Louis Renault – básník techniky

V prvních letech dvacátého století zažívaly heroické závody mezi městy nebývalou slávu. „Závod závodů“, jak novináři překřtili největší podnik roku 1902, resp. největší závod té doby, z Paříže do Vídně, se stal pro Louise Renaulta a jeho bratra Marcela velkou výzvou. 

Louis a Marcel se postavili v lehkých vozech Renault Type K o celkové hmotnosti 635 kg s motory (první motory Renault vlastní konstrukce, řadové čtyřválce s dvouventilovou mechanikou) s maximálním výkonem 20 k až 30 k při 2000 min^-1 proti těžké vozbě (další čtyři vozy Renault Type I byly klasifikovány v kategorii Voiturette) reprezentované vozy Mors, Panhard et Levassor nebo Mercedes s motory sedmdesátikoňovými, ale s celkovou hmotností také minimálně dvojnásobnou.

Čtyři etapy a neutralizace

Závod o celkové délce 1429 km byl rozdělen do čtyř etap. První vedla z hlavního města Francie do Belfortu (408 km), druhá protáhla jezdce z Belfortu do Bregenzu (312 km jako neutralizační zóna průjezdu přes Švýcarsko s maximální povolenou rychlostí 25 km/h), třetí přes obávaný, a do té doby automobilem nezdolaný, průsmyk Arlberg do Salzburgu (369 km) a čtvrtá končila ve městě valčíků, Vídni (340 km). Vozidla byla klasifikována ve třech kategoriích. Do první byly zařazeny voituretty, tříkolky a motocykly, do druhé lehké vozy o hmotnosti 400 kg až 650 kg a do třetí potom vozidla s celkovou hmotností přesahující hranici 650 kg. Ze 117 přihlášených se dostavilo ke startu 113 jezdců, resp. posádek. Vozy byly vypouštěny na trať ve dvouminutových intervalech. Nejdříve ty těžké, pak lehké a nakonec voituretty, tříkolky a motocykly. První odstartoval Leónce Girardot s vozem C.G.V. (Charron, Girardot, Voight) s motorem o maximálním výkonu 60 k, to bylo v půl čtvrté ráno. Za ním na trať vyrazili Henri Fournier s vozem Mors, Angličan Selwyn Francis Edge na voze Napier (30 k), rytíř René de Knyff s vozem Panhard et Levassor (70 k). První čtyři jezdci závodili též v rámci třetího ročníku mezinárodního poháru Gordon-Bennett, který končil v polovině závodu do Vídně v Innsbrucku (565 km). Jeden z největších favoritů kategorie lehkých vozů Marcel Renault vyrazil ve tři čtvrti na pět. Poslední z Champigny odstartoval v 7 hodin 45 minut.

Závod s vlakem

Hrdinou první etapy se stal Henri Fournier. V prvním úseku trať kopírovala železnici, a tak byl vypraven zvláštní vlak, který vezl diváky, aby mohli závod sledovat přímo na trati. Samozřejmě se stalo to, co se přímo nabízelo. Fournier začal s vlakem závodit, k tomu všemu strojvedoucí rovněž projevil sportovního ducha, a tak bylo panstvu ve vagónech o zábavu postaráno. Cestující si opravdu přišli na své. Expresní vlak i závodní Mors si několikrát vyměnili vedoucí pozici. Lidé namačkaní u oken Fourniera freneticky povzbuzovali a on jim odpovídal zvýšeným závodním úsilím. Nakonec se mu podařilo vlak pokořit. V prvních osmdesáti kilometrech „Závodu závodů“ zaznamenal na tu dobu téměř neuvěřitelnou průměrnou rychlost 112 km/h. Zběsilá jízda si však vybrala daň v podobě zcela zničené převodové skříně, která se stala u Chaumontu, 230 km od startu, příčinou odstoupení Fourniera ze závodu. Ovšem nebyl sám, kdo se musel podřídit unavené technice. Stejně odpadl též další favorit závodu Leónce Girardot. Až na tato překvapení proběhla první etapa poměrně hladce. Zvítězil v ní René de Knyff s vozem Panhard et Levassor, který byl schopen 408 km urazit s průměrnou rychlostí 100 km/h! 

Knyff navíc získal zvláštní cenu Ministerstva zemědělství Francie, neboť jako paliva použil pro motor svého vozu lihu namísto benzínu. Na pomyslné etapové stupně vítězů se k němu přiřadili Farman a Angličan Charles Jarrott. Ostatně prvních šest automobilů v cíli byly Panhard et Levassory. Na sedmém místě byl hrabě Eliot Zborowski s Mercedesem. Osmé místo v celkové klasifikaci patřilo Louisi Renaultovi, vedoucími klasifikace lehkých vozů. Následovali Luis Rigolly na Gobron-Brillié a Marcel Renault na voze stejného typu jako jel jeho bratr Louis. Anglická naděje závodu S. F. Edge s vozem Napier byl v cíli první etapy až dvě hodiny za vedoucím René de Knyffem. V kategorii voiturett byl na první pozici Edmond s vozem Darracq s průměrnou rychlostí 85 km/h. Druhá etapa z Belfortu do Bregenzu na břehu Bodamského jezera byla jen turistickým výletem. Švýcarská vláda totiž nedovolila na území svého státu závodit, a tak se jezdci při pohodové jízdě tak akorát mohli kochat okolní přírodou. Je však téměř jisté, že mnohým z nich již teď běžel hlavou film se zcela zásadní otázkou: „jak zdolat obávaný Arlberg s jeho úzkými stezkami po strmých úbočích?“ Nejvyšší bod trati, 1828 m n. m., byl opravdovou zkouškou jezdeckých schopností, technických možností a v neposlední řadě též prosté lidské odvahy. Navíc, než se jezdci k průsmyku vůbec jen přiblížili, napadl sníh a cesta vhodná tak nejspíše pro muly či mezky se změnila v neuvěřitelně těžkou zkoušku, téměř smrtící past.

Přes smrtící Arlberg

Stezka na Arlberg se jakoby vznášela nad hlubokými propastmi a stržemi. Jedinou pomyslnou záchranou před pádem do hlubin byly titěrné patníčky umístěné ovšem poměrně daleko od sebe. Praktiky neustále hrozilo zřícení vozu. Navíc přes prudké bystřiny poskakující mezi obrovskými balvany vedly jen dřevěné mostky držící pohromadě více strachem než čímkoliv jiným. Navíc, pochopitelně, ještě nikdy po nich nejely automobily. Jezdci stoupali horou úzkými soutěskami pokrytými sněhem. Nervy vybičovány na nejvyšší možnou míru. Oči upřené kupředu, hledající za každým zákrutem cesty další výzvu, další nebezpečí. Nejeden z jezdců prožil krušné chvilky. Například Max Laufer. Jeho vůz Darracq (40 k) zkolaboval v jedné z mnoha zatáček mezi St. Antonem a Landeckem. Brzdy i řízení vypověděly službu a Darracq se řítil k okraji srázu. V okamžiku, kdy jej neřízen překonal, mechanik Gustav Landy duchapřítomně vyskočil z vozu na silnici, což odnesl pohmožděnou rukou. Vůz s řidičem za volantem si to namířil přímo dolů. Po jedenáctimetrovém pádu se Darracq dvakrát přetočil, aby se nakonec válel ještě dalších 120 m do propasti, kde se rozpadl doslova na kusy. Max Laufer byl naštěstí vymrštěn z vozu a zůstal zachycen na skalisku oněch jedenáct metrů pod silnicí. Strašlivou nehodu přešil pouze s pohmožděninami. 

