S. A. Automobiles Marius Berliet – Nejslavnější...

Nejslavnějším francouzským výrobcem užitkových vozů zůstává Berliet, přestože pokračuje pod jinou značkou, které vládnou cizinci...

Marius Berliet sestrojil první motor v roce 1894 a první automobil o rok později, jeho Voiture No.1 byla široká pouhých 0,8 metru a měla dvě se-dadla za sebou, protože jinak by z dílny nevyjela. Francouzský průkopník, jehož 150. výročí narození jsme si nedávno připomněli (narodil se 21. ledna 1866 jako poslední ze sedmi dětí Josepha Berlieta a Lucie Favre), byl nesmírně činorodý a schopný tvůrce spalovacích motorů, osobních i nákladních automobilů, autobusů a dalších strojů. Jeho společnost Automobiles M. Berliet v Lyonu a blízkém okolí zaměstnávala až čtyřiadvacet tisíc lidí (1974), proslula zaváděním pokrokových konstrukcí a kvalitou svých výrobků, obchodně však byla konzervativní (do šedesátých let patřilo 80 % akcií rodinným příslušníkům), i když stála na čele pokroku. Jméno Berliet (a Saviem) definitivně zmizelo z přídě užitkových vozů v roce 1980, uzavřela se tak jedna velká kapitola historie francouzského automobilového průmyslu, nicméně nová společnost Renault Véhicules Industriels (RVI) pokračovala v produkci převzatých typů.

Závody, které Marius Berliet a jeho společnost založila, vyrábějí užitková vozidla dodnes pod značkou Renault, která však již nemá s největším francouzským výrobcem osobních vozů nic společného. V novém tisíciletí totiž Renault S.A. prodal divizi užitkových automobilů švédskému koncernu Volvo Group včetně americké Mack Trucks, přičemž autobusy v rámci antimonopolních opatření EU přenechal nadnárodní společnosti IVECO. Tak se stalo, že autobusy Renault také patří minulosti, stejně jako traktory této značky (nyní Claas), a nová Renault Trucks, nástupce Automobiles M. Berliet, prochází fází unifikace s výrobky Volvo Trucks. Ale to už je jiná kapitola... Berliet je bezesporu legendou, která mnohokrát překvapila svět, například v roce 1957 postavením největšího nákladního automobilu T100, či roku 1965 uvedením avantgardního Stradairu s aerodynamicky optimalizovanou budkou Velours a kombinovaným odpružením Airlam (listová pera/vzduchové měchy). Vraťme se však na počátek, kdy osmadvacetiletý Marius Berliet sestrojil první motor (1894) a o rok později tento čtyřdobý ležatý jednoválec 600 cm³ (ø 80 x 120 mm) o výkonu 0,5 HP zabudoval do prvního automobilu. Spolujezdec seděl vpředu, řidič za ním a ovládal vozidlo pákou (repliku uchovává Fondation de l’Automobile M. Berliet). Joseph Berliet s Jacquesem Belletem založil tkalcovnu tkanin pro kloboučnictví, Marius tam nastoupil a záhy uplatnil několik zlepšovacích návrhů. Po smrti otce (1899) firmu převzal, ale mířil ke strojírenské výrobě. V roce 1902 koupil po úpadku automobilky Audibert & Lavirotte v Monplaisiru (Lyon) část jejího závodu (další díl získali bratři Charles a Gabriel Voisinové) a pustil se do automobilové výroby.

Druhý vůz už poháněl ležatý dvouválec 1900 cm³ (ø 90 x 150 mm) o výkonu 2,5 HP z roku 1896, nadále chlazený vzduchem, verze s kapalinovým chlazením a dvojicí válců v jednom bloku (1898) už nabízela dvojnásobný výkon při snížení objemu na 1200 cm³ (ø 80 x 120 mm). Stejné rozměry válců měl další stroj 8 HP, nyní ovšem se stojatými válci (nadále řadový; roku 1900). V roce 1902 se rozběhla sériová výroba čtyřválců, které postupně sílily, a vozy Berliet s nimi dosáhly také úspěchů na závodní dráze. Berliet prodal licenci Američanům v roce 1904 (ALCO = American Locomotive Co.), ze zisku půl milionu zlatých franků postavil velkou továrnu a už v roce 1912 založil vlastní školu, v níž se ročně školily na čtyři stovky techniků. Od americké lokomotivky nakonec převzal známý znak, připomínající příď lokomotivy, který se ve stylizované jednodušší podobě objevoval na přídích automobilů Berliet až do roku 1980. Výroba osobních vozů postupně ustoupila nákladním (první vyjel před 110 lety), z nichž se na bitevních polích první světové války proslavil zejména typ CBA 22 HP se čtyřválcem 5300 cm³ SV (ø 110 x 140 mm) a užitečnou hmotností 3,5 – 4,0 t, vyrobený včetně odvozených verzí do roku 1931 ve více než čtyřiceti tisících exemplářů (přes 25 tisíc vozů CBA pro francouzskou armádu).

