Vzpomínáme – Bylo dřív líp?

Teď je retro v módě. Často slýcháme že dřív to bylo lepší, všechno levnější a snazší. Tak jak se to podobně prý říkalo v prvních letech republiky, když se vzpomínalo, že párek byl za Rakouska za šesták. To asi byla pravda stejně, jako se říkalo, že dělníci pracující ve výškách při stavbách mrakodrapů mívali v USA 7 dolarů týdně.

Už jsme si o tom jednou povídali. Čtyři pneumatiky na auto v roce 1907 stály v přepočtu na dělnickou mzdu 240 000 korun, litr benzinu v drogerii v roce 1923 tehdejších skoro 24 korun, což byly značné peníze. Takže to všechno moc srovnávat nejde, aspoň ne v ekonomické oblasti. Jak to ale bylo s paragrafy?

Trestní zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích ze 3.září 1803, ve svých doplňcích potvrzený císařským patentem z 27. května 1852, je úctyhodná a tlustá kniha. Jeho prvorepublikové vydání má 1240 stran. A měl výdrž: soudilo se podle něj vlastně až do socialismu – nějakých téměř sto let. O tom by si jen naše pravidla silničního provozu mohla nechat zdát:zákon o provozu na pozemních komunikacích už měl dodnes 146 novel! A jistě to není konečné číslo. Stabilita právního řádu dostává u nás legislativní smrští na frak.

Kdo si to má všechno pamatovat?

Za tehdejších skoro sto let se ale i ty trestní paragrafy dostaly aspoň rámcově každému pod kůži, předávaly se z generace na generaci a byly ve všeobecném povědomí:každý zhruba věděl, co je trestné a co nikoli.

Ten starý trestní zákoník si ovšem trochu fandí, v úvodu uvádí:

„Abychom těm zemím korunní říše Naší podali snadný a bezpečný přehled a poskytli dobrodiní ochrany dostatečné zákonem, jakož i pevného a bezpečného trestního práva…“

To ovšem zas tak snadné a přehledné ve stínu těch jeho přes tisíc stran není. Přesto jsme v nich našli spoustu neobvyklého a zajímavého.

Tak třeba § 101: Braní darů ve věcech úředních:

Zřejmě už tenkrát korupce existovala. To i přesto, že úředník, který „při správě spravedlnosti, při rozhodování o veřejných věcech… nepřímo nebo přímo dar přijme, anebo si nějaký prospěch zjedná nebo sobě přislíbiti dá – nebo se k nějakému stranictví svésti dá – býti má žalářem mezi 6 měsíci a jedním rokem potrestán.“ 

Takže nic moc. Zato svádění ke zneužití moci úřední při způsobení značné škody už stouplo na těžký žalář od jednoho do pěti let. Zajímavé je, že v obou případech musí odsouzený dar odevzdati ústavu chudých toho místa. Zato ale hned u § 233 najdeme: „Neznalost tohoto zákona neomlouvá“.

Hloupé ustanovení. Dokonce prohlašované i otcem našeho nejnovějšího občanského zákoníku prof. Eliášem. Hloupost je totiž nesmrtelná. Vybavuje se mi dokonalý nápad mého kolegy, který v době hluboké totality dal natisknout ve velkém novoročenky, které rozeslal na Nejvyšší soud, další soudy a prokuratury a kde stálo:

„Neznalost zákona neomlouvá.“ To je zásada našeho zákonodárství. Každý úředník a soudce proto předpokládá, že každý dělník zákony zná. Ale předpokládat něco takového je buržoazní lež, lež kterou si vymysleli zámožní lidé a kapitalisté proti nemajetným … V. I. Lenin: O podnikových soudech, sebrané spisy str. 285. sv. IV. nakl. Svoboda 1980. Byl z toho poprask – ale protože to byl citát z Lenina, nikdo ani necekl. Ať už to byl Lenin nebo ne, tvrdí se to vlastně dosud. Kdo to ale říká, lže. Dnes ani právníci neznají všechny zákony. Nejde to. Je jich moc. Jak se v nich tedy má vyznat běžný občan? Zřejmě záměrná složitost právních předpisů dává obživu armádě právníků. Volal mi nedávno kamarád z Německa. Říkal, že bez právníka už nejde ani na záchod…

