Louis Alexandre Chiron – „Le Vieux Renard“

Byl největším závodníkem s vozy Bugatti. Stvořil modrý kult, stal se miláčkem nejen Francie, ale též Brna. Na dlouho se podle stylu jeho jízdy v českém jazyku ustálilo rčení: „Jezdit jako Širón“. Mezi svými fanoušky byl znám pod přezdívkou „Starý lišák“ či „Kavalír volantu“.

Louis Alexandre Chiron se narodil 3. srpna 1899 v Monte Carlu ve francouzské rodině. Jeho otec přišel do Monte Carla z Provence, kde měla rodina vinařství. Louis Chiron tak měl pro život k dispozici hned dvě občanství – francouzské i monacké. Od útlého mládí si oblíbil nový fenomén, který se právě dral na svět, automobilismus. Záhy se naučil řídit a také se poohlížel po možnostech, jak pravidelně usedat za volant. Přes místo původu měl od počátku poměrně hluboko do kapsy. Do Velké války narukoval jako dobrovolník 85. Dělostřeleckého regimentu v Dijonu, avšak sloužil jako řidič maršálů Ferdinanda Foche a Philippe Pétaina. Po válce zůstal ještě tři roky v armádě, než se chytil šance společně s Angličanem Williamem Groverem obchodovat s přebytečnými vojenskými vozidly v Nice. Nadále snil o kariéře závodního jezdce. Jenže usednout za volant speciálu, to byl vždy poměrně drahý špás. Chiron se tedy snažil přijít k penězům jakýmkoliv zákonným způsobem. Traduje se, že ve dvacátých letech minulého století byl, vždy velmi šarmantní a uhlazený, Louis Chiron zaměstnán jako společník zámožných, leč osamělých dam k tanci v Hotel de Paris Monte-Carlo, kde jeho otec pracoval jako Maitre d‘ (organizátor dění před vstupem do hotelu). V té době to nebylo nic neobvyklého, mohl se tak přichomýtnout ke štědré sponzorce.

Chiron a Bugatti, modrý kult

Když se obchod s vojenskými přebytky chýlil ke svému konci, využil Chiron známost s bývalým spolupracovníkem Ettore Bugattiho a závodním jezdcem Ernstem Friederichem, který měl v Nice otevřené dealerství vozů z Molsheimu. Bugatti Chirona zaměstnal jako řidiče pro převoz svých automobilů z Alsaska na Riviéru. Po nějaké době se mu podařilo zakoupit závodní verzi Bugatti Brescia od Friedricha. Také konečně potkal při své práci v hotelu zámožnou lady, která ho finančně podpořila v začátcích závodní kariéry. Poprvé se objevil na startovní čáře v roce 1923 při známém závodě La Turbie u středomořského letoviska Nice. Startoval na voze Bugatti T 13 Brescia se čtyřválcem o zdvihovém objemu 1,4 l. První setkání s modrým vozem z Alsaského Molsheimu jako by mu učarovalo a předurčilo jeho další závodní kariéru. O rok později již slavil své první vítězství v závodě do vrchu Barbonnet. Jak jinak, na voze Bugatti. Tentokrát však na osmiválcovém dvoulitru. Tím začala doba Chirona, doba „Kavalíra volantu“. Jeho jméno je od té doby nerozlučně spjato s vozy Bugatti. I když závodil také na vozech jiných značek (Alfa Romeo, Maserati, Mercedes, Talbot-Lago, O.S.C.A., Lancia nebo Porsche), v povědomí všech je zapsán jako jezdec modré bugatky. Vytvořil éru Chiron-Bugatti, dvě jména, která jedno bez druhého nemohla existovat. Sám velký „Le Patron“ Ettore Bugatti s hrdostí říkal, že teprve Chiron dal jeho štíhlým vozům brilantní techniku jízdy a ten pravý punc. Ettore Bugatti navrhoval své vozy včetně motorů intuitivně, žádné výpočty, žádné teorie. Zkrátka jen cit pro techniku a design. Lehké, až graciézní tvary, lité disky kol, špatné brzdy, citlivý osmiválcový motor 2,3 l se dvěma vačkovými hřídeli v hlavě a nenapodobitelné burácení – to bylo Bugatti. K jeho nejlepším výkonům jej musela vést ruka mistra, tím největším ze všech byl právě Louis Chiron.