V roce 1916 vznikalo denně čtyřicet kamionů CBA v závodě Monplaisir, druhý závod ve Vénissieux (Lyon) zhotovil v roce 1918 celkem 1025 lehkých tanků Renault FT. Berliet v té době zaměstnával dvanáct tisíc lidí. Do roku 1914 (tedy za dvacet let) uvedl Berliet celkem třicet různých motorů a jejich variant, z toho dva řadové šestiválce, tři dvouválce, první jednoválec a ostatní čtyřválcové. Výrobu motorů zachoval až do konce své existence, přestože později používal také motory jiných výrobců. Není příliš známé, že Julius Beutler vyhrál Rallye Monte Carlo 1912 na Berlietu 16 HP (ze 65 startujících dojelo pětatřicet). Paul Bablot, agent značky v Marseille, dojel v sezoně 1906 třetí v Targa Florio (Berliet 6,3 l) a druhý na Tourist Trophy (Berliet 3,8 l). Motory těchto závodních vozů byly čtyřválce 40 HP (ø 120 x 140 mm) a 22 HP (ø 100 x 120 mm), složené ze dvou bloků. V roce 1934 úspěšnou výrobu narušily státní zákony, favorizující železniční dopravu, a trh s užitkovými vozy klesl na polovinu. Marius Berliet zareagoval rychle, ve spolupráci s Peugeotem použil karoserii typu 402B a uvedl poslední typ osobního automobilu Berliet Dauphine (VIRP) v několika karosářských verzích s originální přídí (včetně kabrioletu a roadsteru) a motory OHV 1,6 a 2,0 l.

Výroba typu VIRP skončila po pěti letech, automobilka po válce poskytla zdarma práva na užití jména Dauphine pro nový osobní automobil Renault s motorem vzadu. Volba jména zřejmě vycházela z připomínky kraje Dauphiné u Lyonu, odkud rodina Berlietů pochází. V té době už Berliet u nákladních vozů vsadil na vznětové motory (od roku 1930), s nimiž pokračoval v dálkových afrických jízdách (např. 1932 Alžír – Gao – Alžír s typem GDHL 7,25 l, jenž porazil konkurenci Renault, Saurer a Laffly). Vzniklo nepřeberné množství různých typů nákladních a speciálních automobilů, autobusů, trolejbusů a vznětových motorů (i pro jiné klienty, např. malé lokomotivy De Cauville, rypadla Nordest, říční lodi a další). Marius Berliet byl podobně jako rodina Renaultů po válce vězněn za údajnou kolaboraci s německými okupanty, po mnoha soudech byl sice osvobozen, ale vrácení domu ani celého podniku koncem roku 1949 se nedočkal, zemřel 17. května 1949. Jeho syn Paul Berliet (1918 až 2012), který převzal vedení Automobiles M. Berliet, byl rehabilitován v roce 1954. Vznětové motory Berliet Magic Système M se vyráběly od roku 1959, nabídka zahrnovala i neobvyklé řadové pětiválce ve stojatém i plochém provedení. Kromě typických nákladních vozů s kapotovou budkou od menších GLC/GLR a terénních GBC (Gazelle) až po velké GLM/GBO/TBO se velmi rozšířily rozvážkové typy GAK, GBK, GCK a třínápravový GPRK, vybavené moderní bezkapotovou budkou Relaxe.

