Louis Renault – Básník techniky /3

Rok 1903 byl posledním, kdy Louis Renault závodil za volantem automobilu. Po smrti bratra Marcela a později i Fernanda převzal kontrolu nad celou automobilkou. V této pozici vydržel až do roku 1942.

Závod z Paříže do Vídně v roce 1902, který tak slavně vyhrál Marcel Renault, vyvolal obrovské nadšení. Následujícího roku přišlo fandit k trati první etapy ještě většího a lepšího závodu, z Paříže do Madridu, přes tři miliony diváků! Ti vytvořili opravdu téměř neskutečnou kulisu pro dvě stě padesát závodníků, kteří vyrazili v květnu 1903 do Bordeaux. Bratři Renaultové, Louis a Marcel, byli opět mezi nimi a opět startovali mezi prvními. Rozhodli se totiž co nejrychleji uniknout tomu nejhoršímu nepříteli, vše zahalujícímu a na všem ulpívajícímu prachu. 

Nepřítel prach

Louis Renault vytáčel motor svého vozu do tehdy děsivých 2500 otáček za minutu, což odpovídalo rychlosti 130 km/h. Byl v čele své kategorie lehkých vozů a do Bordeaux přibyl jako druhý v celkové klasifikaci s průměrnou rychlostí 97 km/h. Před ním byl jen jeden jezdec, Fernand Gabriel s vozem Mors Dauphine s motorem o výkonu 70 k, který dosáhl průměrné rychlosti 107 km/h! Jenže na dlouhé listině těch, kteří zaplatili závod životem byl i bratr Marcel. Oslepen prachem vozu, který divoce předjížděl blízko města Angouleme, přehlédl zatáčku. Vyletěl ze silnice a skončil v divokých kotrmelcích. Marcel Renault, bylo mu 31 let, se již k životu neprobral a druhý den zemřel. Jeho mechanik Vauthier byl těžce zraněn. Když se Louis o bratrově fatální nehodě v cíli etapy v Bordeaux dozvěděl, hrůzou omdlel. Poté oznámil, že ze závodu odstupuje (dalších osm Renaultů stejně do cíle první etapy vůbec nedorazilo). Ovšem francouzská vláda šla ještě dále. Závod s okamžitou platností v Bordeaux ukončila a nařídila, aby byly vozy odvezeny do Paříže vlakem. Na nádraží je musela dopravit koňská spřežení.

Zaměstnanci automobilky z Billancourtu dali Marcelovi z vděčnosti a smutku postavit pomník. Louis Renault se již nikdy za volant závodního vozu neposadil. Naopak vrhl se ještě urputněji do konstrukce svých vozidel a postupně přihlásil na patentovém úřadě rozebíratelnou zapalovací svíčku, hydraulický tlumič či startér na stlačený plyn ovládaný z místa řidiče. Nejpopulárnějším modelem značky Renault se v letech 1905 – 1906 stal dvouválec 8 CV, který postupně zaplavil Paříž a potom, v podobě taxíků, také Londýn. Pro ně, resp. jejich řidiče a zákazníky vynalezl Louis Renault počítadlo délky ujeté vzdálenosti a ceny jízdy i se záznamem rychlosti – nazval ho taxametrem. V roce 1906 Szisz Ferenc, původem Maďar, druhdy Louisův obětavý mechanik vyhrál s vozem Renault AK st. číslo 3B s devadesátikoňovým motorem první závod o Grand Prix průměrnou rychlostí 101,195 km/h. První Velká cena v historii automobilových závodů, kterou zorganizoval na okruhu Sartre v okolí města Le Mans francouzský automobilový klub, se jela ve dvou dnech a Sziszův Renault měl poprvé nasazeny odnímatelné ráfky kol, které vyrobila firma Michelin. 

Na všech frontách motorismu

Louis Renault se s pracovním zápalem vrhá do všech segmentů motorizace. V roce 1906 zavádí první autobusovou dopravu v Paříži. Čistí ulice města nad Seinou svými zametacími vozy a zajišťuje rozvoz zboží do velkých francouzských měst svými nákladními automobily s nosností 3,5 t a 5 t. Uvědomuje si význam dokonalého povrchu silnic. Společně s lékaři, chemiky a stavebními inženýry prosazuje již v roce 1905 první asfaltové cesty. Kromě jiného též proto, aby přemohl svého odvěkého nepřítele, který zabil jeho bratra Marcela – všudypřítomný prach!. Zatímco v roce 1898 vyrobilo šest dělníků pro Renaulta v Billancourtu šest voitourett, o deset let později, v roce 1908 vyrobilo 2600 dělníků na 4600 vozů Renault různých typů a modelů. V roce 1913 to již bylo přes deset tisíc vozidel za rok. Mezitím ovšem došlo k další výrazné změně v životě Louise Renaulta. V roce 1908 v souvislosti s odchodem bratra Fernanda na odpočinek, především ze zdravotních důvodů, Louis převzal vedení celé automobilky. O rok později Fernand na zdravotní komplikace zemřel.

Hrdina Velké války

Za Velké války byly vozy Renault na všech frontách. Šest stovek pařížských taxíků Renault s chrabrými řidiči zachraňuje hlavní město Francie 14. září 1914 před nenáviděnými Němci, kteří ten den byli již jen 25 km od katedrály Notre Dame. Během hektické noci přemístili taxikáři sbor dvanácti tisíc vojáků, kteří ráno napadli armádu vedenou generálporučíkem Maxem von Kluge náhlým úderem z boku, a zajistili tak vítězství v první bitvě na řece Marně francouzským barvám. Po tomto slavném manévru se pařížským taxíkům Renault začalo přezdívat „Fiakry generála Gallieniho“ nebo „Taxi de la Marne“. Již na začátku Velké války v srpnu 1914, v reakci na akutní nedostatek dělostřelecké munice, se Louis Renault přihlásil s nápadem, že automobilky, jako je právě ta jeho, mohou vyrábět dělostřelecké granáty ráže 75 mm, resp. jejich náboje za pomoci hydraulických lisů. Do té doby se vyráběly soustružením. Zavedení nové technologie výroby sice pomohlo překonat nedostatek granátů, ale mělo i své stinné stránky. Protože se musely vyrábět po dvojicích, jejich stěny trpěly vadou, zeslabením. Občas se proto stalo, že po výstřelu se aktivovala výbušnina umístěná v granátu – kyselina pikrová (TNP – žlutá krystalická látka a výrazně hořkou chutí – ztuhlá žlutá tavenina je známá pod názvem Ekrazit, od konce 19. století Francouzi používaná jako výbušnina pod názvem melinite, Brity pod názvem lyddite a Japonci pod označením šimose) ještě v hlavni děla. Během roku tak bylo zničeno více než 600 francouzských 75 mm kanonů a jejich posádky byly usmrceny či zraněny.

Největší přínos válečnému úsilí

V červnu a červenci 1918 poráží 1500 lehkých tanků Renault FT německé linie jako zcela nová zbraň, působí Němcům psychologický šok a rozhoduje v druhé bitvě na Marně o vítězství spojenců. Lehký tank FT zkonstruoval osobně Louis Renault společně s talentovaným Rodolphem Ernstem-Metzmaierem. Velmi pravděpodobně se jednalo o jeho největší technický přínos do tavícího válečného kotle. Také proto byl Louis Renault vyznamenán Velkým křížem Čestné legie za enormní přínos válečnému úsilí. A to ještě ustupující německé armády proháněly ze vzduchu osvědčené letouny Bréguet 14 s kapalinou chlazenými dvanáctiválcovými motory Renault 12F (125 mm x 150 mm) o zdvihovém objemu 22,089 l a maximálním výkonu od 220 k (12Fa) až 350 k (12Ff). Tři sta šedesát pět kilogramů těžký motor byl vyráběn nejen u Renaultů v Billancourtu, ale také pobočkou Renault Ltd. sídlící v londýnské čtvrti West Brompton či v licenci firmou Wolseley nebo španělskou firmou Hispano-Suiza. Vynikající motory poháněly nejen lehké bombardéry Bréguet 14, ale také letouny Airco D.H.4, Short 184 a R.E.7.

