Historie
Ford Cortina (1962 – 1982) – Britský úspěch
Tom Hyan 07.11.2013 08:00
Byly časy, kdy Ford vyráběl ve Velké Británii
a v Německu odlišné typy osobních automobilů. Populární Cortina patří k posledním britským...
V loňském roce uplynulo padesát let od zrození Cortiny, která se stala jedním z nejúspěšnějších britských osobních automobilů střední třídy, a dokonce pronikla i na československý trh v několika generacích za minulého režimu (to se kupodivu v šedesátých letech podařilo také typu Hillman Minx IIIA). V britském Dagenhamu bylo vyrobeno celkem 4 431 525 vozů Cortina čtyř (resp. pěti) generací, poslední vyjel z linky 22. července 1982. Cortina při zrodu v roce 1962 zcela změnila tvář britských rodinných vozů, byla lehčí, lépe vybavená a podstatně modernější s velkou prosklenou plochou, nechyběly jí zajímavé detaily, jako třeba typické kruhové koncové svítilny, dělené na tři segmenty (později známé jako Ban the Bomb podle známého protiválečného symbolu). Do roku 1963 se sortiment rozšířil na ucelenou řadu dvou a čtyřdveřových sedanů, pětidveřového kombi a sportovních verzí GT a Lotus Cortina.
První Ford Consul Cortina (jméno Consul později zrušeno, spojovalo typovou řadu středních vozů) byl automobil klasické koncepce se čtyřválcovým motorem uloženým podélně vpředu a pohonem tuhé zadní nápravy, přední náprava už měla pružinové vzpěry McPherson, ostatně je to vynález stejnojmenného inženýra, působícího u Ford Motor Company. Vůz vynikal neobyčejně prostornou karoserií, výrobce už tehdy uváděl objem zavazadlového prostoru 592 litrů! Nejlevnější Cortina Standard měla vpředu jen pět podélných lišt místo chromované masky přídě, určené verzím De Luxe, Super (silnější motor 1,5 l) a pozdějším GT. Výkony motorů postupně sílily, při uvedení šlo o čtyřválce OHV 1,2 l o výkonu 53/54 k a Super 1,5 l o výkonu 60 k (ve verzi GT 78/84 k), čtyřstupňovou manuální převodovku alternativně doplnila samočinná Borg-Warner (pro větší motor). Původně bubnové brzdy na všech kolech později nahradily vpředu kotoučové; ve spolupráci s Colinem Chapmanem vznikla sportovní Lotus Cortina s dvouvačkovým čtyřválcem Lotus 1,6 l Twin Cam o standardním výkonu 105 k. Tento automobil získal nespočet úspěchů na závodních tratích i v rallye, vítězil s ním také legendární Jim Clark. První Cortina byla obrovským úspěchem, Ford vyrazil na konkurenci dobře připraven, nejprve naplnil sklady a pak spustil prodej. Cena při uvedení začínala od 639 liber, zatímco Morris1100 byl za 675 a Vauxhall Victor za 702 liber. Na prodloužené platformě první Cortiny se vyráběl v letech 1963 – 1970 luxusnější Corsair (přes 331 tisíc vozů), k tomuto zapomenutému, byť zajímavému automobilu se vrátíme někdy příště. V říjnu 1964 prošla první Cortina faceliftem, na první pohled patrným z rošířené masky přídě, a britské vozy se objevily rovněž na americkém trhu v prodejní síti mateřské společnosti. Do léta 1966 bylo v Dagenhamu vyrobeno 1 013 391 vozů Cortina první generace, z toho 2894 Lotusů dokončených v Hethelu.
Druhá generace vyjela v říjnu 1966 na shodné platformě, také tento vůz se dovážel do Československa. Rozvor 2489 mm se nezměnil, stejně jako zůstala téměř shodná délka, nicméně působil mohutnějším dojmem, stylem připomínal americký Ford Falcon. Dvou i čtyřdveřové sedany znovu doplnilo kombi Estate Car, řadové čtyřválce se zvětšily na 1,3 a 1,6 l, od roku 1967 s novou hlavou válců Cross-flow; kromě sportovní Lotus Cortiny (později Cortina Twin Cam) se objevila luxusní Cortina 1600E (= Executive), která vyplnila prostor mezi verzemi GT a Lotus. Ford Motor Company dokonce podpořila i přestavby Savage od firmy Race Proved, kde bývalý závodník Jeff Uren vozy upravoval se šestiválci Ford Zodiac 3,0 l V6! Druhá generace do roku 1970 zaznamenala produkci 1 024 869 exemplářů (z toho 4032 Lotusů a 55 833 typu 1600E).
