Automobiles Ligier – Francouzské GT

V letech 1969 až 1975 vznikla necelá stovka sportovních automobilů, jimž dal své jméno závodník Guy Ligier...

Začalo to příběhem chudého chlapce, který se narodil 12. července roku 1930 ve Vichy. Guy Ligier v osmi letech osiřel, ve čtrnácti ukončil školu a musel se sám o sebe postarat. Zpočátku se živil jako pomocník u řezníka, ale zábavou mu byl sport. V sedmnácti se stal mistrem Francie ve veslování, coby člen dvojky s kormidelníkem, zároveň hrál ve Vichy rugby a dostal se až do béčka francouzské reprezentace. V padesátých letech začal závodit na motocyklech, v sezonách 1959 a 1960 ho Norton 500 dovezl k titulům francouzského šampiona. Řídítka pak vyměnil za volant, závodil se sportovními vozy Porsche 904 a Ford GT 40 i s různými monoposty. Vrcholem jeho závodnické kariéry byl tucet závodů formule 1, které absolvoval v letech 1966–1967 s vozy Cooper-Maserati a Brabham-Repco. Jediný bod získal za šesté místo ve Velké ceně Německa 1967 na Nürburgringu. Počátkem roku 1968 založil tým formule 2, v němž mu byl partnerem o dva roky starší přítel a závodník Jo Schlesser. Společně také snili o výrobě vlastních sportovních automobilů, Jo Schlesser však zahynul 7. července 1968 při havárii na Velké ceně Francie v Rouenu.

Guy Ligier se pak rozhodl jejich sen uskutečnit; do typového označení svých vozů vepsal Schlesserovy iniciály JS. Mužem, jenž významně přispěl ke zrodu automobilů Ligier, byl Jean Bernardet, redaktor sportovního deníku L’Equipe. Na jeho radu se konstruktérem vozů stal Michel Tetu a díky ­Bernardetovým známostem se tvarového řešení karoserie ujal turínský designer Pietro Frua (1913–1983). Jeho první návrh 4,1 metru dlouhého kupé Ligier nepřijal, chtěl kompaktnější vůz, vhodný k nasazení v soutěžích a závodech. Frua tedy zkrátil příď, takže celková délka nepřesahovala 3,95 metru, a karoserii mírně zúžil i snížil. Během jara a léta 1969 skupinka nadšenců pracovala v dílně ve Vichy ve dne i po nocích. Rodil se první exemplář dvoumístného kupé s páteřovým rámem, nezávislým za­věšením všech kol, motorem podélně před zadní nápravou a laminátovou karoserií. ­Ligier JS 1 se představil veřejnosti počátkem října 1969 na Pařížském autosalonu. Za ­sedadly měl čtyřválec Ford Cosworth FVA 1.6/220 k (162 kW) z formule 2, spojený s pětistupňovou převodovkou Hewland.

V listopadu 1969 startovalo kupé JS 1 v první soutěži, v zimě 1969–1970 pak dostalo větší čtyřválec FVC 1.8/240 k (177 kW), a Guy Ligier s ním absolvoval několik zá­vodů na okruzích. To už měl vůz dva páry kruhových světlometů místo původní dvojice oválných. V dubnu 1970 se tréninkových jízd před závodem 24 hodin Le Mans zúčastnil druhý JS 1, opět vybavený čtyřválcem Ford Cosworth FVC a převodovkou Hewland. V červnové čtyřiadvacetihodinovce se za volantem kupé JS 1 střídali Guy Ligier a Jean-Claude Andruet, po sedmi hodinách je však vyřadila porucha alternátoru. Během léta 1970 pracoval Ligierův tým, jenž se mezitím přestěhoval do nových prostor v Abrestu ­nedaleko Vichy, na dvou frontách. Chystali vozy JS 1 na zářijovou automobilovou soutěž Tour de France a stavěli v pořadí třetí kupé pro Pařížský autosalon. Oba vozy JS 1 prošly přestavbou, před zadní nápravu dostaly šesti­válec Ford Weslake V6 o objemu 2,4 l, jenž se vstřikováním Kugelfischer dával výkon 215 k (158 kW). Byl spojen s pětistupňovou převodovkou, převzatou z Citroënu SM (tam byla ovšem vpředu). Vedle Andrueta se novým jezdcem týmu Ligier nakrátko stal Jean Vinatier, mj. vítěz Rallye Vltava 1968 (na Alpine-Renaultu A110). Výsledkem velkého úsilí však bylo trpké zklamání, oba vozy odpadly už v první polovině Tour de France.

