Ferrari 308 GTB (1975 – 1985) – s motorem napříč

K nejúspěšnějším automobilům Ferrari patří 308 GTB s osmiválcem uloženým uprostřed napříč, nástupce šestiválců Dino...

Enzo Ferrari vstoupil osmiválcem typu 308 GTB do segmentu sportovních vozů cenově přístupnějších většímu počtu klientů. První pokus tohoto druhu podnikl už ve druhé polovině šedesátých let, kdy představil kupé Dino 206 GT. Slavilo premiéru na turínském autosalonu 1967 a bylo namířeno proti Porsche 911 S. Ve jménu svého jediného manželského syna Alfredina, který se podílel na vývoji vidlicových šestiválců, Enzo Ferrari tyto pohonné jednotky uvedl v roce 1957. Na památku předčasně zesnulého Alfreda (30. června 1956 po nemoci ve věku 24 let) je nazval Dino. Nejprve poháněly závodní vozy, ale v sériové produkci se objevily ve zmíněném kupé Dino 206 GT.

Poprvé se tak v sériovém voze z Maranella představil motor uložený napříč před po-háněnou zadní nápravou, byl to dvou-litrový V6/65° o výkonu 132 kW (180 k)/8000 min^-1. Dvoumístné Dino 206 GT zůstalo na trhu do dubna 1969, následoval silnější typ 246 GT (a otevřený GTS) s prodlouženým rozvorem o 60 na 2340 mm, u něhož vzrostl také objem válců na 2419 cm³. V roce 1974 výroba končila, nové Dino 308 GT4 (sedadla 2+2) bylo zcela odlišným vozem, navíc tvořilo výjimku i v tom, že jeho karoserie nebyla od Pininfariny jako u ostatních vozů zmíněných v tomto článku, ale od Bertoneho. Jak prozradilo označení 308, došlo k přechodu na třílitrový osmiválec, nadále montovaný napříč. 

Ferrari tehdy ovšem udělal radost i příznivcům dvoumístných typů, stejný motor 3.0 V8 zabudoval do kupé 308 GTB, samozřejmě s působivým designem Pininfarina. Zrodil se tak jeden z nejúspěšnějších vozů Ferrari minulého století, dosáhl odbytu přes dvanáct tisíc kousků (12 855), tedy pro Ferrari dosud nevídaného čísla. Světovou premiéru měl na autosalonech 1975 v Londýně a Paříži a design Pininfarina jej pasoval na jeden z nejkrásnějších automobilů, a to nejen své doby. Další odvozené modely přežily do roku 1989, kdy se Ferrari s typem 348 TB/TS vrátil k podélně uloženému motoru. Celkovými rozměry se 308 GTB od Dina příliš nelišil, bohatší výbava však zvýšila jeho hmotnost. Ve dveřích totiž byla elektricky ovládaná skla oken, na přání se montovaly autorádio i klimatizace. 

Nový osmiválec 2926 cm³ se zrodil o dva roky dříve pro Dino 308 GT4, byl hliníkové konstrukce s litinovými vložkami válců, dvouventilovým rozvodem DOHC a pětkrát uloženým klikovým hřídelem. Pro 308 GTB dostal mazání se suchou klikovou skříní (u vozů pro USA s nižším výkonem 177 kW/240 k zůstalo s olejovou náplní v motoru, stejně jako u GTS), jeden rozdělovač Marelli místo dvou a stejně jako v Dinu čtyři dvojité karburátory Weber. Oba vozy měly shodný výkon 187 kW (255 k), pětistupňová převodovka zůstala v jednom bloku s diferenciálem a napříč uloženým motorem před poháněnou zadní nápravou. Základ tvořil prostorový rám z ocelových trubek, všechna kola byla zavěšena na dvojitých příčných ramenech a odpružena vinutými pružinami, na všech kolech byly kotoučové brzdy s vnitřním chlazením. První GTB měly celé karoserie z laminátu (poprvé u sériového Ferrari, vyráběl je Scaglietti v Modeně, pouze 808 vozů GTB), od roku 1977 ale znovu ocelové, což poněkud zvýšilo hmotnost z původních 1090 kg. 

Tvary karoserie určily vývoj osmiválcových vozů Ferrari nejméně na dvě desetiletí dopředu. Po kupé 308 GTB (= Berlinetta) následoval v roce 1977 otevřený 308 GTS
(= Spider), vlastně kupé s ochranným obloukem a snímacími panely střechy (targa top). Další vylepšení přineslo v roce 1980 vstřikování paliva Bosch K-Jetronic (verze 308 GTBi/GTSi jako „iniezione“) a čtyřventilový rozvod DOHC (QV = quattrovalvole) o dva roky později. Vzhledem k italským daňovým předpisům se zrodily 208 GTB a GTS (záhy rovněž Iniezione) s objemem osmiválce sníženým na 1991 cm³, čímž klesl výkon na 114 kW (155 k), ale majitelé významně ušetřili na daních. Největší rychlost 215 místo 253 km/h byla tehdy jistě dostatečná! V letech 1980 – 1982 jich byly vyrobeny tři stovky. Ferrari později vylepšil výkon na 162 kW (220 k) s přeplňováním turbodmychadlem KKK, celková výroba dvoulitrové řady dosáhla ale jen 687 vozů (do roku 1986).

Po deseti letech od uvedení se Ferrari 308 GTB/GTS změnil na 328 GTB/GTS, přičemž největší inovací v upravené karoserii bylo zvýšení objemu napříč uloženého osmiválce na 3186 cm³. Výkon se vstřikováním -K-Jetronic vzrostl na 200 kW (272 k), vůz dosahoval největší rychlosti 263 km/h. Příď dostala novou čelní masku, rozvor se prodloužil o 10 mm a na voze se objevila větší, šestnáctipalcová kola. Nový model debutoval na IAA 1985 ve Frankfurtu a byl neméně populární, do roku 1989 vzniklo 7412 vozů, z toho většina otevřených (6068 typu 328 GTS). Místo Dina 308 GT4 už od roku 1980 pokračoval čtyřmístný Mondial 8 od Pininfariny, který s novým motorem přešel na jméno Mondial 3.2 GTB, resp. GTS. 

Finálním typem řady 308 GTB/GTS se po premiéře v roce 1986 stal Ferrari GTB Turbo a GTS Turbo, jenž pozbyl číselného označení prozrazujícího dvoulitrový motor, ale s novým japonským turbodmychadlem IHI nabízel z objemu 1991 cm³ vyšší výkon 186 kW (254 k). Maximální rychlost vzrostla na úctyhodných 253 km/h. Rozvor náprav zůstal 2340 mm (stejně jako u Dina 246 GT, představeného v Ženevě 1969), hmotnost vozu činila 1265 kg (u GTS o deset kilogramů více). Završila se tak historie úspěšného sportovního automobilu Ferrari s osmiválcovým motorem napříč před zadní nápravou, který se v různých modifikacích vyráběl v letech 1975 až 1989, pokud nepočítáme Dino 308 GT4, uvedené už na pařížském autosalonu 1973. Na jaře 1976 dostaly poslední vozy Dino také značku Ferrari, protože dealeři nechtěli jiné, méně prestižní pojmenování automobilů z Maranella.

Převzato z časopisu

Fotogalerie