FERRARI 512 S (1970 – 1971) – NEJVĚTŠÍ SOUPEŘ

Pro sezonu 1970 postavil Ferrari pětadvacetikusovou sérii typu 512 S, jenž zaútočil na Porsche 917 ve vytrvalostních závodech...

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byly pětilitrové sportovní prototypy rychlejší než formule 1, ostatně vynikaly nejen větším objemem motorů (F1 měla limit tři litry), ale hlavně účinnější aerodynamikou se zakrytými koly. Zatímco Porsche 917 byl vzduchem chlazený dvanáctiválec boxer (viz AR 6/’18), Ferrari vsadil na svůj slavný kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec s objemem zvýšeným na hranici pěti litrů. Bohužel záhy se ukázalo, že FIA změní limit objemu válců pro sportovní prototypy také na tři litry už od sezony 1972, a tak vývoj typu 512 S nebyl zcela dokončen. Ferrari obrátil pozornost na třílitrový 312 PB, který nasadil od sezony 1971 a hned následující rok s ním získal dvanáctý titul v mistrovství světa značek (vytrvalostní závody). Označení 512 se objevilo podruhé. První 512 (někdy značena také 1512) byla dvanáctiválcová verze monopostu formule 1 typu 158/164 s plochým motorem 1489 cm³ s protilehlými válci, od roku 1964 nasazená do závodů jako nástupce vidlicových osmiválců 158/164 a šestiválců Dino 156. Také v tomto případě to byl opožděný vývoj, koncem roku 1965 jedenapůllitrová F1 končila a v roce 1966 vyjely třílitrové dvanáctiválce Ferrari 312.

Na jejich základě se zrodily i větší motory pro sportovní prototypy a severoamerický seriál CanAm. Vyvrcholením bylo Ferrari 512 S. Rozhodnutí postavit tento vůz vzniklo až po kapitálovém vstupu Fiatu do SEFAC Ferrari (1969), kdy poskytl finanční krytí, ale i tak homologační série měla proti Porsche 917 jisté zpoždění. Závodní debut se odehrál ve 24 h Daytony 1970, kde trojice Mario Andretti, Arturo Merzario a Jacky Ickx obsadila třetí místo za dvěma vozy JW Gulf Porsche 917. V následujícím závodě přišel první triumf v mistrovství světa sportovních prototypů; nikdo ovšem netušil, že bude i poslední. Ve 12 h Sebringu zvítězili Mario Andretti, Nino Vac-carella a Ignazio Giunti průměrnou rychlostí 172,628 km/h. Porsche 917 odpadly, čest značky zachránili druhým místem Peter Revson a herec Steve McQueen na starším Porsche 908 se ztrátou pouhých třiadvaceti sekund! Ferrari pro 1000 km Brands Hatch opět povolal Chrise Amona (do konce roku 1969 startoval na Ferrari 312 ve formuli 1), který zajel pole position (Amon/Merzario pátí po kolizi) a na Monze týmu vyjel druhé místo (posílil italskou posádku Giunti/Vaccarella), když byl současně s Merzariem čtvrtý za týmovými kolegy Surtees/Schetty. Ignazio Giunti a Nino Vac-carella dojeli třetí na Targa Florio, Jacky Ickx a John Surtees druzí v 1000 km Spa, pak Surtees s Vaccarellou třetí na Nürburg-ringu, Andretti s Giuntim třetí v šestihodinovce Watkins Glen, ale na Zeltwegu to bylo jen sedmé místo pro soukromý tým GELO (Georg Loos/Franz Pesch). Koncem sezony už činil výkon továrního dvanáctiválce 456 kW (620 k)/9100 min^-1. Výčet jezdců se ovšem čte jako kdo je kdo v motoristickém sportu, všichni toužili okusit Ferrari 512 S...

Vyvrcholením sezony byl jako obvykle čtyřiadvacetihodinový závod v Le Mans, ročník 1970 je snad dodnes nepřekonaným podnikem! Jedenáct Ferrari 512 S proti osmi Porsche 917; čtyři Alfy Romeo 33/3, tři Matry 650 a tři Porsche 908, po dvou vozech Ferrari 312 P, Lola T70 Chevrolet a Porsche 910, čtyři dvoulitrové Chevrony, dvě sedmilitrové Corvetty a další (celkem 57 vozů)! Tréninku vládly Porsche 917, dvojice Vic Elford/Kurt Ahrens startovala z první pozice (kvalifikační průměr 242,685 km/h!). Ze čtyř továrních Ferrari byli nejrychlejší Vaccarella/Giunti druhým časem (průměr 242,442 km/h)! Slavnému závodu, jenž se stal základem filmu Le Mans se Stevem McQueenem, dominovaly Porsche 917, ale ty nejrychlejší odpadly. V noci pršelo, ani jezdcům s vozy Ferrari 512 S se nedařilo tak, jak by si přáli. Jacky Ickx (jel s Peterem Schettym) byl ještě v deváté hodině druhý, v desáté vylétl z trati a zabil pořadatele. Divoký Clay Regazzoni (jel s Arturem Merzariem) se pokusil předjet Reine Wisella (jel s Jo Bonnierem), ale střetli se a narazil do nich Mike Parkes (jel s Herbertem Müllerem). Byly tak vyřazeny Regazzoniho tovární vůz i dva soukromé automobily Scuderie Filipinetti. Další dvě tovární Ferrari 512 S zradily motory (Vaccarella/Giunti, Bell/Peterson). Nakonec se radovali soukromníci! Čtvrtí dojeli Američané Sam Posey/Ronnie Bucknum z týmu NART, pátá byla belgicko-britská dvojice Hugues De Fierlandt/Alistair Walker (Ecurie Francorchamps). Nedokončili také Georg Loos/Helmut Kelleners (GELO), Corrado Manfredini/Gianpiero Moretti (Filipinetti) a José-María Juncadel-la/Juan Fernández (Escuderia Montjuich).

První sezona 1970 skončila triumfem Porsche (87/63 bodů celkem/započítaných) před Ferrari (44/39), Alfou Romeo (10), Matrou (4) a Chevroletem (2). Ferrari ovšem věnoval větší pozornost formuli 1 a vývoji nového třílitrového prototypu Ferrari 312 PB pro sezonu 1972, v níž předpisy pětilitrová monstra vyřadily. V úvodu mistrovství světa 1971 už debutoval nový 312 PB; vznikly sice vylepšené 512 M (Modificata), ale jen pro soukromé týmy. Ferrari vyzkoušel typ 512 M mimo mistrovství světa v devítihodinovce v Kyalami koncem sezony 1970, kde dvojice Jacky Ickx/Ignazio Giunti vyhrála a porazila tovární Porsche. Se stejným vozem naposledy triumfoval Arturo Merzario v Imole na závodě Interserie 1971. Když Ferrari 512 S/M získaly na spolehlivosti, zabily je předpisy, pětilitrová třída neměla perspektivu, a tak Ferrari obrátil pozornost na třílitry (ploché dvanáctiválce odvozené z F1) a vozy řady 512 rozprodal soukromým týmům. V roce 1971 překvapili Kirk F. White a Roger Penske modrým vozem 512 M v barvách Sunoco, který byl tak rychlý, že vznikly pochybnosti o tom, zda není nelegální. Vznikl přestavbou ze spideru 512 S, jenž sloužil neznámému Jimu Adamsovi v Can-Am 1970, na specifikaci 512 M, ale vynikal motorem v úpravě Traco (specialista na Chevrolety V8) o výkonu až 474 kW (645 k)! Mark Donohue a David Hobbs absolvovali čtyři závody, ale dojeli pouze dvakrát, a to třetí ve 24 h Daytony a šestí ve 12 h Sebringu, odpadli v Le Mans i Watkins Glen, kde zpočátku závodům vládli. Byl to nejlepší Ferrari 512 soukromého týmu. K velkým úspěchům 1971 patří druhé místo americké dvojice Ronnie Bucknum/Tony Adamowicz ve 24 h Daytony na 512 S (před modrým 512 M Penske), ale za Porsche 917.

Tito dva závodníci dojeli třetí ve 24 h Le Mans (512 M), když čtvrté místo tam dobyli Chris Craft/David Weir na voze soukromého týmu Davida Pipera (512 M). Bodovali také Alain De Cadenet/Lothar Motschenbacher na 512 M z týmu Ecurie Evergreen čtvrtým místem ve Watkins Glen, italští soukromníci skrytí za pseudonymem PAM/Gi-Bi (512 M) rovněž čtvrtým na Zeltwegu, Herbert Müller/René Herzog (512 M) šestým na Monze a čtvrtým v Brands Hatch, kde dojeli José-María Juncadella/David Hobbs pátí, atd. Tovární jezdci Jacky Ickx, Clay Regazzoni a Arturo Merzario už sedlali nový 312 PB, jehož první start skončil smrtí Ignazia -Giuntiho v Buenos Aires, kde narazil do Matry, již Jean-Pierre Beltoise nebezpečně tlačil přes trať! V mistrovství světa 1971 opět zvítězily Porsche 917 a 908/3, na Fer-rari zbylo jen třetí místo, když je překonala Alfa Romeo 33/3, absolutní vítěz závodů 1000 km Brands Hatch a 6 h Watkins Glen 1971. Přestože byly Ferrari 512 S/M obětovány ve prospěch 312 PB, podílely se na nezapomenutelné atmosféře největších -závodů sedmdesátých let. V menších -závodech s nimi vítězili také Mike Parkes, Herbert Müller, Hugues De Fierlandt, Gianpiero Moretti, Corrado Manfredini, Georg Loos, Helmut Kelleners, Gregg Young a Franz Pesch. Posádka José-María Juncadella, Jean-Pierre Jabouille a Jean-Claude Guénard (Ferrari 512 M; Escuderia Mont-juich) dokonce obsadila druhé místo v -silniční soutěži Tour de France Auto 1971! Poslední tovární 512 M No.1010, vítěz z Kyalami, byl přestavěn na spider 712M CanAm a občas startoval v severoamerickém seriálu CanAm až do roku 1974 (Mario Andretti, Jean-Pierre Jarier, Brian Redman). Také Švýcar Herbert Müller upravil jeden z vozů po majiteli Solar Production (natáčení filmu Le Mans) na spider, který nasadil do CanAm 1974 a Interserie 1975. Na jiném voze z Müllerova týmu zahynul v červenci 1971 slavný závodník Pedro Rodriguez při Intersérii na Norisringu. Herberta Müllera ovšem záhy potkal podobný osud.

FERRARI 512 S (1970)

POHÁNĚCÍ SOUSTAVA  

Atmosféricky plněný, kapalinou chlazený zážehový dvanáctiválec s válci do V/60°, uložený podélně před zadní nápravou; DOHC 4V; vstřikování paliva Lucas; 4994 cm³ (ø 87 x 70 mm); 11,5:1; 550 k (382 kW)/8500 min^-1 a 503 N.m/5500 min^-1. Elektronické zapalování Marelli Dinoplex, mazání se suchou klikovou skříní. Tříkotoučová suchá spojka Borg & Beck; synchronizovaná převodovka 5 + 1Z (2,62 – 1,82 – 1,43 – 1,12 – 1,0 nebo 0,97); samosvorný diferenciál; pohon zadních kol. 

PODVOZEK 

Polosamonosná konstrukce leteckého typu, prostorový trubkový rám s přinýtovanými panely; všechna kola nezávisle zavěšena na dvojitých příčných ramenech; pérování vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, příčné zkrutné stabilizátory; kapalinové dvouokruhové kotoučové brzdy s vnitřním chlazením; hřebenové řízení; hliníková kola Campagnolo; pneumatiky Firestone, vpředu 4,25/11,50 – 15, vzadu 6,00/14,50 – 15.

ROZMĚRY A HMOTNOSTI 

Rozvor náprav 2400 mm, rozchod kol 1518/1511 mm; d/š/v 4060/2000/972 mm; celkový objem dvou palivových nádrží 120 l; homologační hmotnost 840 kg.

PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) 

Největší rychlost 340 km/h; základní cena od 18 000 Lstg při odběru v továrně.

Převzato z časopisu

Fotogalerie