Počátkem října 1970 byla na Pařížském ­autosalonu představena nová civilní verze kupé Ligier, jež dostala označení JS 2. Pietro Frua dal automobilu delší a zaoblenější příď, místo odklápěcí zadní partie karoserie vytvořil v zádi výklopné třetí dveře s oknem a lehce zvětšil prostor pro cestující. Kovově modré 4,1 m dlouhé kupé mělo za sedadly karburátorový motor Ford V6 o objemu 2,6 l a výkonu 165 k (121 kW). Převodovka byla opět pětistupňová z Citroënu SM. Na litých kolech obutých do pneumatik Michelin 195 VR 14 měl vůz o hmotnosti jen 790 kg dosahovat rychlosti kolem 230 km/h. Společnost Automobiles Ligier na autosalonu slibovala dodávky prvních kupé JS 2 zákazníkům v červenci 1971 a zveřejnila i cenu vozu. Měl stát 59 000 franků, zatímco luxusní čtyřmístný Citroën SM, jehož přední kola poháněl motor Maserati V6, se tehdy prodával za 50 500 F. Brzy po autosalonu se však Ligier dozvěděl, že z dodávek šestiválců Ford nebude nic.

Šéf sportovního oddělení modrého oválu Jochen Neerpasch prosazoval projekt vozu Ford GT 70 s motorem před zadní nápravou a prodej motorů Ligierovi vetoval. Poněkud zoufalý Ligier se rozhodl propagovat značku další účastí v závodě 24 h Le Mans. V Abrestu v rekordním čase postavili spider s označením JS 3, jenž dostal před zadní nápravu třílitrový motor Ford Cosworth DFV V8 z formule 1, ale jeho výkon byl omezen na 420 k (310 kW). Převodovka byla tentokrát typu Hewland FG 400. Při dubnovém tréninku v Le Mans zajel Guy Ligier na JS 3 velmi dobré časy a koncem měsíce pak se spiderem vyhrál i závod sportovních vozů na okruhu v Montlhéry u Paříže.V červnové čtyřiadvacetihodinovce spolu s Guyem na JS 3 startoval Patrick Depailler a navzdory problémům se zavěšením zadních kol a elektroinstalací byli po osmnácti hodinách na výborném pátém místě. Pak přišla porucha převodovky, jejíž opravou ztratili čtyři hodiny, ale znovu se vydali na trať a bojovali až do konce za obrovských ovací domácího publika. Sice nestačili ujet potřebnou vzdálenost a v cíli nebyli klasifikováni, stali se však hrdiny dne. Tento moment patrně přispěl k tomu, že vedení automobilky s dvojitým šípem o pár týdnů později souhlasilo s dodávkami motorů Maserati V6 (jinak montova­nými do Citroënu SM) pro kupé Ligier JS 2.

Počátkem října 1971 nabízel stánek značky Ligier na Pařížském autosalonu dvě lákadla, a to žlutý spider JS 3 se startovním číslem 24 z Le Mans a červené kupé JS 2, už v podobě pro malosériovou výrobu, se šestiválcem Maserati před zadní nápravou. Motor s rozvodem DOHC a třemi dvojitými karburátory Weber dával z objemu 2670 cm3 výkon 170 k (125 kW)/5500 min‑1 a největší točivý moment 230 N.m/4000 min‑1. Poháněl vůz ­prostřednictvím pětistupňové převodovky. Základem autmobilu byl páteřový rám s centrálním nosníkem sendvičové konstrukce, na který vpředu i vzadu navazoval pomocný trubkový rám. Všechna kola byla nezávisle zavěšena na dvojicích příčných trojúhelníkových ramen, doplněných šikmo umístěnými vinutými pružinami se souosými tlumiči. Obě nápravy měly horní příčný tlumič, který omezoval naklánění vozu (patent Ligier).

