Historie

DELAHAYE AUTOMOBILES (1895 – 1954) – Francouzská nostalgie

Tom Hyan 08.06.2017 05:19

Historie Torpedo Delahaye typ 28A (ročník 1908) ve sbírkách Národního automobilového muzea ve francouzských Mylhúzách

Francie kdysi vyráběla velké a luxusní automobily, které navíc vítězily na závodních tratích. Dnes už je to jen historie...

K nejslavnějším francouzským značkám patřila Delahaye, jež má na svém kontě rovněž vítězství v největších světových automobilových závodech a soutěžích, k nimž patří Velké ceny, 24 h Le Mans i Rallye Monte Carlo. Émile Delahaye se největších úspěchů svých automobilů nedožil. Narodil se v roce 1843 v rodině čalouníka, získal diplom inženýra a pracoval ve výrobě železničního materiálu. Později převzal cihelnu v rodném Tours, ale záhy tam zavedl výrobu strojního zařízení, odkud už nebylo daleko k zážehovým motorům. Jeho první automobil Delahaye Type 1 (2 + 2 sedadla) vyjel v roce 1895, poháněl ho vzadu uložený ležatý čtyřdobý dvouválec o výkonu 6/7,5 HP s řetězovým převodem. Byla to doba počátků nejen automobilu, ale i automobilových závodů. Émile Delahaye se jako třiapadesátiletý přihlásil do jízdy Paříž-Marseille-Paříž a zpět. Se svou konstrukcí obsadil druhé místo ve třídě a jeho dva vozy dojely sedmý a desátý v absolutní klasifikaci ze 14 účastníků, kteří dorazili až do cíle. Dalších osmnáct posádek nedokončilo...

Delahaye měly úspěch, na přelomu století se firma přestěhovala do Paříže, ale zakladatel opustil společnost už v roce 1901 a zemřel o pět let později. Se značkou Delahaye však vznikaly nové a nové typy, objevily se rovněž nákladní vozy a motorové pluhy. V roce 1911 debutoval vidlicový šestiválec, což znamenalo světové prvenství v podobě prvního motoru V6 v sériově vyráběném automobilu. Za první světové války se vyráběly především nákladní vozy a letecké motory. Ve třicátých letech značka expandovala, pohltila Brasiera a Delage, její vozy se vyráběly licenčně také v Německu a v Americe. K technickým inovacím patřily nezávislé zavěšení předních kol, polosamočinná převodovka Wilson s předvolbou či elektromagnetické, a také automatizované řazení Cotal. Vrcholem předválečné konstrukce se stal Delahaye 135, luxusní sportovní automobil se silným šestiválcovým motorem 3,6 litru, individuálně karosovaný proslulými karosáři Chapronem, Saoutchikem, Duboisem, firmou Figoni & Falaschi a dalšími stylisty té doby. V roce 1938 obsadily Delahaye první dvě místa ve 24 h Le Mans, už o rok dříve posádka Le Bégue/Quinlin po hvězdicové jízdě z norského Stavangeru vyhrála Rallye Monte Carlo, v roce 1939 triumf zopakovala dvojice Paul/Contet. Vítězství ve dvou nejprestižnějších automobilových podnicích vyneslo Delahaye na vrchol slávy.

Následoval dvanáctiválec Delahaye 145 (motor 4,5 litru o výkonu 173 kW/235 k), s nímž René Dreyfus porazil tovární tým Mercedes-Benz ve Velké ceně Pau 1938 a pak znovu zvítězil na Velké ceně Irska. Druhá světová válka však už byla za dveřmi. V srpnu 1938 Dreyfus ještě vyhrál souboj o milion franků na dráze v Montlhéry (na dvanáctiválci typu 145). Po válce Delahaye obnovil výrobu čtyřválců typu 134 a šestiválců 135 a 148. Na dvanáctiválce už nedošlo, ale vznikly ještě větší šestiválce 4,5 litru, které nadále vítězily i v poválečných Grand Prix. Postavilo se jen několik desítek kusů, ale neminula je vítězství ve Velkých cenách (Charles Pozzi vyhrál VC Francie 1949) a třetí triumf v Rallye Monte Carlo (Trévoux, 1951). Byla to však labutí píseň značky, jež hledala výrobní program pro přežití. Luxusní vozy byly v poválečných letech příliš drahé, francouzské úřady na ně uvalily nehorázné daně, a tak klientela vymizela vcelku záhy. Delahaye 175 z roku 1948, šestiválec 4,5 litru, byl navzdory sportovním úspěchům obchodně neúspěšný.

Z předválečného typu 135 vznikly nové Delahaye 235, které mířily do třídy prestižních automobilů, kde účinkovaly též britské Jaguary, Daimlery a další. Přestože stylista Philippe Charbon-neaux, jenž se později podílel na proslulých automobilech Renault R8 a R16, navrhl nové pontonové karoserie, podvozek Delahayů byl beznadějně zastaralý. Předválečný šestiválec 3,6 litru se třemi karburátory Solex dával už výkon 112 kW (152 k), vůz dosáhl dokonce rychlosti 185 km/h, ale v letech 1952 až 1954 vzniklo jen 83 exemplářů s různými karoseriemi od Antemu, Chaprona, Figoniho a dalších. Francouzští důstojníci Crespin a Heurteaux s jedním z vozů projeli napříč Afrikou 14 299 kilometrů z Kapského Města do Alžíru za deset dnů, pět hodin a patnáct minut, ale ani tento výkon klientelu nepřesvědčil. Dne 1. ledna 1954 převzal všechny akcie Delahaye konkurenční Hotchkiss, který s ní získal i značku Delage. Nevyšly pokusy o průlom v oblasti terénních automobilů.

Delahaye stále vyráběl především hasičské vozy a v roce 1951 připravil koloniální pikap typu 171 ve stylu amerických trucků, a také vlastní verzi terénního osobního vozu 4x4 VLR (Véhicule Léger de Reconnaissance). Armáda však čtyřválcový dvoulitr odmítla jako příliš konstrukčně složitý a dala přednost klasickému Jeepu Willys, licenčně vyráběnému Hotchkissem až do konce roku 1969. Terénních Delahaye se tedy vyrobilo jen šestatřicet kousků. Značka Delahaye od počátku 1954 jako součást Hotchkissu pokračovala ve výrobě užitkových vozů Hotch-kiss-Delahaye, ale koncem 1954 roku definitivně zanikla. Jméno přežilo v názvu společnosti Hotchkiss-Delahaye další dva roky, pak je nový majitel koncernu změnil na Hotchkiss-Brandt. V roce 1970 skončila i výroba užitkových automobilů Hotchkiss.