Třetí generace byla zcela novým vozem, poprvé spřízněným s německou řadou Ford Taunus, přestože se stylisticky ještě výrazněji odlišovaly (obě firmy od roku 1967 sloučila nová Ford of Europe). Premiéra se odehrála na podzim 1970, vůz měl karoserii v americkém stylu se zvýrazněnými blatníky Coke-bottle style, stále dvou nebo čtyřdveřovou karoserii sedan a pětidveřovou kombi. Rozvor náprav se zvětšil na 2578 mm, přední nyní tvořila dvojitá příčná ramena (připravená i pro Ford Consul/Granada) a poprvé hřebenové řízení (dříve maticové s oběhem kuliček). Vedle převzatých i vylepšených motorů Kent OHV 1,3/1,6 l přišly modernější OHC, včetně amerického 2,0 l Pinto (a nové verze 1,6 l). Kromě manuálních montoval Ford nové samočinné převodovky vlastní konstrukce (dříve Borg-Warner), vzadu se objevily vinuté pružiny. Celková produkce znovu vzrostla na 1 126 559 automobilů (do roku 1976). Vozy sloužily i v Československu, s šestnáctistovkou jezdil mj. Miloš Kovářík, šéfredaktor časopisu Motoristická současnost.
Poslední Cortina z podzimu 1976 už byla identická s německým Taunusem, zprvu obě řady odlišovalo použití různých motorů, a vycházela z platformy třetí generace včetně tuhé zadní nápravy. Vůz střízlivějšího designu s ostřejšími hranami prošel během výrobního cyklu na pohled téměř neznatelnou proměnou, i když všechny panely karoserie páté generace (1979–1982) byly odlišné od čtvrté (1976 – 1979), nicméně tato změna běžnému pozorovateli už unikala (motivem bylo odlišit Cortinu od větší Granady Mk II, uvedené v roce 1977). Do roku 1979 sloužil Kent OHV 1,3 l/37 kW (50 k) spolu s motory 1,6/2,0 l OHC (až 73 kW/98 k), od roku 1977 do konce výrobního cyklu se poprvé dodávaly také šestiválce 2,3 l V6 (až 85 kW/116 k). Tři karosářské varianty zůstaly zachovány, k posledním sériím patří lépe vybavené modely Cortina Carousel a Crusader. Provedení Mk IV/V zaznamenalo 1 131 850 exemplářů, tedy nejvíce ze všech typů.
Cortiny se montovaly i na tradičních trzích v Austrálii (také se šestiválcem, 4,1 l) a v Jižní Africe, částečně rovněž v belgickém Genku, nizozemském Amsterdamu a irském Corku kromě mateřské továrny v britském Dagenhamu. Dobré jméno, které Fordovi vynesla tato řada, nalezlo pokračovatele v neméně úspěšných typech Sierra a Mondeo.
POHÁNĚCÍ SOUSTAVA – kapalinou chlazený řadový čtyřválec, uložený vpředu podélně, OHV 2V; jeden karburátor Solex; 1198 cm3 (ø 80,97 x 58,17 mm); 9,1:1; 54 k (40 kW)/ 5000 min‑1 a 94 N.m/2700 min‑1; čtyřstupňová převodovka s řazením na podlaze, De Luxe na přání pod volantem (3,543 – 2,396 – 1,412 – 1,000 – Z 3,963); stálý převod 4,125; pohon zadních kol.
PODVOZEK – samonosná ocelová konstrukce; vpředu spodní příčná ramena a vzpěry McPherson, vinuté pružiny; vzadu tuhá náprava a podélná listová pera, vpředu i vzadu teleskopické tlumiče, vpředu příčný zkrutný stabilizátor; kapalinové brzdy, vpředu kotoučové ø 241 mm, vzadu bubnové ø 203 mm; řízení maticové s oběhem kuliček, převod 15,1:1; pneumatiky 5,20 – 13.
ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2489 mm; rozchod kol 1258/1258 mm; d/š/v 4273/1588/1441 mm; pohotovostní/celková hmotnost 790/1155 kg; objem zavazadlového prostoru 592 l; objem palivové nádrže 36,4 l.
PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) – největší rychlost 130 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 23,0 s; spotřeba paliva 8 – 10 l/100 km.
Převzato z časopisu