Vraťme se ale k našemu trestnímu zákoníku:

Tak hned § 237 pojednává o trestných činech, kterých se dopustí děti. Pojednává o zločinech nedospělých od 11. do 14 roku věku. Stanoví, že trestné činy, kterých se dopustí děti až do 10.roku věku spadají pod kárání domácí. Poté nejsou považovány za zločiny, ale toliko za přestupky mírněji trestné. Dnes by to možná byla podnětná inspirace. Přečiny a přestupky byly postihovány penězi, propadnutím věci, vězením, káráním na těle, vyhoštěním (z některé korunní země nebo ze všech císařství rakouského). Vězení (§ 244) má dva stupně: vězení bez přídavku, záležející v zavření ve věznici bez želez, přičemž odsouzený může sobě výživu buď z vlastních prostředků nebo pomocí svých příslušníků opatřiti. Druhý stupeň, označovaný jako „tuhé vězení“, chová trestance bez želez, strava a práce dává se mu podle zvláštních předpisů.

Zákoník znal i to, co se dnes bere spíš jako módní a pokrokový vynález: § 246 – vězení domácí. To záleželo ve slibu, že se odsouzenec nevzdálí anebo se mu postaví stráž. Kdyby toho nedbal, trest si odsedí ve věznici veřejné. Trest se ukládal člověku bezúhonné pověsti v případě, když by vzdálen jsa od svého příbytku, nemohl si hleděti svého úřadu, svého obchodu nebo svého výdělku.Jinak bylo možné trest vězení zostřit: půstem, těžší prací, tvrdým ložem, samovazbou, uzavřením v temné komůrce a káráním na těle. Půst spočíval v tom, že některé dny dostal trestanec jen chléb a vodu – ne častěji než dvakrát týdně. Tvrdé lože také ne častěji než dvakrát týdně, a to ještě ne ve dny po sobě jdoucí. Samovazba nesměla být delší než 14 dní a temná komůrka ne déle než 24 hodin a nejvýš jen desetkrát za celou dobu trestu.

Slovní urážky

A jsme u § 312 – urážky veřejných úředníků, sluhů, stráží, zřízenců železničních aj.:

Urážky slovní stály vězení od tří dnů do jednoho měsíce, urážky skutkem vězením od jednoho do šesti měsíců. Kdo se sice nedopustil urážky, ale jiným způsobem se vměšoval v konání úřadu nebo služby nebo rozkazu vrchnostenskému překážel, riskoval vězení od jednoho dne do jednoho měsíce. Prostě ani tenkrát si státní moc nenechala do svých věcí mluvit. Co nás ale bude zajímat, je ublížení na zdraví – už tenkrát spojené s provozem povozů, kočárů a nakonec i automobilů:

§ 335 pojednává o postihu „každého jednání nebo opominutí, o němž se pachatel již dle přirozených jeho následků, které každý snadno poznati může, nebo podle zvláštních předpisů vyhlášených nebo podle svého stavu, úřadu, povolání, své živnosti, svého zaměstnání nebo vůbec podle svých zvláštních poměrů může nahlížeti, že se jím může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečenství života, zdraví nebo tělesné bezpečnosti lidí, budiž potrestán – nastalo-li z toho těžké poškození na těle nějakému člověku – vězením od jednoho do šesti měsíců, povstala-li z toho smrt člověka – tuhým vězením od šesti měsíců až do jednoho roku.

Srovnejme: dnes je to za nedbalostní čin až dvě léta, jinak 6 měsíců až 4 roky (při porušení důležité povinnosti), při způsobení smrti až 6 let odnětí svobody. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie