Georges Louis Frederic Boillot – Závodní a letecké eso

Georges Boillot byl jedním z významných francouzských závodních jezdců počátku minulého století. Jeho život však nakonec skončil v roce 1916 v důsledku prohraného leteckého souboje s přesilou německých Fokkerů.

Georges se narodil Louisi Boillotovi a Catherine Jeanperainové 3. srpna 1884 v Beaulieu-de-Valentigney (Doubs) ve východní Francii. V mládí hořel pro cyklistiku a závodil jako amatér. Vzděláním mechanik začal závodit v roce 1908, kdy se stal jezdcem Peugeotu, který sídlil právě v jeho rodném městě. V týmu se sešel s Paolem Zuccarellim (dříve pracoval pro značku Hispano-Suiza) a Julesem Gouxem (absolvent Arts et Metiers z Paříže). Společně měli týmu pomoci poprvé prorazit v automobilovém závodění a přivést značku Peugeot na stupně vítězů. Přezdívalo se jim Les Charlatans. První závod v roce 1909, do něhož Boillot nastoupil byl, Coupe de l’Auto v Rambouillet. První úspěch zaznamenal o rok později na slavné Targa Florio, kde s dvoulitrovým Peugeotem zvítězil ve třídě voiturette. Slavný závod v roce 1910 sledovalo jen zhruba sto zvědavých diváků, kteří se stali očitými svědky triumfu vozů značky Peugeot. Druhý ve třídě totiž projel cílem Giosue Guippone a třetí byl Jules Goux.

Vítěz Velkých cen

Boillotův agresivní až divoký styl ho v začátcích závodní kariéry stál mnoho závodů, ale postupně vyspěl, jeho klidnější přístup mu v roce 1912 pomohl vyhrát 25. června Velkou cenu Francie v Dieppe. S Peugeotem L76 porazil své největší rivaly Victora Regala a Julese Gouxe. L76 byl po technické stránce průlomový vůz. Zkonstruoval ho tehdy mladý švýcarský inženýr Ernest Henry ve spolupráci se všemi třemi továrními jezdci Boillotem, Zuccarellim a Gouxem. Čtyřválcový motor Peugeotu L76 (7,6 l, 110 mm x 200 mm) byl první v historii automobilových závodů, který měl ovládaný ventilový rozvod dvěma vačkovými hřídeli v hlavě: DOHC. Každý válec měl navíc čtyři ventily. Georges Boillot dosáhl při vítězné jízdě v Dieppe průměrné rychlosti 110,2 km/h, a to i přesto, že nemohl využívat třetí rychlostní stupeň v převodovce a musel zůstat 20 minut stát v boxech. V následujícím roce vyhrál Georges Boillot Coupe de l’Auto 1913. V dubnu roku 1913 pokořil s upraveným vozem Peugeot L76 „la Torpille“ hranici maximální rychlosti 170 km/h na oválu v anglickém Brooklands a ustanovil tak nový světový rychlostní rekord. Vrcholem roku však bylo pro Georgese Boillota vítězství 12. 7. v Grand Prix Francie 1913. S vylepšeným vozem Peugeot L5 (5,655 l), jehož motor měl několik vpravdě pionýrských konstrukčních řešení, která se stala následně standardními u motorů závodních automobilů. Šlo například o uložení klikového hřídele v kuličkových ložiscích, vačkové hřídele poháněné ozubenými koly či suchým karterem. Boillot se stal národním hrdinou a miláčkem francouzských fanoušků. Byl to právě on, kdo dokázal zvednout národní vlajku dvakrát po sobě v nejlítější automobilové řeži. A že to byl v posledním roce před Velkou válkou opravdu cvrkot, dokazují též oběti, které zůstaly ležet na trati v Amiens. Vedle jednoho z diváků zemřeli též dva kolegové jezdci. Nejprve zahynul jeden ze zakladatelů výrobce italských vozidel Itala jezdec Guido Bigio, který ještě před samotným závodem testoval jeden ze svých speciálů. V přípravě na Velkou cenu zahynul při testování vozu Peugeot EX3 na běžné silnici i Boillotův týmový kolega Paolo Zuccarelli.