Louis, Rudolf, Alice a Hoffmann

V roce 1926 získal Louis Chiron prvního regulérního sponzora (kolik párů bot předtím protančil, těžko říci). Stal se jím Alfred Hoffmann, velký fanoušek závodů Grand Prix a zároveň velmi dobře zajištěný a majetný muž pocházející z rodiny, která založila farmaceutickou společnost Hoffmann-La Roche. Hoffmann v té době vlastnil společnost Nerka vyrábějící zapalovací svíčky do motorů, rozhodl se tedy založit vlastní závodní tým. Chiron si mohl díky Hoffmannovým penězům pořídit superrychlou Bugatti T35B a výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Ve stejném roce však potkal také další dva mladé lidi, kteří se velmi výrazně zapsali do jeho života: Rudolfa Caracciolu, který se stal jeho velkým přítelem a krásnou Alici Hoffmann-Trobeck, manželku svého sponzora. Americké krásce narozené ze svazku Švéda a Němky téměř nikdo neřekl jinak než „Baby“. Mladá paní Hoffmann-Trobeck si francouzského jezdce velmi oblíbila a často s ním trávila víkendy na závodech. Byla velmi milá, otevřená všemu novému, ovládala plynule několik jazyků a v boxech u Chirona fungovala jako časoměřička. Pochopitelně vzájemné sympatie rychle přerostly společenské konvence a nakonec to věděli všichni kolem. Tedy všichni až na zákonného manžela Alfreda. Ale i on nakonec prohlédl a v roce 1931 Chirona doslova vykopl ze svého týmu a nahradil ho René Dreyfusem. Nutno dodat, že Louis Chiron všechna svá vítězství ve Velkých cenách v období Chiron-Bugatti dosáhl jako jezdec továrního týmu Bugatti a nikoliv jako jezdec týmu Alfreda Hoffmanna. Alice „Baby“ Hoffmannová si rychle uvědomila, že manželství s Alfredem byla jen životní mezihra a nechala se rozvést. Hodlala dále trávit čas po boku svého milence na cestách přes evropský kontinent. Pro všechny, kteří si myslí, že aféry pilotů s ženami svých sponzorů či zaměstnavatelů jsou pouze záležitostí „zlaté éry“ automobilových závodů před druhou světovou válkou, je třeba připomenout, že za stejnou blamáž byl vyhozen z regulérního týmu Formule 1 „nejmenovaný“ jezdec, stejně jako Chiron, ale o dobrých padesát let později. Ještě předtím, než se aféra „Baby“ donesla ke sluchu jejího chotě, bylo spojení Chiron-Bugatti na vrcholu.

V roce 1926 vyhrál svoji první Velkou cenu v závodě v Comminges (Bugatti T35). V roce 1927 přidal další vítězství v Grand Prix, tentokrát v GP de Provence (T35B), měl však docela vážnou konkurenci v podobě nových vozů Delage. Prvních jednosedadlových závodních vozů, u nichž bylo využito nových předpisů, že již není nutné, aby společně s jezdcem seděl ve voze ještě mechanik. Tento fakt a moderní konstrukce karosérie přispěly k vítězstvím Delage s Robertem Benoistem. Od příštího roku však již všechny trumfy patřily vozům Bugatti, za jejichž volanty zhusta sedával v tomto období Chiron. V roce 1928 dělil Louis Chiron svůj čas mezi závodění pro tým Alfreda Hoffmanna a tovární tým Bugatti. Jeho první vítězství v roce 1928 přišlo na okruhu Riviéra (T35C). Velkou cenu vyhrál v Grand Prix Antibes (T35B), Grand Premio Reale di Roma (T35C), Grand Prix de la Marne (T35B), Grand Premio de San Sebastian (T35C) a Grand Premio d’Italia (T37A) - největší vítězství sezony na okruhu v Monze. V závodě, kde se trojice mušketýrů – Achille Varzi, Tazio Nuvolari a Giuseppe Campari – pasovala svými výkony na jedny z nejlepších evropských jezdců své doby. Louis Chiron tam zvítězil s rychlostním průměrem 159 km/h. Byl to tehdy tragický závod, hrabě Materassi vylétl se svým vozem Talbot do hustých řad obecenstva a dvaadvacet z nich usmrtil. Ve dvacátém osmém Chiron také vyrazil do Indianopolis, kde zaznamenal s vozem Delage, v důsledku potíží v boxech, sedmé místo. V roce 1929 vyhrál Chiron Velkou cenu Německa (T35C) a Velkou cenu Španělska (T35B) a v dalším roce jedinou Grand Prix podle formule, Velkou cenu Evropy ve Spa v Belgii (T35C). Podle dobových řádů AIACR (předchůdce FIA) musely závody o Velkou cenu trvat minimálně deset hodin. Většinou se tedy střídali na jednom voze dva jezdci. V roce 1930 si připsal ještě vítězství v Grand Prix de Lyon na voze Bugatti T35C, zbytek sezony nebyl nic moc. Vedle úspěchů, které sbíral na závodních drahách, dal o sobě v roce 1929 vědět Louis Chiron ještě i jinak. Společně s Antonym Noghésem se postaral o uspořádání první Grand Prix Monaka. 

Na závodním vrcholu

V roce 1931 byly největším soupeřem vozů Bugatti rudé Alfy Romeo. Jejich jezdci také vyhráli Velkou cenu Itálie. Bugattimu se však povedla skvělá odveta ve Velké ceně Francie v Montlhéry. Ze začátku vedl Faggioli na Maserati, pak se však ujala vedení dvojice Louis Chiron - Achille Varzi na Bugatti T51. Za deset hodin ujeli více než 1251 km a druhou Alfu Romeo za sebou nechali o celých 43 km. Ve stejném roce vyhrál Chiron také Grand Prix Monako (T51) – závod, který sám uvedl v život. Do dnešních dní je Louis Chiron jediným rodilým Monačanem, který v Monte Carlu vyhrál Velkou cenu. Dostatečně jsou též známy historky o účasti Chirona na závodech konaných na Masarykově okruhu u Brna. To, že zde vyhrál třikrát za sebou v letech 1931, 32 a 33, se již stalo legendou. Málokdo však ví, že Chiron měl oblíbenou hospodu pod Kohoutovicemi, kde neváhal několikrát i v tréninku zastavit a dát si skleničku dobrého vína. Třicátý druhý rok byl v podání Chirona na vítězství ve Velkých cenách poněkud skoupý. Zaznamenal jen jediné, a to na Masarykově okruhu v Brně (T51). Zato ke konci sezony byl týmovým manažerem Meo Costantinim vyhozen od Bugatti s tím, že vedení týmu má dost Chironových ignorancí týmové strategie a příkazů. V roce 1933 založil společně s Rudolfem Caracciolou závodní stáj Scuderia C.C. (Caracciola-Chiron), s tím, že se budou dělit o náklady i výhry – „půl na půl“. Bohužel hned první velký podnik Grand Prix Monako přinesl v tréninku tragédii v podobě velmi těžkého zranění Němce a tak firma skončila dříve než začala. 

