Ford of Britain 1911 – 2011 - Sto let

Rodina Henryho Forda pochází z kraje u irského Corku; v sousední Velké Británii však měla větší úspěch, letos tam Ford Motor Company slaví 100 let…

V roce 2002 skončila v britském Dagenhamu výroba osobních automobilů Ford po 71 letech, zů­stala jen produkce speciálních verzí lehkých užitkových vozů Transit v Southamptonu. Někdejší komplex sedmi továren v Dagenhamu je nyní střediskem produkce vznětových motorů Ford. Velká Británie tak i po 100 letech zůstala jednou z nejdůležitějších zahraničních aktivit americké Ford Motor Company; Dagenham se velkou investicí změnil na Ford Diesel Business Centre. Po třiceti letech v Dagenham Estate (East London) ­vyrostla první nová budova, označená jako Clean Room Assembly Hall. Výroba vznětových motorů se tam zvýšila ze 670 na 900 tisíc ročně a spolu s dalším závodem v Bridgendu ve Walesu (zážehové motory) stoupla britská výrobní kapacita na dva mi­liony motorů ročně. V letech 1995–2004 bylo do Dagenhamu investováno přes miliardu dolarů a s pěti tisíci zaměstnanci zůstává závod největším londýnským průmyslovým centrem i po ukončení výroby automobilů…

Historie Forda ve Velké Británii je však mnohem delší. V březnu 1904 byly první vozy Ford vystaveny na Cordingley Automobile Show v Islingtonu, kde zaujaly mladého ­podnikatele Aubreye Blakistona natolik, že se stal zástupcem značky. V silné konku­renci však nešly obchody tak, jak by si přál, ­prvních dvanáct vozů prvního typu A pro­dával celých dvanáct měsíců! Teprve nástupem partnera Percyho Perryho se situace změnila, v roce 1909 už Perry stál v čele britské pobočky Ford Motor Company a v říjnu 1911 se rozběhla montáž Modelu T v Trafford Parku u Manchesteru. Od roku 1922 se automobily Ford pro evropský trh včetně Československa dodávaly z italské továrny v Terstu, ale pak se Ford rozhodl soustředit evropské aktivity do Velké Británie.

Podle Plánu 1928 se zrodil evropský Detroit, továrna v Dagenhamu u Londýna, postavená tehdy obrovským nákladem pěti milionů liber na 22 tisících betonových pylonů u řeky Temže, ale její rozběh utlumila první hos­podářská krize po krachu newyorské burzy, takže první výrobek (nákladní Ford AA) vyjel z továrny až 1. října 1931. Princip byl ­stejný jako v Americe, do továrny vstupovaly su­roviny na straně jedné, nové automobily se expedovaly na straně druhé. Nejprve to byly upravené americké typy, v roce 1932 však z Dagenhamu vyjel Model Y s malým čtyř­válcem 933 cm³, vyvinutý speciálně pro Evropu. Ford získal další prvenství, v roce 1935 jako jediný výrobce nabízel kompletně vybavený vůz za pouhých 100 ­liber a tuto cenu udržel celé tři roky! Stejný vůz z britských dílů montovaly Fordovy ­továrny také v Kolíně nad Rýnem, Paříži, Kodani, Bar­celoně a irském Corku.

Nástupcem Ypsilonu se stal první Ford Anglia, uvedený v roce 1939, ale odvozené typy zůstaly ve výrobě dokonce až do roku 1959 jako levné lidové vozy Ford Anglia/Popular! Pak přišla slavná nová Anglia s negativním sklonem zadního okna… Koncem padesátých let začala nejlepší éra britského Forda. Vznikly jedinečné automobily, které slavily úspěchy na světových trzích; typy Anglia (starší typ s klasickou karoserií) a Cor­tina dokonce nalezly cestu i do Československa. Evropská produkce Forda se soustředila na britskou a německou pobočku; k německým Ford-Werke AG patří od roku 1963 také závod v belgickém Genku, zatímco ­britská Ford Motor Company Ltd vyráběla rovněž větší nákladní vozy, autobusy a traktory. Britské a německé vozy Ford byly dlouhá léta odlišné, ale později došlo k jisté racionalizaci (Cor­tina Mk. IV shodná s posledním Taunusem) a pak ke splynutí modelové řady.

Vozy z originální britské éry nesly označení ­Anglia, Prefect, Popular, Consul, Zephyr, Zodiac, Escort, Capri a Granada; ze společného programu především Sierra, Granada a Fiesta. Britská produkce zahrnovala nákladní vozy Fordson (později opět Ford) Thames, Thames Trader, novou sérii D se sklopnou ­bezkapotovou budkou (od roku 1965), těžký tahač Transcontinental (od 1968; budka Berliet, výroba v Amsterdamu a později v Sandbachu), lehký Transit a moderní Ford Cargo, jehož produkce pokračuje dodnes v Turecku a Brazílii.

V roce 1986 britský Ford prodal ­výrobu nákladních vozů skupině IVECO, ­která v říjnu 1997 produkci typů IVECO-Ford v závodě Langley definitivně ukončila. Henry Ford si zakládal na soběstačnosti, a proto i symbolem Dagenhamu je typická vlastní elektrárna se čtyřmi komíny a ná­pisem Ford o velikosti 42,6 x 18,2 metru, ­viditelným ze třicetikilometrové dálky, která ­spalovala londýnské odpady a zásobovala továrnu i město Dagenham se 180 tisíci obyvateli, ale Ford ještě prodával energii dalším klientům. Dnešní Ford Dagenham Diesel Centre (DDC) pokračuje v těchto stopách, má největší britskou větrnou elektrárnu se dvěma 120 metrů vysokými stožáry větrných turbín, jež generují 3,6 MW pro využití při ­výrobě vznětových motorů. Třetí turbínu 2,3 MW s výškou 79 m vztyčili letos.

Fotogalerie