Nesplněný sen

Ve stejném roce, ale již o něco dříve, v květnu, startoval Jules Goux s Peugotem v Indianapolis a závod průměrnou rychlostí 75,92 mph (122,2 km/h) ovládl s nevídaným náskokem třinácti minut. Na rovinkách dosahoval s vozem rychlosti 93,5 mph (150,5 km/h). Stal se prvním Francouzem a zároveň prvním neamerickým jezdcem, který „vyloupil“ starou cihelnu. O rok později se, v rámci vítězného dojmu, do USA vydala řada francouzských jezdců. Tentokrát to vypadalo, že v závodě 500 mil Indianapolis 1914 by mohl Georges Boillot  s vylepšeným vozem Peugeot L5 s třílitrovým motorem naprosto dominovat. Bohužel se tak stalo jen v kvalifikaci. Jezdil neuvěřitelně rychle. Přiblížil se průměrné rychlosti 100 mph (161 km/h) na jedno kolo. Stanovil nový rychlostní rekord v hodnotě 99,86 mph (160,7 km/h), na rovinkách dosahoval maximální rychlosti přes 125 mph (201 km/h). Byl opravdu rychlý, všechny ostatní soupeře nechal daleko za sebou. Dokázal zajet kvalifikační kolo za 1:30,13 zatímco nejpomalejší z třiceti kvalifikantů byl Harry Grant s vozem Sunbeam s časem 1.44,09. Závod samotný začal pro Boillota velmi dobře, jenže opakované problémy s pneumatikami ho zcela jistě připravily o vítězství. Nakonec z toho bylo až hořké 14. místo. A to ještě jeho francouzští kolegové obsadili místa v první čtyřce. Vítězství tentokrát bral Francouz René Thomas, ex týmový jezdec Peugeotu, s vozem Delage (6,235 l). Na druhém místě viděl cíl pěti set mil Belgičan Artur Duray, ale s vozem Peugeot. Třetí byl Francouz Albert Guyot rovněž s vozem Delage a čtvrtý skončil loňský vítěz Jules Goux, Boillotův týmový kolega (Peugeot). Po návratu Boillot vyhrál závod v Boulogne, nikdo nemohl tušit, že to bylo jeho poslední automobilové vítězství.

Epická bitva u Lyonu

Velká cena Francie v roce 1914 byla vypsaná na okruhu v Lyonu. Technické reglementy platící pro vozy Velkých cen toho roku přinutily konstruktéry a jezdce připravit závodní speciály s celkovou hmotností ne vyšší než 1100 kg s motory se zdvihovým objemem maximálně 4.5 l. Bylo nad slunce jasné, že Grand Prix Francie 1914 bude titánským soubojem mezi jezdci s vozy Mercedes GP a jezdci s vozy Peugeot EX5. Georges Boillot byl velmi sebevědomý a v rámci přípravy na těžký boj na trati veřejně vyhlašoval nejen své ambice, ale především své předpovědi, jak jednoduše Mercedesy s Němci za volanty porazí. Jenže tentokrát byli jezdci s vozy s příjemným ženským jménem dokonale připraveni, především jeden z nich – král taktiky Christian Lautenschlager.

