti prvních míst, na podium vystoupil Michael May před Giovannim Albertim a Juan-Manuelem Bordeu, Fangiovým chráněncem, pouze na čtvrté místo se vklínil Lorenzo Bandini, tehdy ještě na Volpini-Fiat. Mnohá vítězství v sezoně 1959 dobyli pozdější jezdci formule 1 jako Roberto Businello, Roberto Lippi, Wolfgang von Trips, Geki (Giacomo Russo), Walt Hansgen (ve Watkins Glen a Sebringu při VC USA, kde Stanguellini obsadily prvních sedm míst), Lorenzo Bandini (v Innsbrucku a dvakrát na Monze), Fritz D’Orey (v Mes-sině) atd. O rok později se Renato Pirocchi stal mistrem Itálie, v obnoveném Poháru Vanderbilt 1960 v New Yorku zvítězil místní Harry Carter na Stanguellini FJ s motorem Fiat 1100 o výkonu 59 kW (80 k)/6500 min^‑1, uloženým vpředu. Další vývoj přinesl monoposty FJ (od 1964 nové F3 do 1000 cm³) s motory uloženými vzadu, ale britská konkurence byla stále větší a náklady vyšší, takže se Vittorio závodů vzdal právě v době, kdy si jeho syn Francesco II opatřil licenci a těšil se na starty ve formuli 3 (1964). 

Vášeň pro rychlé stroje je však neopustila, dnešní šéf společnosti Francesco Stanguellini II byl úspěšným jezdcem soutěží a závodů historických vozidel, v této činnosti pokračují jeho syn Simone (rovněž účastník Ferrari Challenge) a dcera Francesca, sám dokonce absolvoval jízdu Carrera Panamericana 1990 v Mexiku za volantem vystavené Alfy Romeo 1900 Super. V muzeu totiž najdete i automobily jiných značek, které stojí za pozornost. Patří k nim Ferrari 275 GTB, Maserati Ghibli a Khamsin, Fiat Dino Spider a 2300 S Coupé, Alfa Romeo 1300 GTAj, Mercedes-Benz 280 SL, Jaguar XK150, Porsche 356, ale i sportovní prototyp Lola T212 Ford, s nímž startoval Jo Bonnier, anebo moderní Alfa Romeo 8C Competizione, jedna z pětisetkusové série. V dílnách se dodnes připravují klasické automobily, s nimiž se Simone Stanguellini a další jezdci zúčastňují závodů historických vozidel. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie