Ferrari 365 GT, GTC a GTS – Ještě větší...

Typové označení 365 GT patřilo dalším silničním automobilům Ferrari, u nichž se objem každého ze dvanácti válců zvětšil na 365 cm³...

Další posílení originálního dvanáctiválce Ferrari, díla konstruktéra Gioacchina Colomba, přišlo ve druhé polovině šedesátých let s typem 365, nástupcem 330 (viz AR 5/’13). Colombův motor V12 poháněl slavné typy 250 GT, vlastně první skutečně sériové automobily Ferrari (viz AR 2/’12), pak se ze zaokrouhleného jednotkového objemu 250 cm³ zvětšil na 275, 330 a 365 cm³, toto číslo tvořilo typové označení jednotlivých modelů. Nová 365 vznikla zvětšením vrtání válců ze 77 na 81 mm, zatímco zdvih pístů 71 mm zůstal shodný se třistatřicítkou, takže celkový objem válců vzrostl ze 3967 na 4390 cm³... Ferrari 365 GTC byl v roce 1968 nástupcem typu 330 GTC, stejně jako otevřená verze GTS.

Na první pohled nové kupé od předchůdce odlišovala absence trojice větracích otvorů na bocích za předními koly, výdechy v menší formě se přestěhovaly nahoru na kapotu, jinak byla karoserie shodná. Lze říci, že nové modely 365 GTC/GTS byly vlastně 330 GTC/GTS, osazené větším motorem. Výkon se zvětšil o dvacet koňských sil na 320 k (235 kW)/6600 min^‑1, dynamické parametry zůstaly vcelku shodné. Převodovka byla vzadu v bloku s diferenciálem jako u předchůdce, pětistupňová s řazením pákou na podlaze; podvozek měl všechna kola zavěšena nezávisle na dvojitých příčných ramenech. Vnější rozměry se lišily jen minimálně, kupé bylo o padesát kilogramů těžší (větší motor, bohatší výbava). V podstatě však šlo jen o prodloužený život stejného typu, protože u Ferrari už pracovali na nástupci 365 GTB/4 Daytona (premiéra v Paříži 1968), který se lišil kromě nové karoserie (rovněž design Pininfarina) hlavně dvouvačkovou verzí motoru 365 (DOHC v každé ze dvou řad válců). Vozy se vyráběly do roku 1970, celkem vzniklo 153 kupé typu 365 GTC a pouze dvacet roadsterů 365 GTS. První silniční typ 365 však byl jiný exkluzivní roadster, hvězda Ženevského autosalonu 1966 coby Cabriolet Speciale 2 posti, pro který Ferrari znovu zvolil jméno California (podruhé, předtím u typu 250 koncem padesátých let).

Nádhernou dvoumístnou karoserii s přídí ve stylu 500 Superfast na podvozku s rozvorem 2650 mm navrhl jako obvykle Pininfarina, celkové rozměry vozu byly 4900 x 1780 x 1330 mm a jeho pohotovostní hmotnost 1320 kg. Dvanáctiválec 4390 cm³ OHC o výkonu 320 k (235 kW) přímo vycházel ze sportovního prototypu 365 P, jenž vyjel do -vytrvalostních závodů se soukromými týmy už v sezoně 1965 (při debutu na Monze však Tommy Spychiger smrtelně havaroval). California vznikla pouze ve čtrnácti exemplářích pro vybrané klienty značky. Podobný podvozek jako California se shodným rozvorem 2650 mm ze 330 GT 2+2 mělo rovněž kupé 365 GT 2+2, také s pětistupňovou převodovkou vpředu u motoru, ale už s nezávislým zavěšením zadních kol (příčná ramena, vinuté pružiny) místo tuhé nápravy Californie/330 GT 2+2 (podélná listová pera).

Shodný motor dával 320 k (235 kW), interiér však byl čtyřmístný a vůz slavil premiéru na Pařížském autosalonu 1967. Jeho hmotnost vzrostla na 1480 kg, s celkovými rozměry 4974 x 1786 x 1345 mm patřil k největším vozům své značky. Jako nástupce 330 GT 2+2 zůstala čtyřmístná třistapětašedesátka ve výrobním programu až do roku 1971 (celkem 801 automobilů). Kola byla z lehké slitiny, na přání Borrani s drátovým výpletem. Vůz dostal hydropneumatické udržování konstantní světlé výšky s tlumiči Koni na zadní nápravě, kožený interiér Connolly, klimatizaci, posilovač řízení, vyhřívané zadní okno, autorádio atd., zkrátka šlo o jeden z nejluxusnějších automobilů Ferrari své doby. K zajímavému kupé Ferrari 365 GTB/4 Daytona a jeho otevřené verzi GTS/4, znovu s rozvorem náprav 2400 mm (převodovka vzadu), se vrátíme někdy jindy, protože tyto vozy představovaly novou generaci silničních automobilů Ferrari (1350 kusů vzniklo do roku 1974).

Kromě toho se v Ženevě 1971 představilo další kupé 365 GTC/4 s karoserií Pininfarina nového stylu, na rozvoru 2500 mm (převodovka vpředu), navržené jako nástupce 365 GT 2+2, ale místa na zadních sedadlech už bylo opravdu méně (skutečně nouzová). Stejně jako GTB/4 měl GTC/4 dvouvačkový dvanáctiválec, nyní se šesti dvojitými karburátory Weber, ale výkonem 340 k proti 352 k u GTB/4 (250 proti 259 kW). Stylisticky vycházel typ 365 GTC/4 ze GTB/4, ale nebyl tak působivý, produkce dosáhla 500 kusů (1971 – 1972). Posledními silničními typy s označením 365 se před čtyřiceti lety staly dva úplně odlišné vozy, poněkud hranatý 365 GT4 2+2, jenž pokračoval typy 400/412 GT (první Ferrari alternativně se samočinnou převodovkou), a 365 GT4 BB, první velký silniční Ferrari s motorem uprostřed, známý jako Berlinetta Boxer. Tyto dva automobily si ovšem zaslouží samostatnou kapitolu.

Ferrari 365 gtc (1968)

Převzato z časopisu

Fotogalerie