Právo – Nehody – Rok natvrdo

Možná že jste si toho v novinách nebo na internetu všimli: devatenáctiletá dcera kancléře prezidenta republiky dostala jeden rok nepodmíněně za dopravní nehodu, při které byla jedna z jejích spolujezdkyň usmrcena a jedna zraněna. Podle médií k tomu mělo dojít tak, že se vyhýbala vozidlu přijíždějícímu v protisměru, sjela na krajnici a pak mimo vozovku. Bez alkoholu, ani žádné ujetí od nehody. To jsou zpravidla důvody, pro které jinak soud uvažuje o vězení řidiče, který nehodu zavinil.

Víme toho tedy málo a měli bychom počkat až na pravomocné rozhodnutí soudu. Jenomže to nebude k dispozici jistě ani ve chvíli, kdy budete mít v ruce toto číslo Truckeru. I tak si však můžeme rozebrat, co asi může vést soudce k tak tvrdému rozsudku nad holčinou, která i kdyby se nikomu nevyhýbala, i kdyby opravdu zavinila tak tragický střet, sotva patří do vězení. Vězeňství je vůbec bolavá noha naší současnosti: vězení jsou přeplněna, nemají peníze a všichni trnou, že třeba jen ve věznici v Hradci Králové, kde je 418 vězňů, se přihlásí 615 těch, kteří do vězení nenastoupili a budou se dožadovat, aby je zavřeli. Nikdo neví, kam by je dali. Teď má přibýt ještě jedna do některé z ženských věznic. Jakoby ty byly poloprázdné. Navíc si těžko představíme, že devatenáctileté děvče se ocitne mezi zlodějkami a prostitutkami, protože selhalo na silnici, nejspíš proto, že to za tu krátkou dobu od získání řidičského průkazu neumí a nikdo jej to pořádně nenaučil. Sám jsem jednou hájil děvče, dvacetiletou učitelku mateřské školy, která předjížděla osobní auto s vlekem, když se náhle před ní objevil při středu vozovky chodec s rozpřáhnutýma rukama, zřejmě jak ho zachytil ten předjížděný automobil. Chodec na následky zranění zemřel a děvče bylo pravomocně krajským soudem v Hradci Králové odsouzeno na půldruhého roku do vězení. Nikdy předtím trestána, bez alkoholu, s čistou řidičskou kartou. Teprve podnět ke stížnosti pro porušení zákona surovost rozsudku zlomil. I tak už byla ale pár týdnů ve věznici, kde se dokonce chtěla oběsit. Ostatně propuštěné trestankyně říkávaly: než tam jít znova, je lepší si vzít život. Ženská věznice je prostě něco jiného. Samozřejmě, že to je těžká věc, rozhodnout, jaký trest uložit za usmrcení člověka. Každý je vlastně malý, v případě usmrcení z nedbalosti na silnici je každý příliš vysoký. Mrtvého nikdo nevzkřísí a víc než pomsta by měla přijít odpověď na otázku co udělat, aby se to příště už nemohlo stát. Možná, že si čtenář vzpomene, jak jsme psali o řidiči DAFu, který nešťastně usmrtil starší chodkyni, když stál před přechodem pro chodce a ona mu přecházela těsně podél chladiče, takže ji při rozjezdu neviděl: dvacetdevět měsíců – také natvrdo. Nikdy trestanému člověku, profesionálovi v jeho padesátidvou letech. V té době odsouzená zdravotní sestra, která v nemocnici na dětském lůžkovém oddělení prodávala dětem drogy, dostane podmínku.

Těžko si to vysvětlit.

Tehdy jsem se řidiče kamionu po návratu z vězení ptal, jak tam z něj udělali lepšího řidiče, jak ho převychovali a napravili. Nijak. Jen ho naučili stlát postel a vstávat v půl šesté, což uměl už předtím. Nikdo za ním nepřišel, nikdo si nevzal jeho trestní spis, aby s ním nehodu probral, nikdo se nezajímal co dál. Nebude se zajímat ani o tu holčinu, pokud nakonec do vězení bude muset opravdu nastoupit. Je to už skoro rok, co jsem dnes už odstřelenému ministru spravedlnosti zaslal do vlastních rukou studii o zoufale potřebných programech pro provinilé řidiče, které už jinde v Evropě přes padesát let řidiče napravují a dohánějí nedostatky autoškol i praxe na silnicích. V této zemi totiž není ani tak třeba něco vymýšlet, mnohdy stačí dobře opisovat. A rakouské a německé dlouholeté zkušenosti stačí jen využít. Máme i organizace, které takové programy umí realizovat, provinilí řidiči by si je sami zaplatili, takže by to stát nic nestálo, zatímco jej skutečné výdaje za dopravní nehody, za důchody a zranění, léčení a za hmotné škody stojí veliké peníze: odhaduje se, že jsou to 4% světového HDP (hrubého národního produktu). Dopravní nehody blokují v některých zemích až pětinu nemocničních lůžek, každý den zahyne na světě více než tři tisíce lidí. Jakoby se denně potopily dva Titaniky nebo zřítilo deset dopravních letadel. Každou minutu jsou dva mrtví. Vězení to však nespraví. Zvlášť ne uvěznění mladých dívek. Je třeba s tím něco udělat – to jistě. Ale vězení to může být až úplně nakonec. Řidiči totiž zásadně do vězení nepatří, zvlášť, když tam s nimi po řidičské stránce nikdo nic nedělá. Myslel jsem si, že se na ministerstvu spravedlnosti někdo chytne za nos a uvědomí si, co se zanedbalo. Omyl. Jen mi napsali, že v tom nic dělat nemohou, spíš ministerstvo dopravy. Jenže to už vůbec nic. Aspoň mne pozvali, abych to vysvětlil soudcům a státním zástupcům v kroměřížské Justiční akademii. Dva dny jsme si o tom povídali. Ptal jsem se, který nebo která z přítomných se byl ve vězení podívat, jak jeho (její) uložený trest odnětí svobody ve vězení opravdu funguje. Nikdo. Ptal jsem se, zda ukládají „přiměřená omezení a přiměřené povinnosti“ (např. podle § 48/4 trestního zákona). Soud totiž může uložit pachateli povinnost podrobit se výcviku k získání vhodné kvalifikace, podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, podrobit se vhodným programům psychologického poradenství, atd., atd. Nikdo to nedělá, přestože je to v zákoně a přestože s tím jinde mají dobré zkušenosti. Prostě žalost. Zavírat za mříže není řešení. V případě devatenáctileté dívky jakoby soudce ani neotevřel trestní zákon u § 38, kde se uvádí, že trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Navíc § 41/f ukládá soudu přihlédnout k polehčující okolnosti věku blízkém věku mladistvých a konečně stanoví jasná pravidla, týkající se druhu a výměry trestu v § 39. Sotva lze rozebrat úvahu soudce, který dojde k závěru, že devatenáctileté děvče patří za mříže, když toho víme tak málo. Všeobecně jsme si ale všichni jisti, že za nedbalostní trestné činy pachatel do vězení zásadně nepatří, pokud opravdu tam nejsou zjištěny ty smrtelné hříchy, které za volantem znamená alkohol nebo ujetí od nehody – neposkytnutí pomoci.

Nehoda, náhoda???

Dopravní nehoda je skoro vždycky výsledkem náhody. Táž chyba nemá jednou vůbec žádný následek, jindy mrtvé, kteří byli zrovna v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Správně by se měla trestat táž chyba stejně, bez ohledu na nahodilý následek. To ale dost dobře nejde. Nicméně pokud se někdo vyhýbá autu v protisměru a situaci nezvládne, je mu 19 let a ještě navíc děvče, nemá smysl je zavírat. To jistě chápou i nešťastní pozůstalí. Tak se vnucují spíš jiné důvody, než které by tvrdé rozhodnutí opravdu ospravedlňovaly. Možná, že soudce chtěl děvče jen zastrašit a počítá s tím, že to odvolací soud spraví. Nebo chtěl ukázat, že ani kancléřova dcera není neprůstřelná nebo dokonce čeká, že prezident svému kancléři vyhoví milostí, které jinak dává jen nerad nebo velmi zvláštně. Snad aby veřejnost viděla, jak se justice nebojí politiků. A vůbec kdo ví, co v té věci hrálo své drobnější nebo i významné role. Smrtelná dopravní nehoda je velké neštěstí: pro pozůstalé i pro slušného viníka. Společnost by se spíš měla zamýšlet nad tím, co zanedbává a co lze opravdu udělat pro to, aby se takové věci nestávaly. Včera vezme útokem sto policejních těžkooděnců vilu Milada, do které neoprávněně vniklo pár squaterů, jako kdyby je tam nemohli prostě nechat, až jim bude kručet v břiše a sami odejdou. Sto policistů, kteří možná v té době právě chyběli na silnici, aby zabránili řidičům s vlastnostmi Trpišovského, aby ohrožovali ostatní. Ten navíc za svou úmyslnou agresi dostal „jen“ podmínku. Soudní rozhodnutí jsou někdy velmi zvláštní. A mají i nejrůznější prozaické důvody: tak skupina výzkumných pracovníků v Izraeli zjistila, že počet příznivých rozsudků, které soudci vynesli po svačině nebo obědě, se pohyboval na úrovni 65% a pak postupně klesal skoro na nulu. Po další přestávce se zase vrátil na původních 65%. Byl z toho vyvozen závěr, že rozhodnutí soudu se ne vždy opírají jen o právní předpisy a fakta, ale „mohou na ně působit vnější faktory, které by na ně žádný vliv mít neměly“. Tak mi to ostatně už velmi dávno řekl odvolací soudce Krajského soudu v Praze Dr. Šembera, když jsem ho náhodou potkal na chodbě a zastavili jsme se. Tehdy vzpomínal na to, jak když začínal u nějakého rakouského soudního rady jako soudní auskultant, že mu ten starý rada vždycky se vztyčeným ukazováčkem říkal: „ Toníku, nedej se mýlit zákonem!“ Soudce, který soudil tu kancléřovu dceru, tu zásadu asi neznal. Bylo by ale stačilo, kdyby se důsledně držel aspoň zákona, který na to všechno nakonec pamatuje.

Převzato z časopisu

Fotogalerie