WSPC Brno 1988 – Před 25 lety

Před čtvrtstoletím jsme poprvé okusili atmosféru vytrvalostních závodů, když se šestý podnik světového šampionátu konal na brněnském automotodromu...

Mistrovství světa sportovních prototypů WSPC (World Sports Prototype Championship) se poprvé jelo za železnou oponou, a to rok po otevření automotodromu. V Brně se představilo jen sedmnáct automobilů, neboť Tiga britské posádky Tim Lee-Davey/Chris Hodgetts shořela ve volném tréninku, ale velký souboj svedli favorité s vozy Sauber Mercedes a Jaguar, ostatní doplňovali startovní pole. Poprvé do země východního bloku vyjely týmy WSPC, ale lidé z kapitalistického světa byli překvapeni i pozitivně. Pamatuji se, jak jsme na okruh odjeli s Janem Lammersem, tehdy už jezdcem formule 1. Se zájmem si prohlížel honosné vily cestou od výstaviště na trať a nemohl pochopit, komu u nás vlastně patří. Když jsem o tři roky později po pádu opony poprvé viděl skromné domky u Amsterdamu, pochopil jsem zase já... Peter Sauber s pětilitrovými osmiválci biturbo Sauber C9/88 Mercedes sice vyhrál úvodní závod v Jerezu, ale na druhé vítězství čekal až do Brna, když v Jaramě, na Monze, Silver-stone i 24 h Le Mans vládly Jaguary XJR9, poháněné sedmilitrovými dvanáctiválci s atmosférickým plněním (700 proti 660 k; jinak shodných 800 N.m).

V Brně zajel Jean-Louis Schlesser pole position časem 1:46,44 před Jochenem Massem, a tak oba černé Saubery startovaly z první řady, následované dvojicí Jaguarů, mezi něž se na čtvrté místo vklínil nejlepší Porsche 962C posádky Bob Wollek/John Winter. Po startu se jeden ze Sauberů zpozdil, a tak se tým rozhodl změnit sestavy na Jean-Louis Schlesser/Jochen Mass (vůz číslo 62) a Mauro Baldi/James Weaver (61), aby Schlesser bral více bodů. To se podařilo, protože dvojice Schlesser/Mass vyhrála a ve dvouhodinovce (67 kol po 5394 m) dosáhla průměrné rychlosti 171,175 km/h. Jaguarům patřilo druhé a třetí místo (Martin Brundle/John Nielsen před dvojicí Jan Lammers/Johnny Dumfries); první čtyři posádky byly složeny většinou ze závodníků, kteří již okusili formuli 1. Němec Jochen Mass působil v týmu McLaren s Jamesem Huntem i Emersonem Fittipaldim, Francouz Schlesser startoval ve F1 sice jen občas, ale dodnes jezdí pouštní maratony. Vítězný tým vyhrál se starším přestavěným vozem C9/88 (chassis 87.C9.02), zatímco novější (88.C9.03) obsadil čtvrté místo, ale zajel nejrychlejší kolo závodu 1:49,77 (průměrná rychlost 176,901 km/h).

Oba nejlepší týmy měly v Brně ještě třetí vůz pro tréninky (87.C9.01 u Saubera). Pátá posádka v cíli už byla o kolo zpět, na sedmé pozici dojel vítěz kategorie C2, dvojice Gordon Spice/Ray Bellm s vozem Spice SE‑88C Cosworth V8, čímž si prakticky zajistil mistrovský titul C2 už potřetí. Porsche 962C na favority nestačily. Nejrychlejší Bob Wollek a John Winter (chassis 129) dojeli pátí, druhá dodatečně přihlášená dvojice Franz Konrad/Jürgen Barth byla šestá (chassis 116), ale švýcarský Team Salamin až devátý (Antoine Salamin/Luigi Taverna, chassis 131). Poslední vůz skupiny C1, originální Lancia LC2/88, odpadl v polovině závodu s poruchou motoru Ferrari V8 Bi-Turbo (Jean-Pierre Frey/Paolo Giangrossi). Dalších devět automobilů nižší skupiny C2 většinou poháněly osmiválce Ford-Cosworth DFV/DFL v úpravě McLaren-Nicholson, odvozené z formule 1. Britské Spice vládly tréninkům i závodu, tovární vozy Spice Engineering obsadily první dvě místa (celkově osmí Thorkild Thyrring/Almo Coppelli), zatímco nejrychlejší z kvalifikace odpadl s poruchou přívodu paliva (Costas Los/Evan Clements; GP Motorsport/Spice). Startovní pole pak uzavíraly automobily Tiga, původně dílo někdejších jezdců F1 (Tim Schenken a Howden Ganley), a francouzský ALD 04B (Automobiles Louis Descartes) s řadovým šestiválcem BMW 3.5 l (M1), řízený svým tvůrcem (odpadl, zadřelo se ložisko v kole). Ve finále mistrovství světa se karta obrátila, po jedenácti závodech Brit Martin Brundle porazil Schlessera (skóre 235:208); mezi výrobci měl Jaguar dokonce náskok 83 bodů na německo-švýcarského soupeře. Po roce 1989 se karta obrátila i pro nás. Komunisté konečně odtáhli, hranice se otevřely a v roce 1990 jsem mohl poprvé vyjet na 24 h Le Mans. Letos jsem tam byl počtyřiadvacáté.

Převzato z časopisu

Fotogalerie