Jonathan Williams (1942 – 2014) – Jednou, ale na Ferrari!

V historii F1 je řada zajímavých událostí, zkušenost Jonathana Williamse patří k největším kuriozitám...

V dnešní době, kdy se formule 1 změnila ze sportu na obchod, vše je svázáno předpisy a krize vyvrcholila odstoupením dvou týmů, je příběh Jonathana Williamse něčím neuvěřitelným. Nabídku usednout do Ferrari F1 dostal těsně před startem, nikdy vůz předtím neřídil. Na Velkou cenu Mexika 1967 cestoval ze závodů CanAm, měl se jen dívat. Když si Chris Amon, novozélandská hvězda a první jezdec Ferrari F1, vybral ze dvou monopostů typu 312, obrátil se manažer Franco Lini na Williamse, ať se oblékne do kombinézy a připraví na trénink. V závodě se Jonathan lepšil kolo od kola, uhýbal rychlejším, nakonec obsadil osmé místo, zatímco Chris Amon jako obvykle vedl, byl však klasifikován devátý, protože ho zastavily problémy s přívodem benzinu...

Jonathan Williams se tak zapsal mezi tovární jezdce Ferrari formule 1, ale tím jeho kariéra Grand Prix skončila. Rok 1967 nebyl pro Ferrari šťastný. Chris Amon mnohokrát vedl, ale nikdy nevyhrál, zastavily ho poruchy. Lorenzo Bandini se zabil ve Velké ceně Monaka, ve svém Ferrari uhořel na nábřeží; Gunther Klass zahynul v závodě sportovních vozů v Mugellu po nárazu do stromu a Mike Parkes havaroval ve Velké ceně Belgie, vážné zlomeniny nohou ukončily jeho kariéru F1. John Surtees a Lodovico Scarfiotti už dříve tým opustili, a tak Ferrari angažoval Jonathana Williamse, britskou hvězdu italského mistrovství F3 s římským vozem De Sanctis. Williams byl jmenovcem Franka, dnešního šéfa týmu F1, s nímž ho pojilo velké přátelství, ostatně ve formuli 3 začínali společně Jonathan a Frank Williamsové, Piers Courage, Charles Lucas, Charles Crichton-Stuart, Roy Pike a další naděje šedesátých let. Zatímco Crichton-Stuart (vzdálený příbuzný Jackie Stewarta) měl svůj Anglo-Scottish Racing Team, vsadil Jonathan se spolužákem Piersem Couragem na evropský Anglo-Swiss Racing, protože za základnu zvolili garáže Chucka Graemingera ve švýcarském Lausanne. Nejprve koupili dva starší Lotusy F3, o rok později Brabhamy F2 od Roye Winkelmana, které přestavěli na F3 (litrový čtyřválec), a jezdili za závody po celé Evropě, od východního Německa (Schleiz, Sachsenring, Bernauer-Schleife) přes Dánsko až po Sicílii.

V Evropě byly ceny za umístění vyšší než v Anglii, závodníci vedli nomádský život (Jonathan vzpomínal, jak s Frankem Williamsem v Itálii bydleli týden v doprovodném VW Transporteru a živili se sbíraním ovoce), nicméně když začal vítězit, vše ze změnilo. Frank záhy usoudil, že je lepší manažer než závodník a přivedl Pierse Courageho do formule 1. Jonathan odešel v roce 1966 do Říma, stal se továrním jezdcem místní značky De Sanctis a ovládl italské závody... Enzo Ferrari povolal nadějného závodníka do Maranella. V roce 1967 pro něho jezdil Dino F2, sportovní prototypy a seriál Can-Am. Mezi závody v Laguna Seca (osmý při debutu na Ferrari P4) a Riverside se jela Velká cena Mexika, finále MS F1. Franco Lini ho vybídl, ať jede s nimi, Jonathan ale myslel, že si v Kalifornii bude užívat volno s přítelkyní, zvláště když mu dealer z Hollywoodu půjčil otevřený Ferrari 275 GTS! Pozdější novinář Lini (setkával jsem se s ním na 24 h Le Mans) však byl neúprosný, a tak Jonathan musel.

Netušil, co ho čeká. Vůz prý byl dobrý, snadno ovladatelný, kolo od kola se zlepšoval. Když Chris Amon odpadl z vedení, vyhrál Jim Clark před Jackem Brabhamem; Jonathan se osmým místem zařadil mezi světovou elitu... Enzo Ferrari ho po návratu do Evropy vyzval k testu Ferrari 312 (třílitrového dvanáctiválce F1) na starém okruhu poblíž centra Modeny. Jonathan byl velmi rychlý, ale vylétl do hrazení, urazil tři ze čtyř kol, drahý vůz zničil a Enzo ho vyhodil. Byla to velká škoda, v týmu nastoupil nováček Andrea De Adamich (hned v Kyalami 1968 havaroval), a proto dvojici Chris Amon a Jacky Ickx koncem nové sezony doplnil Derek Bell. Od té doby střídal Jonathan různé automobily, pro Abartha tajně testoval nový monopost F1 s třílitrovým osmiválcem, ale vůz nebyl nikdy dokončen; když Piers Courage jel pro Franka Williamse formuli 1 v Zandvoortu, zaskočil ve formuli 2 a suverénně vyhrál slavný závod Lotteria Monza (1968 na Brabhamu z Williamsova týmu). Naposledy usedl do formule 1 při testu vozu De Tomaso-Ford 505 F1, právě toho, s nímž měl Piers Courage smrtelnou nehodu v Zandvoortu (1970). Byla to těžká rána jak pro Franka, tak pro Jona-thana. Druhý prakticky se závody skončil...

Jonathan Williams se narodil 26. října 1942 v Káhiře, jeho rodiče tam vyučovali anglický jazyk, otec byl povolán do královského letectva RAF a o dva roky později požádala britská vláda všechny své občany o návrat z Egypta. Jonathan vyrostl v Colchesteru, kde byl otec znovu učitelem, párkrát vyjeli na závody do Brands Hatch, ale formule 1 v Silverstone 1951 rozhodla, že se stal závodníkem! Nejprve s cestovními vozy (od 1960; po Mini jezdil stejně jako Frank Williams na Austinu A40), pak na ložné ploše pikapu Volkswagen T1 vozil svou F3 na okruhy. Ostatní znáte, oblíbil si Itálii, kromě vozů De Sanctis, Ferrari, De Tomaso, Abarth a Tecno řídil různé prototypy Serenis-sima. V závodech sportovních automobilů okusil Ferrari 250 LM, Lolu T70 Chevrolet, Alfu Romeo 33/2 a různé Porsche. V roce 1970 řídil Porsche 908/2 s kamerou nejen ve skutečných 24 h Le Mans, ale i při natáčení pro slavný film se Steve McQueenem. Rozloučil se sedmým místem na Targa Florio 1971 (Lola T212). Dlouhá léta byl pilotem private jets, k ruce multimilionářům, ale v roce 1997 se opět rozhodl pro nomádský život. S přítelkyní Lindou a jejím psem Zackem trávil čas v karavanu na slunném pobřeží Španělska, Portugalska, Francie a Itálie; psal články o historii závodů a fotografoval. Ještě loni navštívil Zandvoort spolu s Charlesem Lucasem, tedy místo, kde zahynul jejich blízký přítel Piers Courage. Jonathan Williams byl už nemocen, omluvil se na Monze a zemřel 31. srpna 2014 na jihu Španělska. Čest jeho památce!

Převzato z časopisu

Fotogalerie