Mezi speciální vozidla (jen čtyři kusy) se v letech 1957 – 1959 zařadily největší kamiony světa, známé jako Berliet T100 s užitečnou hmotností 100 – 150 tun (sklápěč 80 tun) a výkonem motoru nejprve 600 k (441 kW), od druhého kusu 700 k (515 kW), nemluvě o bezkapotové verzi Tulsa, vytvořené pro USA, jež se zkoušela s turbínou 1000 k (736 kW). Výrobu dumperů zahájil typ T25 (užitečná hmotnost 25 t, motor 320 k/235 kW); pro jejich produkci pak byl otevřen závod v Bourg-en-Bresse. Významnou úlohu hrála montáž v zahraničí, zejména filiálky Berliet Maroc, Berliet Algérie a Berliet Sénégal. Export směřoval i na Kubu a do Číny. V září 1962 bylo založeno Berliet Centre de Recherches et d’Essais v Saint-Priestu u Lyonu, jehož prvním dílem je revoluční Stradair, středně těžký nákladní vůz s výrazným designem a odpružením Airlam. Polokapotová budka vznikla ve spolupráci Christiana Girardina, šéfa střediska, s věhlasným designerem Philippem Charbonneauxem (1917 – 1998). Vznětový motor 5880 cm³ (ø 120 x 130 mm) o výkonu 88 kW (120 k), nová synchronizovaná převodovka 5M typu BXSL a tuhá hnací náprava banjo s jednoduchým převodem byly vlastním dílem Berlietu; vůz se nabízel s celkovou hmotností 5,995 (pod limit 6,0); 8,0 a 10,0 t, ale také jako tahač návěsů. Budku později upravil na bezkapotovou designer Louis Lepoix, zvětšila se tak ložná délka při zachování celkové. Od roku 1967 byl Berliet spřízněn s Citroënem pod taktovkou Michelinu, v roce 1969 se modifikovaný Stradair nabízel pod oběma značkami jako řada K, ale pak Citroën skončil s nabídkou větších užitkových automobilů a Berliet pokračoval sám. V šedesátých letech jezdil autobus Berliet Randonnée na autodromu Miramas celých 97 dnů a 97 nocí průměrnou rychlostí 86 km/h, rekordní zkouška na 200 tisíc kilometrů byla jasným důkazem kvality.

Unifikovaná řada autobusů zahrnovala typy Fugue, Rallye, Escapade, Grand Raid a Randonnée; speciální typy vznikly na objednávku RATP pro Paříž. Nově uvedená řada tahačů TR na Pařížském autosalonu 1970 dostala také novou budku KB, která přežila ve výrobě do roku 1996, byť pod značkou Renault (a posloužila těžkým vozům Ford Transcontinental, montovaným v Amsterdamu). Typ TR 300 dostal vznětový vidlicový osmiválec Berliet V825 o objemu 12 760 cm³ (ø 125 x 130 mm) a výkonu 221 kW (300 k)/2500 min^‑1 spolu s osmistupňovou převodovkou. V sedmdesátých letech zahájil polský Jelcz výrobu francouzských autobusů (produkce 1977 v Jelczi činila 1585 busů podle vzoru Škoda 706 RTO a 620 podle licence Berliet PR 110). V roce 1975 se akciová společnost Automobiles M. Berliet stala součástí Régie Nationale des Usines Renault (RNUR; později Renault S.A.), která ji o tři roky později spojila s konkurenční Saviem do nového podniku Renault Véhicules Industriels (RVI). Od roku 1980 byly obě značky nahrazeny značkou Renault, výrobu autobusů převzala skupina IVECO (1999), ale Renault S.A. nakonec celou divizi užitkových automobilů, tedy bývalý Berliet a Saviem, prodal švédské skupině Volvo (2001, od 2003 Renault Trucks, 100 % Volvo Group od prosince 2012). Avantgarda Berlietu pokračovala mj. originálním tahačem Renault Magnum (AE) s horizontálně dělenou dvoudílnou budkou, jenž od představení na Pařížském autosalonu 1990 vznikl ve 129 345 exemplářích do 26. června 2013, kdy výroba v Bourg-en-Bresse skončila. Historii nejen Berlietu, ale i dalších francouzských výrobců z okolí Lyonu, pečlivě uchovává Fondation de l’Automobile Marius Berliet. Také u jejího zrodu stál před více než třiceti lety Paul Berliet, syn zakladatele nejslavnějšího francouzského výrobce nákladních automo-bilů a autobusů, sídlícího vždy v okolí Lyonu.

Převzato z časopisu

Fotogalerie