Seddon Diesel Vehicles – Britská klasika

Z dnešního pohledu je to neuvěřitelné, ale ještě v šedesátých letech vykazovaly desítky britských firem čilou aktivitu v konstrukci užitkových vozidel…

Značka Seddon nepatřila k těm s nejdelší tradicí, ale podobně jako Freightliner v USA vznikla na základě požadavků na vhodné nákladní vozy pro vlastní potřebu. V roce 1938 založená společnost Foster & Seddon ze Salfordu u Manchesteru byla nejen úspěšným přepravcem, ale také prodejcem nákladních automobilů, který si uvědomoval potřebu rychlých i hospodárných nákladních vozů s vlastní hmotností pod 2,5 tuny, jež by nemusely plnit tehdejší limit rychlosti 32 km/h (20 mph) jako těžší stroje. Výsledkem byla první šestituna už v roce 1938, která s motorem Perkins P6 Diesel splňovala podmínky pro vyšší povo­lenou rychlost 48 km/h (30 mph).

Výroba v Salfordu byla sice jen kusová, ale značný zájem vedl po válce v roce 1947 k přestěhování do větších objektů v Oldhamu (rovněž v hrabství Lancashire), kde se rozběhla produkce trambusových typů Seddon Mk 5, jež se staly základem úspěchu nové značky. Používaly se výhradně vznětové motory, zpočátku šestiválce Perkins P6, a tak byla společnost v roce 1951 přejmenována na Seddon Diesel Vehicles Ltd. (v letech 1947 – 1950 nesla název Seddon Motors Ltd.). Výrobní program rozšířila třítuna Mk 7 se čtyř­válcem Perkins P4, ale také první kapotový typ, lehký 25/30 cwt Van (motor P3), zatímco zejména pro export vznikaly těžké typy s celkovou hmotností 24 t, resp. jako tahače ná­věsů až 40 tun.

V nabídce nechyběly ani ­autobusy, nejprve na podvozcích nákladních vozů s motory vpředu, ale později také spe­ciální konstrukce s motory mezi nápravami, anebo zcela vzadu. Karosovaly je různé firmy, ovšem Seddon zhotovoval i vlastní karoserie v pobočce Pennine Coachcraft, jež proslula rovněž jako průkopník použití laminátu. Zajímavým typem byl osmitunový Seddon Mark 12 s celokovovou kapotovou budkou, určený pro export do zemí s vyšší průměrnou teplotou, což byl také hlavní důvod kapotového uspořádání místo trambusového, v němž motor interiér nadměrně vyhříval! Dodával se s rozvory 2895, 3810 nebo 4724 mm jako ­nákladní vůz, sklápěč nebo tahač návěsů s celkovou hmotností 11 176 až 17 272 kg podle typu. Nabídka motorů zahrnovala tři šestiválcové diesely, osvědčený Perkins P6 o objemu 4,73 l a výkonu 83 k/2400 min^‑1, větší Perkins R6 (II) o objemu 5,56 l a výkonu 104 k/2500 min^‑1 a konečně Leyland O375 o objemu 6,17 l a výkonu 115 k/2500 min^‑1, všechny s pětistupňovou převodovkou a pohonem 4x2 zadní nápravy (na přání dvoustupňové s elektrickým řazením).

Nápravy byly tuhé, odpružené podélnými listovými pery, bubnové brzdy s kapalinovým (!) ovládáním a podtlakovým posilovačem. Ložná délka se pohybovala od 3366 do 5016 mm. Těžké typy se dodávaly v šedesátých a sedmdesátých letech také se znakem náprav 8x4 nebo 8x2 (celková hmotnost 24 t), ale i jako dvounápravové a třínápravové typy s originální budkou Seddon oblých tvarů a hybridní konstrukce s podstatným využitím laminátů na čelo a střechu, v čemž byla firma Seddon (Pennine Coachworks) průkopníkem. Na­bídku pohonných jednotek rozšířily vznětové motory Gardner, Cummins, Leyland, AEC a Rolls-Royce i šestistupňové převodovky. Lahůdkou se stal řadový osmiválec Gardner 8LXB o výkonu až 176 kW (240 k)!

Brzdy ­těžších typů už byly tlakovzdušné. V roce 1964 se představil zcela nový Seddon 13:Four s ocelovou budkou Supa-Cab i dnes moderních tvarů, kterou dodávala společnost Motor Panels z Coventry. Nejoblíbenějším motorem lehčích vozů byl nadále Perkins Six 354, nástupce typů P6 a R6, řadový šesti­válec 5,8 l o výkonu 88 kW (120 k)/2800 min^‑1 s pětistupňovou převodovkou; v pozdějším zesíleném provedení Seddon 16:Four (první číslo uvádí povolenou hmotnost v tunách) nahrazený prvním osmiválcem Perkins V8‑510 o objemu 8,36 l a výkonu 170 k/ 2800 min^‑1.

Tlakovzdušné bubnové brzdy ­dodával Girling. Podvozek s klasickým žebřinovým rámem měl rozvor 2438 až 5105 mm podle verze, hmotnost podvozku s budkou činila jen 3168 až 3454 kg, což při celkové hmotnosti 13 tun poskytovalo značné možnosti pro náklad i nástavbu. Autorizované přestavby typu 13:Four na třínápravové vozy 6x2 zajišťovala firma Primrose. V roce 1970 převzala společnost Seddon Diesel Vehicles konkurenční automobilku Atkinson Vehicles Ltd. z Walton-le-Dale u Prestonu; produkce byla soustředěna do Woodstock Factory v Oldhamu a čtyři roky trvalo sjednocení programu do nové značky Seddon Atkinson.

Řada 200/300/400 dobyla první mezinárodní titul Truck of the Year 1977, ale to už nová společnost Seddon ­Atkinson Vehicles Ltd. patřila tři roky americkému koncernu International Harvester, jenž uplatnil i vlastní motory. Od roku 1982 se ­vyráběla modernizovaná řada 201/301/401 a od 1986 dále vylepšená 2-11/3-11/4-11, přičemž Američané společnost prodali španělskému Pegasu (ENASA), s nímž pak byla pohlcena koncernem IVECO. Od roku 1992 dostala nová prestižní řada Strato budky IVECO (místo společné konstrukce DAF/ Pegaso Cabtec) a ty jim zůstaly až do konce produkce, kdy už šlo jen o značkové varianty IVECO. Nevyšla ani snaha zaměřit výrobu Seddon Atkinson na komunální vozy. V roce 2006 značka zmizela.

Převzato z časopisu

Fotogalerie