Ferrari 250 GT – Magické číslo

Typové označení 250 GT patřilo prvním osobním automobilům Ferrari, s nimiž věhlasná italská značka z Maranella opravdu zahájila sériovou produkci…

Vozů s typovým označením 250 vyrobili v Maranellu velké množství typů, jež se navíc lišily karoseriemi od italských mistrů, ale v počátcích také dvěma různými motory! A jak k tomu došlo? Číslo 250 je zaokrouhleným jednotkovým objemem válce, takže v každém případě šlo o třílitrový dvanáctiválec. Enzo Ferrari vyráběl automobily především pro závody. Pro první kupé 250 Europa sáhl v roce 1953 (premiéra na Pařížském autosalonu s ka­roserií Michelotti/Vignale) po velkém dvanáctiválci konstruktéra Aurelia Lamprediho, jehož objem snížil ze 4101 na 2963,45 cm³ redukcí vrtání z 80 na 68 mm při zacho­vaném zdvihu 68 mm.

Výkon klesl na 200 k (147 kW)/6000 min^‑1, pětistupňovou převodovku závodních vozů nahradila čtyřstupňová, připravená speciálně pro silniční automobily. Těžší a větší motor se neosvědčil, a proto Lamprediho konstrukci nahradil pod­čtvercový (Ø 73 x 58,8 mm) dvanáctiválec konstruktéra Gioacchina Colomba. V roce 1954 vznikly dvě desítky automobilů 250 ­Europa, ovšem záhy je nahradil modernější typ 250 GT s kratším rozvorem o 200 mm. Ten už vsadil na výkonnější Colombův ­motor, odvozený z typu 125 naopak zvětšením objemu při zachování koncepce 12 V/60° (a ze závodní verze 250 MM). Výkon vzrostl nejprve na 220 k (162 kW)/6600 min^‑1, ale ke konci kariéry tohoto typu v šedesátých letech motor dával přes 300 k (221 kW)/7500 min^‑1 v závodních automobilech Gran Turismo.

Většinu automobilů Ferrari 250 GT karo­soval Pininfarina, resp. karoserie vyráběl Scaglietti v Modeně podle Pininfarinových návrhů, objevily se ovšem další kreace Carrozzeria Boano (později Ellena), Zagato, Bertone a jiné. Rozšířenější byla kupé, známá jako Berlinetty, mnohé z Pininfarinových návrhů patří k nejkrásnějším automobilům světa. Vyvrcholením sériové produkce 250 GT se stala Berlinetta Lusso, uvedená na Pařížském autosalonu 1962 a zařazená do modelové nabídky roku 1963, která po de­seti letech završila jedinečnou sérii asi 2500 automobilů, z nichž 104 tvořily otevřené verze California Spider a 350 dvoumístná kupé Lusso (= De Luxe). Všechny měly trubkový prostorový rám a nezávisle zavěšená kola vpředu, vzadu zůstala klasická poháněná tuhá náprava, rozvor náprav podle typu činil 2400 nebo 2600 mm.

Poněkud konzervativnější tvary než Lusso mělo Pininfarinovo kupé 250 GT 2+2 (GTE), jehož produkce do roku 1964 činila 950 vozů, standardní výkon Colombova dvanáctiválce 2953,1 cm³ dosahoval 240 k (176 kW)/7500 min^‑1. Vůz zrychloval na sto za osm sekund a dosahoval ­největší rychlosti 240 km/h. Typové označení nesly také různé typy závodních automobilů z padesátých a šede­sátých let s oběma typy zmíněných dvanáctiválců. Už v květnu 1952 vyhrál Giovanni Bracco silniční závod Mille Miglia s expe­rimentálním kupé 250 Sport, poháněným motorem konstrukce Colombo; na počest ­triumfu vznikla další kupé 250 MM Pininfa­rina s krátkým rozvorem 2400 mm. V padesátých letech vyjely závodní spidery 250 Testa Rossa, v šedesátých vítězila kupé 250 GT SWB (Short Wheelbase) a jejich ostrá verze 250 GTO (Omologata) s novou karoserií (samozřejmě Pininfarina/Scaglietti; jen 33 kousků), na dlouhá léta poslední speciálně navržený závodní automobil Ferrari s motorem vpředu.

Motory 250 v různých vozech získaly čtyři z devíti vítězství Ferrari ve 24 h Le Mans (1957 Gendebien/P. Hill, 250 TR; 1960 Frère/Gendebien, TR 60; 1961 Gendebien/P. Hill, TR 61, a 1963 Scarfiotti/Bandini, 250 P). Italská posádka jezdců formule 1 ­Ludovica Scarfiottiho a Lorenza Bandiniho dosáhla průměrné rychlosti 190,071 km/h v ročníku 1963, ovšem vůz typu 250 P už byl čistokrevný sportovní prototyp, u něhož se motor podle vzoru monopostů formule 1 přestěhoval dozadu. Vítězství v Maranellu oslavili dalším vývojem pod označením 250 LM (= Le Mans), ale to už se na závodních okruzích začaly objevovat větší dvanáctiválce Ferrari 275 (3,3 l) a 330 (4,0 l), které se ­rovněž uplatnily u silničních typů, nástupců krásných vozů Ferrari 250 GT.

FERRARI 250 GT (1963)

POHÁNĚCÍ SOUSTAVA – kapalinou chlazený zážehový dvanáctiválec do V/60° (Colombo), uložený podélně vpředu; OHC 2V (řetězy); hliníkový blok a hlavy válců; tři dvojité karburátory Weber 36 DCS; 2953,1 cm³ (Ø 73 x 58,8 mm); 9,2:1; 240 k (176 kW)/7500 min^‑1. Jednokotoučová suchá spojka; čtyřstupňová synchronizovaná převodovka (2,45 – 1,70 – 1,26 – 1,00); stálý převod nápravy 4,00 nebo 3,77; samosvorný diferenciál; pohon zadních kol.

PODVOZEK – prostorový trubkový rám; přední kola nezávisle zavěšena na dvojitých příčných ramenech, vzadu tuhá náprava; pérování vpředu vinutými pružinami a vzadu podélnými listovými pery; teleskopické tlumiče; kapalinové kotoučové brzdy Dunlop s podtlakovým posilovačem; maticové řízení s oběhem kuliček; pneu 185 x 15.

ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2400 mm, rozchod kol 1395/1387 mm; d/š/v 4410/1750/1290 mm; objem palivové nádrže 114 l; hmotnost prázdného vozu 1020 kg.

PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) – největší rychlost na jednotlivé převodové stupně 90 – 134 – 182 – 240 nebo 98 – 146 – 195 – 246 km/h podle stálého převodu; spotřeba paliva 16 – 18 l/100 km.

Fotogalerie