Zhruba 300 000 diváků natlačených kolem trati více než 37 km dlouhého okruhu u města Lyon vidělo vyrážet v půlminutových intervalech třicet sedm jezdců po dvojících do automobilového boje roku. Jenže na konci prvního kola nebyl ve vedení Boillot, ale Max Sailer s Mercedesem, a to o celých 18 sekund. Na konci pátého kola měl náskok dokonce již tři minuty. Možná, že ani Georges Boillot netušil, že Sailer mačká ze svého Mercedesu GP všechno, co může, jen aby Francouzův Peugeot uhnal. Nakonec se však Sailerovi povedlo uhnat svůj vůz a se zničeným motorem musel v šestém kole odstoupit. Georges Boillot se dostal za frenetického povzbuzování fanoušků do čela závodu. A zůstal tam až do 18. kola. Už už to vypadalo, že Boillot dokáže vyhrát Grand Prix Francie potřetí za sebou. Už už to vypadalo, že mu v tom nezabrání ani poněkud diskutabilní pneumatiky Dunlop, kvůli jejichž „kvalitě“ musel mnohokrát zastavit v boxech. Lautenschlager za ním těžil jednak z lepších pneumatik Continental a jednak ze své železné taktiky. Drtil Boillotův Peugeot EX5 strojovou jízdou, až se to podařilo. Georges Boillot musel na konci osmnáctého kola přepustit svoji první pozici Lautenschlagerovi a nakonec v posledním kole musel také pro poruchu motoru odstoupit. Vítězem Grand Prix Francie 1914 se stal Němec Christian Lautenschlager. Na druhém místě skončil Francouz Louis Wagner, třetí byl další Němec Otto Saltzer. Co bylo důležitější, kompletní stupně vítězů obsadily speciály Mercedes GP. Teprve na čtvrtém místě skončil Francouz Jules Goux s Peugeotem EX5. V Lyonu se hrála německá hymna, nálada houstla, Velká válka již visela ve vzduchu.

Letecké eso

Do války nastoupil Georges Boillot jako člen nově zformovaného armádního letectva. Jenže řízením osudu a možná i nadřízených se dostal na místo osobního řidiče výkonného velitele Francouzských armád generála Josepha Joffreho. Ten s velkým zadostiučiněním využíval jezdecké schopnosti Boillota při rychlých inspekčních cestách v poli. Jenomže co se líbilo generálovi, to se nelíbilo francouzskému hrdinovi. Ze svého zařazení byl frustrován. Žádal, aby byl přeřazen k bojové jednotce, a tak se také stalo. Velice rychle se stal vynikajícím pilotem a poměrně rychle také leteckým esem, když sundal z nebe nad Verdunem čtyři nepřátelské stroje. Za své bojové výsledky byl vyznamenán na podzim roku 1915 Válečným křížem (Croix de Guerre) a též stužkou Čestné legie (Legion d’Honneur), tu si převzal 9. dubna 1916. Bohužel nadešel osudný den 19. či 20. května 1916. Velká válka byla strašlivá, mnohdy národové ani nevěděly, kdy vlastně jejich nejlepší synové položili svůj život. 

Georges Boillot se dostal do „psího“ souboje s přesilou pěti německých Fokkerů. Jednoho stačil sundat z nebe, než byl sám sestřelen. Zřítil se v blízkosti městečka Bar-le Duc. Svým zraněním podlehl ve vojenské nemocnici ve Vadelaincourt (Meuse). Na jeho počet pojmenovali v několika francouzských městech ulice. V Montlhéry v departmentu Essonne blízko Paříže šli ještě dál a pojmenovali po něm školu. Na počest jeho vítězství v roce 1913 byl závod v Boulogne přejmenován na Boillot Cup a blízko okruhu byl francouzskému hrdinovi vystaven památník, o který se zasloužil Georgesův velký kamarád i rival Jules Goux. Památník bohužel nepřežil druhou světovou válku a byl zničen německými okupanty. Georgesův bratr André byl rovněž závodník. Po skončení Velké války vyhrál v roce 1919 veleslavný závod Targa Florio. Syn Georgese Boillota Jean dosáhl postu generálního ředitele divize Peugeot Talbot Sport a v roce 1981 stál za vstupem značky Peugeot do kolotoče světového rallye.

Převzato z časopisu

Fotogalerie