Ke vzniku konstrukce na svoji dobu opravdu neobyčejného tanku Renault FT se váže několik zajímavých faktů. Již na konci roku 1915 (21. 12.) navštívil Louise Renaulta plukovník (později generál) Jean Babtiste Eugéne Estienne, který mu načrtl plány na konstrukci pásového obrněného vozidla postaveného na základě pásového tahače americké značky Holt. Louis Renault tehdy odmítl s argumentem, že má plné výrobní kapacity a žádné zkušenosti s pásovými vozidly. Estienne se tak chtě nechtě musel obrátit na zbrojovku Schneider, která na základě požadavku vyrobila první operačně použitelný francouzský tank Schneider CA. O něco později, 16. července 1916, však byl Estienne zpět u Renaulta s požadavkem, aby své dřívější rozhodnutí revidoval. Rychlost, s jakou se Louis Renault chytil druhé příležitosti, a krátký čas od zadání k výrobě prvního prototypu naznačoval, že průmyslník na celé záležitosti již nějaký čas přece jen pracoval. Louis Renault důsledně u svých konstrukcí prosazoval myšlenku vhodného poměru hmotnosti a výkonu. Není tedy divu, že stejnou cestou šel i při konstrukci tanku. Šesti a půl tunovému pásovému vozidlu s dvoučlennou posádkou, velitel a řidič, dal motor vlastní konstrukce Renault se čtyřmi válci a zdvihovým objemem 4,5 l. Pětadevadesáti litrová nádrž na benzin zaručila lehkému tanku operační dojezd 60 km či osm hodin služby v poli.

Rodinné sídlo

Dvacátého šestého září roku 1918 se Louis Renault, tehdy čtyřicetiletý, oženil s jedenadvacetiletou Christiane Boullaire (1897 – 1979), sestrou francouzského malíře Jacquese Boullaire (1893 – 1976). V lednu roku 1920 se jim narodil jediný syn Jean-Louis (24. 1. 1920 – 1982). Rodina si vybrala za sídlo dům číslo 90 na Avenue Foch (dříve Avenue de Bois-de-Boulogne) v Paříži. Na venkově si potom pořídili bydlení v podobě usedlosti v blízkosti Saint-Pierre-du-Vauvray blízko města Rouen v departmentu Eure. Usedlost nesla název Chaleau de la Batellerie a Herqueville či zjednodušeně Chateau Herqueville. Usedlost leží na břehu řeky Seiny a zabírá celkem tři kilometry z čelní strany. Pozemky mají výměru 4000 hektarů. Na žádost a náklady Louise Renaulta byla přemístěna radnice městečka Herqueville tak, aby nic nerušilo pokojnou atmosféru. Dokonce i služebnictvo a personál vstupoval do usedlosti přes zbudovaný tunel. V meziválečném období byl znám pro své výrazně pravicové zaměření a pro důslednost, se kterou bojoval v rámci mnoha dělnických nepokojů ve svých fabrikách v Boulogne Billancourtu proti avantgardním dělnickým levičákům. Na poli vývoje techniky měl za největšího protihráče André Citroe¨na (1878 – 1935), kterému přezdíval „le petit Juit“ – Židáček. Nicméně byl stále více paranoidní a samotářský. Znepokojen rostoucí sílou komunistů a odborů se stále častěji utíkal na svůj „hrad“ nad Seinou u Rouen.