Rigolly nemohl prudké stoupání na Arlberg zdolat vůbec. Jeho vůz Gobron-Brillié si nedokázal se strmou cestou poradit. Jezdec se však nevzdal, vůz otočil a celý Arlberg vycouval! Z Gassetova vozu stejné značky nejdříve vyskočil mechanik a jal se tlačit. Pak však musel své místo za volantem opustit též Gasset. Spojenými silami se snažili vůz se skomírajícím motorem dostat na vrchol. Byla to však vpravdě sisyfovská práce. Protože stoupání bylo stále příkřejší, zbavovali se jezdci postupně všech zbytných součástí vozu. Pak však došlo i na věci potřebné. Nejprve vyhodili zavazadla, pak kanystry s benzínem, olejem, vodou, krabice náhradních dílů a nakonec rozebrali celou karosérii. Na vrchol tak dotlačili pouze podvozek s motorem. Poté se pro odložené kusy vozu vrátili. Nestačili to však pobrat najednou, a tak vlastně zdolali Arlberg hned několikrát. Velmi solidní turistický výkon! Vítěz první etapy René de Knyff sice vyjel celý Arlberg na jeden zátah, co na tom, že voda v chladiči divoce vřela a prskala. Vrcholu dosáhl, jenže následovala cesta z kopce. Brzdy francouzských vozů nebyly stavěny na takovou zátěž. Byly zvyklé spíše na roviny a ne na prudké sjezdy. Dle dobové konstrukční školy, brzdy Panhard et Levassoru působily na převodový hřídel. A protože velký rytíř automobilových závodů, René de Knyff měl co dělat, aby těžký vůz ve sjezdu ukrotil, nakonec zničil téměř ve stejném místě, jako havaroval Max Laufer, diferenciál. Arlberg ho porazil! Do cíle závodu o třetí Gordon-Bennettův pohár v Innsbrucku mu scházelo dvacet prachmizerných kilometrů!

Smůla Louise Renaulta

Louis Renault zdolal největší nástrahu trati závodu celkem obstojně. Stejně jako ostatní vozy Renault i ten jeho se ukázal při jízdě do průsmyku jako více než dobré řešení. Potvrdila se tak jeho teorie, že lehké vozy jsou pro horský terén vhodnější. Jenže u Innsbrucku začala Louise Renaulta pronásledovat nehorázná smůla. Ještě před dosažením kontrolního bodu před Innsbruckem se srazil s vozem Mors barona de Carterse. Následky byly katastrofální. Žádnému jezdci se sice nic nestalo, ale Renaultův vůz byl značně poškozen. Louis a jeho mechanik Szisz Ferenc (Maďar, který za volantem Renaultu později tak slavně vyhrál první závod o Grand Prix, 1906) ztratili mnoho času opravou diferenciálu. Museli si pomoci provizorním svazováním drátem a látáním motouzem. Poškozenou zadní nápravu museli vyztužit dřevem. V okamžiku, kdy byli schopni pokračovat v závodě, měli na vedoucí jezdce již ztrátu několika hodin.

Závod byl pro Louise Renaulta prakticky ztracen a nikdo by se nedivil, kdyby vzdal. Jenže to by nesměl být on! Se zaťatými zuby pokračoval v boji. Na nízké sedačce se krčil neméně odhodlaný Szisz. Pečlivě špicoval uši a poslouchal každé zaskřípění těžce zkoušeného vozu. Diferenciál hrozil permanentním rozsypáním. Zadní náprava byla před konečnou destrukcí, ale vůz stále jel. Oba jezdci byli ještě plni optimismu. Jenže se opravou natolik zdrželi, že z Innsbrucku do Salzburgu jeli už za tmy. S tím nikdo nepočítal. Startovalo se časně ráno, to proto, aby jezdci měli určitou rezervu a dojeli vždy do cíle etapy za denního světla. Vozidla nebyla tedy také z tohoto důvodu vybavena světly. Jenže Louis Renault s mechanikem překročili v tomto ohledu všechny hranice. Ostatně i kdyby světla měli, co by asi při oněch vysokých rychlostech, kterých dosahovali, ve svitu karbidek viděli? A tak jel Louis Renault zcela naslepo. Szisz jej mnohokrát doslova v poslední chvíli upozornil na překážku. Oba měli oči na stopkách. Nakloněni kupředu, upřeně sledovali pár metrů cesty před sebou. Orientace byla opravdu zoufalá. Žádné ukazatele cest, žádní lidé kolem. Několikrát se obávali, že zabloudili, ale naštěstí se jim dařil držet správný směr. Dlouho jim tato strategie vycházela, až přišla zlomová chvíle. Přehlédli uzávěru cesty, která byla právě v rekonstrukci. Na brzdění bylo pozdě, uhnout nebylo kam. Následoval náraz, oba dva byli vmrštěni z vozu a přistáli na hromadě kamení. Naštěstí se ani jednomu nic nestalo, ale vůz byl v hrozném stavu. Pokrčená kapota, chladič na mnoha místech proražen, ohnutá přední náprava a přeražené přední kolo.

Odhodlaně až do cíle

Renault a Szisz se však ani teď nevzdali. Demontovali poškozené součásti a odebrali se s nimi do nejbližší vesnice. Mechanik zašel ke kováři a pokusil se vyrovnat přední nápravu. Louis Renault se zase snažil popasovat se zničeným kolem. Tři přeražené špice nahradil nohami od židle, kterou zakoupil v místním hostinci. Zní to jako pohádka, jeden by se mohl nad takovým způsobem oprav pousmát. Jenže úsměv nám tuhne na líci, když si uvědomíme, že vozy v té době jezdily již rychlostí okolo jednoho sta kilometrů v hodině. Vše se podařilo opravit, jen na zaletování chladiče nebylo ani pomyšlení. Ale to byl pro Louise Renaulta jen „nepodstatný“ detail. Důležité bylo, že motor šel a vůz jel. Renault řídil a Szisz ležel na zbytcích kapoty a ruče doléval vodu do chladiče. Naštěstí okolo trati byl dostatek bystřin a řek, takže o vodu nebyla nouze. Ve třetí etapě do Salzburgu byly nejúspěšnější vozy Mercedes speciálně připravené pro zdolání Arlbergu.  I když šlo vlastně o upravené standardní vozy s motorem o výkonu 40 k, Němci měli přece jen větší zkušenosti s jízdou v horském terénu než Francouzi, ti znali spíše roviny. První místo v etapě obsadil baron de Forest s vozem Mercedes. V celkové klasifikaci byl na prvním místě Farman s vozem Panhard et Levassor, druhý Edmond na voiturettě Darracq a třetí hrabě Zborowski na Mercedesu. Marcel Renault byl jako vedoucí jezdec kategorie lehkých vozů na průběžném sedmém místě. Bratr Louis kles hluboko v poli na místo 61.

Šíleně odvážný Marcel Renault

Ze Salzburgu jezdci odjížděli v pořadí celkové průběžné klasifikace. První čtyři ve čtvrthodinových intervalech, ostatní po dvou minutách. Těžké Panhard et Levassory na tom byly již technicky hůře než Mercedesy nebo lehké Renaulty. Také proto se Marcel Renault rozhodl vsadil vše na jednu kartu. Na rovinkách za Solnohradem hnal svůj Renault rychlostí 120 km/h. Velmi riskoval. Zatáčky bral do té doby nevídaným smykem. Mnohokrát se ocitl až na okraji silnice, ale nic ho nemohlo odradit, vidina dobrého umístění byla silnější. Devadesát pět kilometrů za Salzburgem, ve Willsu, vedl ještě Henri Farman, ale Marcel Renault byl za ním již jen o sedm minut. V St. Polten jeho náskok ještě snížil. Krátce na to dojel J. Edmonda na Darracqu, který startoval do poslední etapy o hodinu před ním. Edmond se zachoval velmi nesportovně a odmítl Renaulta pustit před sebe. Držel se ve středu silnice a všemožně se snažil Marcela blokovat. Ten se však velmi rychle odhodlal k riskantnímu manévru. Vrhl se s vozem do mračna prachu, který ho zcela oslepil. Nedbal na to, že po levici má prudký sráz s říčkou, jejíž vody tančí mezi velkými balvany. V hukotu motorů zařvav na Edmonda nepříliš lichotivou poznámku, utrhl mu bokem svého vozu kus karosérie, ale nakonec ho předjel!

Před ním byl již hrabě Zborowski. Přesto, že byl hraběcí Mercedes výkonnější, Marcel se s ním rval o každý centimetr. Dlouhé minuty jely vozy v divokém trapu těsně vedle sebe s občasným drobným náskokem jednoho z nich. Byl to souboj na ostří nože a Marcel ho nakonec úspěšně zvládl. Poslední metou jeho zběsilé jízdy byl teď Farman. Když začal vedoucí závodník svého francouzského soka cítit v zádech, přikrčil se za volantem a snažil se vytáhnout ze svého vozu maximum. Záhy se rozvinul boj ještě zuřivější a lítější než se Zborowskim. Oba jezdci bojovali „kolo na kolo“, až konečně zhruba padesát kilometrů před Vídní Marcel Farmana při výjezdu z jedné zatáčky pokořil. Cesta byla volná, vítězství na dosah, ale šílený Marcel Renault nepovolil. Stále hnal vůz na plné obrátky motoru. Lidé kolem cest na něj prý volali, ať zpomalí, ale Renault je neslyšel. Posledních třicet kilometrů jel, podle svých slov, jako s ďáblem v zádech.

Historické vítězství

Vídeň žila závodem, všichni spěchali k Prátru, kde byl první jezdec očekáván podle propočtů kolem druhé hodiny odpoledne. Avšak již v pravé poledne se do zmatků na silnicích Vídně připletl Marcel Renault. Jeho lehký vůz se mezi vším tím mumrajem doslova ztrácel. Jezdec jen s námahou hledal správný směr k Prátru, až se nakonec definitivně ztratil. Jeho vědomosti z německého jazyka byly více než tristní, a tak se zmohl pouze na holé věty: „Jsem Marcel Renault. Jedu z Paříže.“ Nejprve mu lidé nevěřili, považovali ho za vtipálka. Nakonec ale pochopili: „Je to Francouz, kdo jiný by tak špatně mluvil německy a ještě s takovým přízvukem!“ Vídeňáci byli nejprve poněkud zklamaní, vždyť doufali, že jako vítěze přivítají někoho s vozem Mercedes. Nakonec však přece jen propukli v jásot a ovace nebraly konce. Teprve teď se stala jízda Vídní opravdu obtížnou. Ještě, že se objevil muž v cylindru – zřejmě z organizačního výboru, a provedl Marcela Renaulta s mechanikem René Vauthierem až do cíle v Prátru. Za patnáct minut po vítězi dorazil Henri Farman na voze Panhard et Levassor (26:34:16 či jinak 16:36:30,1) a na třetím místě J. Edmond s vozem Darracq (kategorie lehké vozy) a teprve čtvrtý byl hrabě Eliot Zborowski s Mercedesem.

Marcel Renault zdolal trať mezi Paříží a Vídní za 26 hodin 10 minut a 47,8 sekund včetně neutralizační zóny ve Švýcarsku, či jinak 16 hodin 22 minut a 43,4 sekund. Průměrná rychlost 62,5 km/h. Stal se oficiálním vítězem. S lehkým vozem dal na frak všem těžkým a výkonným speciálům. Přesto se záhy vynořily pochybnosti, zda vítězem nebyl náhodou hrabě Zborowski. Podle jedněch pramenů jej neoprávněně organizátoři zatížili časovou penalizací pro překročení rychlosti v druhé etapě ve Švýcarsku. Podle jiných pramenů dokonce časoměřiči udělali chybu. Dokonce i sám velký francouzský novinář Paul Meyan označil v časopise L’Auto Zborowského jako vítěze „Závodu závodů“. Nic však nemůže změnit fakt, že Louis a Marcel Renaultové dokázali, že výkon motoru není všechno, ale rozhodující je koncepce vozu. Hrdinou závodu se nakonec stal Louis Renault, který s rozpadávajícím se vozem vyjel ze Salzburgu jako jedenašedesátý a do Vídně dorazil na dvacátém osmém místě... 

Převzato z časopisu

Fotogalerie