Rudolf Caracciola se propadl do životní deprese, na níž se nejvýznamněji podepsala neočekávaná smrt jeho ženy Charly pod sněhovou lavinou. Velikou zásluhu na návratu Caraccioly do života měl Chiron a „Baby“. A právě v tomto období vzniklo pouto mezi Carraciolou a Alicí Hoffmann-Trobeck, které opět, jak už to tak bývá, přerostlo v něco většího a podstatnějšího. Mezitím Louis Chiron vodil Alfu Romeo Tipo B P3 za Scuderia C.C. do konce roku 1933 od vítězství k vítězství: Grand Prix Marseille, Grand Prix Masarykův okruh a Grand Prix de Espaňa – to bylo jedno z nejcennějších. Ve Velké ceně Španělska 1933 porazil Tazia Nuvolariho jedoucího dvě třetiny závodu s vozem Maserati na prvním místě. V tomto období byl Chiron pravděpodobně na vrcholu svého jezdeckého umění. Bohužel pro něj však následující rok byl ve znamení nástupu silných německých stájí Auto-Union a Mercedes. Těm se jen stěží mohl někdo v období let 1934 až 1939 rovnat. Jedna věc byla technika, druhá však jezdecké umění. I když za volanty německých vozů byli opravdoví „žraloci“ (Caracciola, von Brauchitsch, Lang, Rosemeyer, Stuck a další a další), Chiron patřil ke třem jezdcům (Tazio Nuvolari, Guy Moll), jenž dokázali německá esa v jejich vrcholném období porazit na vozech jiných značek. V letech 1934 a 1935 však již jezdil pro Scuderia Ferrari. V roce 1934 vyhrál Chiron Velkou cenu Casablanky a poté nezapomenutelnou Grand Prix Francie. Ta byla zorganizovaná na okruhu v Montlhéry a po dvaceti letech se tam opět objevily německé vozy Mercedes, jejichž piloti toužili navázat na vítězství z roku 1914. Francouzi samozřejmě prahli po odvetě. Do závodu nastoupila nejvyšší možná konkurence v podobě jezdců i závodních speciálů. Ferrari poslal do boje Chirona, Varziho, Molla a Trossiho na vozech Alfa Romeo Tipo B P3, za Bugatti nastoupili Benoist, Nuvolari, Dreyfus a Wimille. Mercedes přivezl Caracciolu, Fagioliho a von Brauchistche, Auto Union nasadil Stucka, Mombergera a zu Leiningena a s Maserati se na startovní čáře objevili Zehender, Etancelin a de Paolo. Hlavním strůjcem francouzského úspěchu se stal právě Louis Chiron. Jezdec „par excellence“ svůj národ nezklamal a německé vozy doslova uštval. Bylo to jedno z nejnádhernějších vítězství jeho života.

Nepodařená německá kapitola

V roce 1935 zaznamenal Chiron pouze jedno jediné vítězství v nepříliš prestižní Grand Prix de Lorraine ještě za Scuderii Ferrari. V následující sezoně dostal konečně šanci u Mercedesu. V jednom týmu s kamarádem Caracciolou se mělo začít blýskat opět na lepší časy. Jenže, sice si vyjel v Grand Prix Monako 1936 první místo v tréninku, jeho vůz se ukázal jako konkurence neschopný. Nejlepší umístění v sezoně bylo mizerné šesté místo. Ve Velké ceně Německa měl vážnou havárii, když se ve vysoké rychlosti s Mercedesem otočil a posléze dostal na záda. Se zraněním hlavy a ramen byl poslán do nemocnice, kde vážně uvažoval o konci kariéry. Do kolen ho poslal i soukromý nezdar. Alice „Baby“ Hoffmann-Trobeck ho, podle svých slov, několikrát vyzvala k tomu, aby si ji konečně vzal. Chiron však pokaždé váhal a takové rozhodnutí odsouval. Nebylo tedy ani moc divu, že když přišla nabídka k sňatku od přítele Caraccioly, „Baby“ zvolila pragmaticky německou jistotu a stala se, stále ještě mladou, paní Caracciolovou. Když se Chironovi ona novinka donesla byl velmi roztrpčen, věděl však, že nadávat může jen sám sobě. Ze závodnického důchodu ho vytrhl Anthony Lago, který jej získal pro závody za volanty vozů Talbot. Výsledkem bylo vítězství v Grand Prix Francie 1937 ve sportovních automobilech (Talbot T150C). V roce 1938 se pokoušel Chiron o palmu vítězství v Le Mans s vozem Delage, ale poté odešel opět do závodního důchodu a vrátil se do rodného Monaka.