Nešťastné období

V roce 1938 Louis Renault navštívil v Německu Adolfa Hitlera. Ve stejné době se stal významným dodavatelem pro francouzskou armádu. V době, kdy Hitlerovské Německo vtrhlo s Wermachtem do Francie, byl Renault na pracovní cestě v USA, kde z pověření francouzské vlády vyjednával o dodávkách tanků. Do vlasti se navrátil právě v okamžiku, kdy Francie kapitulovala a uzavřela s Německem potupnou dohodu. Louis byl konfrontován s několika možnostmi, jak se jako významný, průmyslník zachovat, ani jedna z nich nebyla nijak příjemná. Vybral si spolupráci s Vichistickým zbytkem Francie. Tím se sice vyhnul konfiskaci svých továren a přenesení výroby do Německa, ale kolaboraci stejně neunikl. Během následujících čtyř let vyrobila společnost Renault 34 232 vozidel pro potřeby německých armád. Později Louis Renault tvrdil, že tímto krokem zachránil tisíce Francouzů, svých dělníků, kteří by jinak byli totálně nasazeni v Německu. Během okupace byla jeho automobilka pod kontrolou Němců s lidmi z koncernu Daimler-Benz v klíčových pozicích. Renault sám se stal velmi neoblíbenou osobou pro členy hnutí odporu a jeho továrny se ocitly na prvním místě seznamu Royal Air Force. Třetího března 1942 byla automobilka velmi těžce vybombardována, později v roce 1943 dokonce z dobré poloviny zcela zničena. V té době se výrazně zhoršil zdravotní stav Louise Renaulta. Především šlo o špatnou funkci ledvin. Na konci roku 1942 byl postižen těžkou afázií, snad po krvácení do mozku, v jejímž důsledku nebyl schopen ani mluvit ani psát.

Nepřítel státu

Tři týdny po osvobození Francie v roce 1944 se Louis Renault vzdal za podmínek, že nebude uvězněn bez obvinění. Téměř okamžitě byl 22. září na základě obvinění z průmyslové spolupráce s nacistickým Německem zadržen mimo Paříž. V rámci vyšetřování popřel, že by od Německa inkasoval cca 120 milionů amerických dolarů za dodávky válečného materiálu. Naopak tvrdil, že na základě požadavků Vichistické vlády držel automobilku v provozu, aby tak zachránil dělníky od zavlečení do Německa. Louis Renault byl jako těžce nemocný vsazen do vězení Fresnes. O době jeho pobytu a přesném datu uvěznění se vedou spory, neboť dokumentace byla postupně někde ztracena. Nicméně 5. října 1944 byl převezen do psychiatrické léčebny ve Ville Evrard v Neuilly-sur-Marne. Protože se jeho zdravotní stav rapidně zhoršoval, byl po čtyřech dnech na žádost rodiny a svých příznivců přesunut do soukromého pečovatelského domu na klinice Saint-Jean-de-Dieu v Rue Oudinot v Paříži. Zde upadl do kómatu a 24. října 1944, zhruba čtyři týdny po svém uvěznění, tiše zemřel stále čekaje na soud. Zbyly jen dohady o špatném zacházení ve vězení Fresnes a také hořká pachuť z odebraného Velkého kříže Čestné legie za mimořádné zásluhy o vítězství ve Velké válce před více než dvaceti lety. Ještě v říjnu 1944 prozatímní francouzská vláda automobilku Renault zkonfiskovala. Později ministr informací Henri Teitgen prohlásil, že spíše než o konfiskaci, šlo o to, jak navrátit významnou průmyslovou společnost zpět do výroby. Později však komise přezkoumala účetní knihy, zabavila zisky z válečné výroby a vznesla obvinění. 

Bezprecedentní znárodnění

Ke dni 1. ledna 1945, o něco více než dva měsíce po smrti Louise Renaulta, nařídila prozatímní vláda rozkazem generála Charlese de Gaulla rozpuštění společnosti Société Anonyme des Usines Renault a její znárodnění, zároveň ji přiznala nový statut a název Régie Nationale des Usines Renault (RNUR). Automobilka, kterou založili bratři Renaultové na úsvitu dějin automobilu a kterou Louis Renault vybudoval a čtyřicet dva let přímo řídil, byla oficiálně znárodněna. Louis Renault byl posmrtně obviněn z obohacení ze spolupráce s nepřáteli státního zřízení, konkrétně s Vichistickou vládou. I tak končí velikáni, básníky techniky nevyjímaje.

Převzato z časopisu

Fotogalerie