UOP Shadow Racing F1 – Stíny neuspěly

Přestože se americký tým Shadow F1 neprosadil, jeho výsledky byly nesrovnatelně lepší než pokusy rozšířit startovní pole mistrovství světa od sezony 2010...

V dřívější době nebylo tak těžké vstoupit do formule 1. Před čtyřiceti lety se objevil americký tým UOP Shadow Racing, překvapil pozoruhodnými výkony, ale po ztrátě hlavního sponzora před sezonou 1976 vyměnil americkou licenci za britskou a s výjimkou jediného vítězství už jen paběrkoval, aby po roce 1980 zanikl. Jeho jméno bylo vzpomenuto před sezonou 2010, kdy FIA povolila nástup čtyř nových týmů do uzavřené společnosti MS F1, ale americký US F1 Racing to stejně nedokázal... Shadow DN-1 byl prvním vozem formule 1 nové americké značky, vyrobeným však v jejích dílnách v britském Northamptonu, kde bylo blíže světovému centru výroby dílů pro závodní automobily. Konstruktér Tony Southgate využil tehdy nejrozšířenějšího motoru Ford Cosworth DFV a pětistupňové převodovky Hewland FL; vůz měl rozvor náprav přesně 100 palců (2540 mm) a hmotnost 574 kg, nádrž paliva objem 191 litrů! Americký veterán George Follmer (tehdy devětatřicetiletý) hned při prvním startu dojel šestý na Velké ceně JAR 1973 v Kyalami, při druhém byl třetí ve španělské Jaramě!

Tím však jeho bodové zisky skončily, s druhým vozem Jackie Oliver (tehdy třicetiletý) dokonce vedl chaotickou Velkou cenu Kanady, než ho předjel Emerson Fittipaldi, ale pořadatelé v průtrži mračen při přezouvání pneumatik ztratili přehled, a vítězem vyhlásili Petera Revsona (McLaren). Jackie Oliver byl klasifikován třetí; kromě toho na sportovním prototypu Shadow DN-2 (motor Chevrolet 8,1 litru o výkonu 735 koní, později s turbo­dmychadly 1200 k) jezdil seriál CanAm, ale ohromný výkon většinou některá součást nevydržela (nejlépe druhý v Laguna Seca). První sezona 1973 tedy byla příslibem. Američan Don Nichols s tajemnou minulostí (agent CIA v Asii) poznal závody v Japonsku, kde sloužil v US Army, pak tam pro­dával pneumatiky Firestone a Goodyear a přispěl k projektům závodních tratí (první Mt. Fuji). V roce 1968 se vrátil do USA a založil společnost AVS (Advanced Vehicle Systems), jež vyvinula tři typy závodních vozů třídy CanAm.

Vynikaly aerodynamikou a vysokými výkony, ovšem i nespolehlivostí (Shadow Mk I, II a III). Pro sezonu 1973 se mu podařilo získat podporu petrolejářské ­firmy UOP (Universal Oil Products), založil pobočku v Anglii a vyhlásil programy for­mule 1 a CanAm s novými vozy, jež v ty­povém označení nesly jeho iniciály. Získal skvělé spolupracovníky, mezi nimiž byla konstruktérská hvězda Tony Southgate, manažer Alan Rees (dříve vynikající závodník F2 a spoluzakladatel Marchu) a jezdec, manažer i technik Jackie Oliver. V roce 1974 vsadil Nichols na mladší jezdce s vozem DN-3, angažoval Američana Petera Revsona a Francouze Jean-Pierre Jariera; zkušení Follmer a Oliver přešli do Can­Am, kde ve zkrácené sérii ovládli závody na ­prototypech Shadow DN-4 Chevy (Oliver ­mistrem). Nový DN-3 byl vylepšenou první konstrukcí F1, s delším rozvorem a širším rozchodem, tým však utrpěl velkou ztrátu, když Peter Revson smrtelně havaroval při testování v Kyalami.

V roce 1975 se UOP Shadow Racing s novým DN-5 posunul na šesté místo v Poháru konstruktérů, Jean-Pierre Jarier zajel dokonce pole position v Argentině i Brazílii a Tom Pryce v Anglii, oba vedli v Silverstone, ale oba hava­rovali. Nadějný Tom Pryce z Walesu ­vyhrál Race of Champions v Brands Hatch, což byl první triumf Shadowu, byť v závodě formule 1 mimo mistrovství světa. Jarier vyzkoušel DN-7 s výkonnějším motorem Matra, ale pro ­sezonu 1976 si francouzský dvanáctiválec zajistil výhradně tým Ligier. Odvozený DN-6 (motor Chevrolet V8, později Dodge) posloužil Oliverovi v americkém šampionátu F5000, kde vyhrál Road Atlantu 1975. V roce 1975 se společnost UOP stala součástí Signal Companies (tam patřila i Mack Trucks) a nové vedení rozhodlo zastavit podporu F1 (UOP dodnes existuje jako část Honeywell International a mj. vyvíjí biopaliva, zejména pro letectví). Shadow Racing tedy pokračoval se starými vozy DN-5, držel se ve středu pole, po ztrátě Pryceho (známá nehoda, kdy vůz trefil přebíhajícího pořadatele v Kyalami 1977 a hasicí přístroj usmrtil jezdce úderem do přílby) přišel Alan Jones a konečně vyhrál Velkou cenu (na Shadowu DN-8 v Rakousku 1977).

Nový mecenáš Franco Ambrosio (záhy zatčen) nechal černé vozy pře­barvit na bílo, ale pak s částí týmu (Oliver, Rees, Southgate) přešel k novému Arrows. Ukázalo se však, že Arrows FA-1 je věrnou kopií Shadowu DN-9, po soudním procesu musel Arrows konstrukci odložit. Shadow se však stejně dostal do finančních a personálních problémů, ani zkušený tým s Clayem Regazzonim a Hansem Stuckem neuspěl. V sezoně 1978 vyjel také DN-10 Dodge 5.0 V8 do obnoveného CanAm (Jarier, Stuck, Townsend), ale nejlépe skóroval Američan Randolph Townsend čtvrtým místem v Mt. Tremblantu. Dobrodružství Shadowu se uzavřelo v sezoně 1980, po náhradě DN-9B novým DN-11 se jezdci stejně mnohokrát nekvalifikovali; Stefan Johansson záhy odešel, nahradil ho Geoff Lees a v Kya­lami se mu podařilo vyjet do závodu; když se pak Lees a David Kennedy kvalifikovali v Jaramě (oba odpadli), byl to poslední start dvou automobilů Shadow v závodě. Statistiky F1 to však nezaznamenávají, VC Španělska 1980 byla z MS vyškrtnuta pro neúčast části týmů jako důsledku sporů FISA/FOCA. Don Nichols prodal tým Teddy Yipovi (Theodore Racing) a tomu posloužil Shadow DN-12 jako základ vlastního automobilu Theodore TY-01 pro sezonu 1981. Všechny zmíněné automobily F1 poháněly motory Ford Cosworth DFV (s výjimkou DN-7 s motorem Matra V12).

Převzato z časopisu

Fotogalerie