Legendou za volantem

Ve čtyřicátých letech se Louis Chiron poněkud nechvalně zapsal do historie motorsportu tím, že obvinil tehdejší závodnici Helle Nice z kolaborace s Němci. Obvinění od někoho tak známého bylo velmi silné a Nice i při absenci přímých důkazů, se závoděním skončila. Ne tak ovšem Louis Chiron, ten se po druhé světové válce vrátil v letech 1946 až 1949 na okruhy se závodním vozem Talbot Lago, s nímž vyhrál poněkud překvapivě Velkou Cenu Francie 1949. Ve stejném roce se mimo jiné objevil také v Československu na naši jediné opravdové Velké ceně dle regulí A.I.C.A. s vozem Maserati 4 CLT. Kromě toho, že to byl opět ten starý miláček Brna, osvědčil ještě jednu vlastnost, dravost, chtěl zvítězit. Po havárii prince Biry a dr. Fariny se dostal do čela a vytvořil rekord trati, který potom po léta odolával a byl překonám až v roce 1955 Campbelem na motocyklu a v roce 1962 Kurtem Ahrensem ml. na voze Cooper. Závod pro poruchu nedokončil, i tak si však vysloužil mnohé ovace. V tom o období sedlal dva zcela rozdílné vozy – „lehkonohou“ Maserati 4 CLT a těžkopádný, avšak spolehlivý Talbot Lago. Poslední „mohykán“ se čtyř a půl litrovým atmosférickým motorem neměl teoreticky proti moderním Alfám pražádnou šanci. Přesto s ním Louis Chiron dokázal všechny v roce 1947 (Grand Prix du Comminges, Ecurie France, Talbot Lago T26 MC) a opětovně v roce 1949 (Grand Prix de I’ACF, Automobiles Talbot Darrac, Talbot Lago T26C) porazit a získat další dvě trofeje ve Velkých cenách Francie. V roce 1952 unikl jen o vlas smrti, když se jeho vůz v plné rychlosti v závodě v Syrakusách vzňal. Utrpěl popáleniny třetího stupně a jel jako novinář do Mexika sledovat závod Carrera Mexicana. O dva roky později v něm sám startoval a zajel fantastickou etapu z Puebla do Mexika, překonal rekord své třídy o šest minut a skončil celkově třetí. V roce 1954 dosáhl absolutního vítězství v Rallye Monte Carlo na voze Lancia 2500 GT se spolujezdcem Basadonnou. V roce 1956 vyhrál třídu v prestižním závodě Mille Miglia. Se závoděním se rozloučil vítězstvím ve Vuillafans s vozem Porsche GT. Vyhrál svoji třídu a překonal traťový rekord, tři dny po svém posledním závodě oslavil 3. srpna 1958 své 59. narozeniny. Louis Chiron závodil velmi dlouho, plných 35 let od roku 1923 do roku 1958. Zvítězil ve všech evropských Velkých cenách, v některých vícekrát. Stal se nejstarším závodníkem, který zasáhl aktivně jako jezdec do kolotoče Formule 1, ve Velké ceně Monaka 1955 mu bylo téměř 56 let. Na svém domácím okruhu se objevil ještě v roce 1958, ale do závodu se nekvalifikoval. Po konečném odchodu do závodnického důchodu se stal významným činovníkem automobilového sportu a představitelem motorismu. Celý život závodil za Monte Carlo, měl zde svoji vilu. Nakonec mu v knížectví po jeho smrti, 22. června 1979, postavili pomník. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie