Gerard De Rooy – Slovo poraženého

Více než dvě třetiny letošního Dakaru to vypadalo, že si pro vítězství jede Gerard De Rooy. Nakonec se však musel spokojit s druhým místem. Pro někoho by to bylo pěkné umístění, pro něj však prohra.

Druhý muž letošního ročníku nejtěžší soutěže na světě, Dakaru, v kategorii kamionů, poskytl exkluzívní rozhovor členům Mezinárodní jury Truck of the Year. Překvapivě netají své rozhořčení nad tím, že byl poražen, protože soupeř jel moc rychle! Z rozhovoru, v němž odpovídá na stejné otázky jako vítěz, který ho porazil, jednoznačně vyplývá, že: „Když chceš zvítězit, musíš být v cíli opravdu první.“ A kromě jiného, stěžovat si na to, že: „Jsou kolem mě lepší a proto nemůžu být nejlepší,“ je pěkná blbost.

Můžete popsat hlavní momenty ve vašem životě, které vedly k rozhodnutí být soutěžním jezdcem? Kdy jste začal závodit s truckem?

V roce 2002 jsme poprvé společně s mým otcem absolvovali s vozem značky DAF slavnou soutěž Dakar. Táta závodil již podstatně dříve, v roce 1988 ukončil svoji kariéru. Po čtrnácti letech jsme ale vyrazili do soutěže společně v jednom voze. Následující ročník jsme již jeli každý ve svém speciálu, a tak jsme pokračovali až do roku 2008, kdy byl Dakar z důvodu politické nestability v afrických státech zrušen a přesunut poté do Jižní Ameriky. V roce 2008 jsme také poprvé jeli jinou soutěž než Dakar, ze Saint Petersburgu v Rusku do Pekingu v Číně. Od té doby jsme se účastnili, především z důvodů testování a tréninku, některých menších soutěží jako je Silk Way Rallye nebo Oilybia v Maroku.

Co jste se jako pilot naučil od svého otce?

Naše jezdecké styly jsou zcela rozdílné, to znamená, že jsem se od něj v tomto ohledu nenaučil vůbec nic. Můj vlastní jezdecký styl je opačný než ten jeho.  Avšak ten první rok, co jsme jeli společně, jsem se snažil odkoukat především to, co on sám jako pilot speciálu na soutěži vidí. Jak pozoruje terén, jak hodnotí duny, písek, poušť. Z tohoto pohledu jsem se toho od něj naučil či odkoukal hodně.

Dakar 2014 si budou všichni pamatovat jako nejtěžší soutěž historie, proč?

Byl to nejtěžší ročník Dakaru, který se jel v Jižní Americe. Svojí náročností se velmi přiblížil těm ročníkům, kterých jsme se účastnili v Africe. Letos byly rychlostní zkoušky velmi intenzivní, k tomu se navíc přidalo opravdu horké počasí. To nikdo nepředpokládal, předpověď totiž o tak vysokých teplotách vůbec nic nesdělovala. Každý den jsme urazili spoustu kilometrů. Společně s tím neblahým počasím, které panovalo především v prvním týdnu soutěže, to bylo opravdu velmi těžké, a to nejen pro piloty a posádky, ale též pro techniku vozidel.

Která z etap byla pro vás nejsložitější?

Pravděpodobně čtvrtá nebo pátá etapa, myslím, že bych za tu nejhorší prohlásil přece jen tu pátou. Byla to sice krátká speciálka (300 km), ale měli jsme poměrně těžké vozidlo. Hned na začátku rychlostní zkoušky jsme zapadli v dunách a těsně poté také utrhli hnací hřídel jednoho z kol zadní nápravy. Etapu jsme tak museli dokončit s náhonem 4x3! Za normální situace by to nebyl až tak velký problém, jenže zrovna tato speciálka byla opravdu těžká. Celé moře velejemného písku nám to celé ztěžovalo. Pokud bychom mohli jet po kamenitých pistách, ani bychom ten technický problém nepoznali. Fyzicky to bylo těžké. Myslel jsem na velkou ztrátu, nakonec to ale byly vlastně jen minuty. Psychicky to bylo vyčerpávající. 

Řekněme si něco o jedenácté etapě, kdy jste se propadl na druhou příčku průběžné klasifikace a vlastně na ní zůstal až do cíle soutěže. Byla to zlomová etapa?

S druhým místem v konečné klasifikaci jsme spokojeni, nakonec byl mezi námi a vítězem po pěti tisíci kilometrech v terénu rozdíl jen tři minuty, to je jako nic. Odjeli jsme velmi dobou soutěž, měli jsme jen drobné technické problémy a na trati jsme prakticky nestáli. Snad jen jednou, když jsme museli měnit kolo, ale to zabralo jen deset minut. V druhém týdnu soutěže jsem měl za sebou čtyři ostré Kamazy, které velmi tlačily na pilu a znepříjemňovaly mi život v každém směru. Vítěz etapy a nakonec celé soutěže, Karginov, jel tak rychle, jak jen mohl, každý den velmi riskoval. Rozdíl mezi mnou a posádkami Kamazů byl v tom, že já jsem chtěl vyhrát, to je jasné, ale oni vyhrát museli. Museli ukázat, že opravdu dovedou, jeli stoprocentně útočnou jízdu. Někdy jsem dokonce nemohl věřit vlastním očím. Jeli tak riskantně jak bych si já nikdy nedovolil: já jsem jel bezpečně, rychle, ale vždy s nějakou rezervou. Nechtěl jsem havarovat, protože v tom případě by na stupních vítězů byly samé Kamazy. Především v druhém týdnu soutěže jsem viděl, kolik dělají piloti Kamazů chyb na trati, protože neúměrně riskují. Nevěřil jsem, že takto mohou jet celý týden. Oni jsou příliš blázniví. Nechtěl jsem bourat, chtěl jsem hlavně dojet do cíle. Nakonec z toho byly ty tři minuty rozdílu, ano, prohrál jsem.

Jak by jste popsal svůj jezdecký styl? Je agresívní nebo naopak klidný? Dovedete jet strategicky v každém okamžiku?

Jsem velmi klidný pilot. V každém okamžiku uvažuji o své jízdě, zda mám náskok, nebo zda musím dohánět. Snažím se neustále tvořit aktuální strategii jízdy s ohledem na výsledek. Jestliže mě na trati předjede někdo, kdo je v průběžné klasifikaci dvě hodiny za mnou, nesnažím se ho následovat a bojovat s ním na ostří nože. Záleží samozřejmě na průběhu soutěže. Vždy přemýšlím o následujícím dni, stejně tak uvažují všichni v mém týmu. To, co máme na mysli, je především celková strategie jízdy v soutěži.

Kde se jako pilot cítíte nejlépe v horských pasážích? V měkkých píscích nebo obrovských dunách?
Či v úzkých zakroucených stezkách?

Písek a duny, protože právě tam se soutěžní truck nejlépe řídí. V ostatních terénech se cítím také dobře a myslím, že jsem dostatečně rychlý, ale upřednostňuji písek.

Jaké technické finesy měl váš letošní Powerstar Torpedo v porovnání s tím loňským?

Pro letošní ročník  jsme dělali vlastně jen dvě velké změny: motor a tlumiče podvozku. Zbytek jsme nechali tak, jak byl z loňského ročníku. S truckem jsme byli moc spokojeni. Důležité je mít spolehlivé vozidlo. K čemu je dobrý super rychlý truck, který nakonec nevydrží. My se zaměřujeme především na spolehlivost.

Je lepší kapotový speciál než ten s trambusovou kabinou?

Já mám rozhodně v kapotovém provedení trucku lepší pocit než v trambusovém. Z 90 % je to v něm na trati lepší, snad jen dunách mám poněkud horší výhled na cestu a směr před sebou. Ale v kapoťáku jste jako v osobním automobilu, necítíte tolik přejezdy nerovností. Vlastně je ten prožitek ve srovnání s jízdou v trambusu jen zhruba poloviční.

Který z následujících pěti prvků je pro výhru na Dakaru opravdu klíčový: pilot, navigátor, mechanik, truck, tým?

Každý z těch prvků musí být 100 %. Když nemáte dokonalé servisní zázemí, nemůžete uspět v rychlostní zkoušce. Když nemáte dokonalého navigátora, ztratíte se na trati. Když máte špatného pilota... a tak dál. Všechno musí být 100 %. Když je něco špatně, nemůžete Dakar vyhrát. Je to téměř jako ve Formuli 1, všechny prvky musí být bezchybné. I malé zaváhání či chyba stojí nakonec vítězství.

Děkuji za rozhovor

Převzato z časopisu

Fotogalerie