Řízení bylo hřebenové, kotoučové brzdy Girling na všech čtyřech kolech měly dvouokruhové ovládání s posilovačem. Kupé jezdilo na litých kolech s pneumatikami 195/70 VR 14. Dvě propojené palivové nádrže z polyety­lenu pojaly celkem 94 litry benzinu. Při rozvoru náprav 2350 mm a rozchodu kol 1410/ 1410 mm bylo kupé JS 2 dlouhé 4150 mm, široké 1720 mm a vysoké jen 1150 mm, podle dobového prospektu vykazovalo hmotnost 850 kilogramů, dosahovalo největší rychlosti 242 km/h, z 0 na 100 km/h sprintovalo za 7 sekund a průměrně spotřebovalo 16 litrů benzinu na 100 kilometrů. Během roku 1972 byly expedovány asi čtyři desítky vozů JS 2, od února 1973 se do kupé začal montovat větší šestiválec Maserati 2965 cm³ s výkonem zvýšeným na 195 k (143,5 kW)/6000 min‑1 a největším točivým momentem 255 N.m/4000 min^‑1. Maximální rychlost kupé, které s novým motorem dostalo i nové zadní skupinové svítilny, vzrostla na 247 km/h. V tomto provedení se JS 2 prodával za 74 500 franků, zatímco Citroën SM stál 61 900 F, Porsche 911 S bylo kolem 70 000 F a kupé Dino 246 GT za 74 000 F. Izraelsko-arabský válečný konflikt odstartoval na podzim 1973 ropnou krizi, která zle poznamenala sezonu 1974.

Trh sportovních vozů se propadl a existence značky Ligier byla vážně ohrožena. Koncem roku 1974 byla nyní už jen kusová výroba vozů JS 2 přerušena, během prvního čtvrtletí v Abrestu montovali pro firmu Citroën posledních pět desítek kupé SM. Ligier počátkem března 1975 vystavil na Ženevském autosalonu ­lehce modernizovanou verzi kupé JS 2 s odsouvacími kryty světlometů, těchto vozů už vzniklo jen sedm a pak sen o rychlém francouzském kupé GT skončil. Poněkud paradoxně se značka Ligier dočkala svého největšího úspěchu v závodě 24 h Le Mans v červnu 1975, kdy nabroušené modrobílé kupé JS 2, za jehož volantem se střídali Guy Chasseuil a Jean-Louis Lafosse, obsadilo v cíli druhé místo za vítězným spiderem Gulf GR 8 DFV (Jacky Ickx/­Derek Bell).

Velké tovární stáje ovšem toho roku v Le Mans ­chyběly, odradilo je ropnou krizí vyvolané omezení spotřeby na čtyřicet litrů na sto kilometrů. Guy Chasseuil a Jean-Louis ­Lafosse jeli s vozem poháněným třílitrovým osmiválcem Ford Cosworth DFV V8. Nej­lepším výsledkem Ligieru JS 2 s motorem Maserati tak zůstalo celkově osmé místo, které v červnu 1974 v Le Mans obsadili ­Jacques Laffite a Alain Serpaggi (byli osmí rovněž v závodě 1000 km Monza, součásti mistrovství světa značek 1974). Houževnatý Guy Ligier se poněkud trpkým koncem své automobilky nedal odradit, už v sezoně 1976 začal jeho tým Ligier-Gitanes sbírat body v kolotoči formule 1. Ale to už je jiný příběh, stejně jako pozdější uplatnění značky Ligier ve výrobě miniautomobilů.

Poděkování si zaslouží pan Michel Tetu, konstruktér automobilů Ligier,
který autorovi článku poskytl několik dobových snímků a řadu cenných informací.

Převzato z časopisu

Fotogalerie