Ford-Werke Köln – Osmdesátiny

Montáž vozů Ford v Německu sice začala už roku 1925 v Berlíně, ale průmyslová výroba se rozběhla před osmdesáti lety v Kolíně nad Rýnem…

V letošním roce slaví v Kolíně nad Rýnem osmdesát let od otevření závodu, který dodnes vyrobil 14,8 milionu automobilů Ford různých typů. Původní hlavní budova Ford-Werke AG je nyní chráněnou kulturní památkou. Německý Ford se po válce ­vypracoval na vedoucí podnik impéria Ford Motor Company v Evropě, zejména po sloučení britských a německých konstrukcí, a to přesto, že velká část výroby byla převedena do Belgie (Genk) i do Španělska (Valencia).

Německý Ford má závody Köln-Niehl, Saarlouis, Düren (pouze díly) a belgický Genk, vý­vojové centrum Merkenich (spolupracuje s britským v Duntonu) a zkušební polygon v belgickém Lommelu. Berlínská továrna byla zavřena 15. dubna roku 1931, ale už 4. května téhož roku vyjel první Ford Model A z výrobní linky v Kolíně nad Rýnem. Henry Ford I položil základní kámen nové automobilky v kolínské čtvrti Niehl teprve 2. října 1930, v příštím roce však už z linek vyjížděly vozy Ford Model A americké ­konstrukce, později vystřídané typy B (čtyř­válce 3.3/50 k) a doplněné britským lidovým typem Y, který měl malý čtyřválec 933 cm³ o výkonu pouhých 15,4 kW (21 k)/3500 min^‑1, ale příznivou cenu od 1850 říšských marek (Mercedes-Benz 170 byl tehdy od 4150 RM). Kolínský závod vyráběl ypsilonku s využitím britských dílů, v srpnu 1933 se však z Modelu Y stal Deutsches Erzeugnis (německý výrobek), když se už celý vůz kompletoval z německých součástek.

Samozřejmě konstrukční spolupráce pokračovala, Model B byl bez velkých změn převzat z USA, ale německé karoserie se odlišovaly. V polovině třicátých let se béčko proměnilo na Ford Rheinland (1934–1936) a lidový model na Ford Eifel (1935–1939), opět ­spřízněný s britskou konstrukcí; z Německa vyjel také americký globální automobil Ford V8, karosovaný ovšem místními specialisty. Zejména vozy Eifel jezdily i v poválečném Československu až do sedmdesátých let, prvním automobilem autora článku však byl Ford V8 americké výroby z roku 1939… Německé vozy Ford nesly dlouhá léta jméno Taunus. První se objevil těsně před válkou, ale jeho produkce se naplno rozběhla až v roce 1948.

V padesátých letech se cesty britského a německého Forda rozdělily, aby se v sedmdesátých zase spojily generací novodobého typu Cortina/Taunus (1970–1982). Naše snímky většinou pocházejí z nejslavnějšího období Taunusů, typického pro německé Ford-Werke AG. První pontonové modely v americkém stylu se zrodily v roce 1952, jejich označení většinou udávalo zaokrouhlený objem motoru (12M = 1200, 15M = 1500 a 17M = 1700 cm³). Typický design vynesl první generaci (1952–1962) přezdívku Weltkugel podle ozdoby kruhového profilu na přídi mezi hlavními světlomety (modely G 13/G 4B, označené 12M a 15M), první 17M (P2) z let 1957–1960 v americkém stylu byla zase Gelsenkirchener Barock a revoluční aerodyna­mická 17M (P3) od roku 1960 nesla neoficiální jméno Badewanne (tedy koupací vana), přičemž její tvary vynikaly nejen v provedení sedan a tudor, ale také kabriolet a kombi. Byly to automobily klasické koncepce s řadovými čtyřválci 1.2/1.5/1.7 a pohonem zadních kol. Revoluci pak znamenal Projekt Cardinal, nová 12M (P4) s pohonem předních kol a zcela plochou podlahou, u níž Ford přešel na kratší vidlicové čtyřválce 1.2/1.5, tehdy ještě uložené podélně. Aby prokázal oprávněnost této koncepce, nasadil sériový ­kousek do vytrvalostní jízdy na autodromu Miramas ve Francii.

Ford Taunus 12M (P4) tam ujel 358 274 kilometrů průměrnou rychlostí 105,13 km/h ve dnech 10. července až 29. listopadu 1963. Dodával se s karoserií sedan, tudor, kupé a kombi; čtyřválce měly úhel rozevření válců 60°, zdvihový objem 1183 nebo 1498 cm³, výkon 40 nebo 50 k (sportovní TS 55 k, od roku 1964 dokonce 65 k). Z dnešního pohledu je zajímavý objem zavazadlového prostoru 560 litrů při celkových rozměrech 4248 x 1594 x 1458 mm a rozvoru náprav 2527 mm. Hmotnost vozu byla od 845 kilogramů. Také vývoj Badewanne pokračoval, modely 17M (P5) dostaly rovněž vidlicové motory 1.5/1.7 (jako 20M také nový šestiválec 1998 cm³ do V/60°) a ještě elegantnější ­design. Lahůdkou byla kupé, či kabriolety (speciály od karosárny Deutsch).

V roce 1967 přišly nové generace 17M/20M už bez označení Taunus, ovšem ostřejších hran ­karoserie, v letech 1969–1971 doplněné největším šestiválcem 26M. Jméno Taunus pak dostala nová generace osobních vozů Ford od roku 1970, znovu s řadovými ­čtyřválci a technicky spřízněná s britskou Cortinou, která nahradila jak velkou řadu 17/20/26M (konec 1971), tak malou další ­generace 12/15M (1966–1970). K propojení britského a německého Forda znovu došlo typy Escort I (1968; nástupce Anglie), Capri I (1969; sportovní kupé), Con­sul/Granada (1972, velké sedany a kombi) a Fiesta (1976; malý hatchback). Poslední Taunus v roce 1982 uvolnil místo revoluč­nímu typu Sierra, ale to už je dobře známá historie, stejně jako automobily Ford ­Scorpio, kupé Puma, evropský Fusion a Fiesta první až sedmé generace. Závody Ford-Werke AG v Köln-Niehlu dnes zaměstnávají 17 300 lidí z padesáti zemí světa.

Fotogalerie