Historie

Wolseley (1896 – 1975) – Britská prestiž

Tom Hyan 05.06.2015 06:44

Wolseley 18/22 (ADO 71) se vyráběl krátce, v roce 1975 se verze Wolseley, Austin a Morris přeměnily v novou značku Princess

Ještě počátkem šedesátých let byly luxusní automobily Wolseley oblíbeny zejména britskou policií...

V dalších letech Wolseley splynula s jinými značkami British Motor Corporation a s nimi také zanikla. Automobily Wolseley však dodnes patří k vyhledávaným britským klasikům. Jejich počátky jsou v australské firmě Wolseley Sheep Shearing Machine Co., Ltd., kterou založil irský rodák Frederick York Wolseley v roce 1887 v Sydney, aby vyráběl nůžky na stříhání ovcí, jenže nebyl spokojen s jejich kvalitou. Hledal inženýra, jenž by zvýšil jejich životnost a spolehlivost. Nalezl ho v Herbertu Austinovi, který mu po návratu do Anglie dodával díly z Birminghamu, založil novou továrnu v Astonu a po přestěhování podniku do Velké Británie (1889) nakonec zastával funkci generálního ředitele. Výroba nůžek nebyla velkým úspěchem, Wolseley (1837 – 1899) odešel v roce 1894 a záhy zemřel, takže se nedočkal úspěchu automobilů nesoucích jeho jméno...

Herbert Austin už od roku 1896 experimentoval s motorovými vozidly. První byly tříkolky Tri-Car s dvouválcovým motorem boxer, inspirované francouzskou Léon Bollée, první čtyřkolový vůz se objevil v roce 1899. Do roku 1905 byl poznávacím znakem automobilů Wolseley ležatý motor, jemuž dával Austin přednost. Vznikla závodní monstra s boxery o zdvihovém objemu 6,4; 11,1 a 11,9 litru, jejichž výhodou byla nižší čelní plocha, v letech 1903 – 1905 se tyto čtyřválce zúčastňovaly největších závodů (sám Herbert Austin jel Paříž – Madrid 1903; vozy řídili také Harvey Foster, Leslie Porter, Cecil Bianchi a dokonce Hon. Charles S. Rolls!). Sériově se vyráběly horizontální jednoválce 5 HP a boxery dvouválce 10 HP, resp. čtyřválce 20 HP. V roce 1903 se prodalo 800 automobilů a továrna v Birminghamu slušně prosperovala. Přechod na stojaté válce na popud Johna D. Siddeleye však Austina natolik popudil, že z firmy roku 1906 odešel. Jeho vlastní Austin Motor Company se pak vypracovala na jednu z nejúspěšnějších britských automobilek. Historické snímky ale ukazují, že Wolseley už v roce 1902 postavil také závodní vůz s napříč uloženým řadovým tříválcem 45 HP, jenže potíže s vyvážením znamenaly neúspěch. Je vidět, že čtyřdobý řadový tříválec není žádnou novinkou (měl jej také Rolls-Royce v roce 1905). S ležatými motory vzniklo čtrnáct typů do roku 1905, pět dvouválců, čtyři jednoválce a pět čtyřválců. Továrna v Astonu vyráběla díly pro Hirama Maxima, Krále kulometů, s nimiž uspěl více než s parním letadlem (!); v únoru 1901 zbrojovka Vickers, Sons & Maxim Ltd. koupila výrobu vozidel Wolseley, oddělila od nůžek na ovce a přestěhovala do Adderley Parku (Birmingham), Herbert Austin dále pracoval pro obě větve až do rozchodu s automobilkou. V dalších letech se objevily rovněž Wolseley-Siddeley (do roku 1910) a italský licenční Wolsit (1907 – 1908).

V roce 1910 si vůz Wolseley koupila britská královna Alexandra, její syn král Jiří V. používal dva Wolseley 50 HP v Indii. Nová Wolseley Tool & Motor Car Co., Ltd., proslula vysokou technickou úrovní, neměla ale pevně naplánovaný výrobní program, jako strojírna přijímala každou zákazku, od níž čekala zisk. Tak vznikly letecké a lodní motory, nákladní vozy a autobusy včetně dvoupodlažních, pásové motorové saně pro Scottovu antarktickou expedici a dokonce jednostopý Gyrocar (rovnováhu udržoval horizontální setrvačník 2000 – 3500 min^‑1) pro ruského hraběte Petra Šilovského (zkoušky v Londýně v letech 1912 až 1914). Válečná licenční výroba leteckých motorů Hispano-Suiza V8 inspirovala konstruktéry k použití rozvodu OHC u poválečných automobilů. Přestože se nový šestiválec OHC typu 16/45 objevil v roce 1927 a po něm řadový osmiválec, firma vyhlásila bankrot. Ucházel se o ni jak William Morris (Lord -Nuffield), tak Herbert Austin (Lord Austin), tehdy šéfové dvou největších britských automobilek. Morris vyhrál, zaplatil za Wolseley tehdy neuvěřitelných 730 tisíc liber, čímž porazil nejen Austina, ale také General Motors (ti koupili menší Vauxhall). Wolseley v roce 1927 vyrobil stotisící automobil, ale pak se charakter značky začal měnit. Morris využil zkušeností Wolseley pro vylepšení vlastních vozů, měl zájem o šestiválce a rozvod OHC, jež se staly základem sportovních verzí MG (Morris Garages).

V roce 1930 vyjel sportovní sedan Hornet, malý šestiválec OHC 1271 cm³ (ø 57 x 83 mm), dodávaný jako Hornet Special karosářům (mj. roadstery Swallow, předchůdce SS Jaguar), a následně se Wolseley staly v rámci koncernu Morris/Nuffield luxusní značkou, od roku 1933 charakterizovanou svítícím oválným znakem s písmeny Wolseley na klasické mřížce chladiče. Wolseley byla už v roce 1939 důsledně integrována do Nuffield Organisation. V roce 1949 přešla výroba do Cowley (Oxford), poslední Wolseley z Birminghamu vyjel jako Nuffield Taxi. V Adderley Parku se vyráběly užitkové vozy Morris Commercial, Wolseley se už dříve přesunul do Ward End. Inženýři Wolseley byli autory čtyřválce OHC pro lidový Morris Minor a pokračovala produkce leteckých hvězdicových motorů AR9 (185 k) a AR7 (145 k). Tisíce automobilů Wolseley od typu 14 z roku 1935 nalezlo cestu k policejním sborům, kde patřily k nejoblíbenějším. V roce 1952 vytvořily sdružené značky Morrisu a Austinu koncern British Motor Corporation (BMC) a nastala rozsáhlá racionalizace, kdy se stejné vozy nabízely pod různými značkami.

Wolseley, podobně jako Riley, tak ztratila individualitu. Jednou z posledních konstrukcí byl zaoblený sedan Wolseley 1500, dodávaný rovněž jako Riley, odvozený z Morrisu Minor. Wolseley a Riley se v koncernu BMC sblížily, první měla luxusní a druhá více sportovní charakter, jejich výrobky však vycházely z typů Austin/Morris. Verze legendárního Mini se jmenovala opět Wolseley Hornet, větší byla Wolseley 1100/1300 a největší typy 18/85 (čtyřválec), respektive Six (příčný šestiválec 2200 z let 1972 až 1975; zaznamenal 25 214 kusů). Měly Issigo-nissovu koncepci s předním pohonem (BMC Mini, 1100 a 1800), zatímco klasické sedany 15/60, 16/60, 6/110 a další pocházely z velkých Austinů s pohonem zadních kol. Posledním Wolseley byl podivný typ 18/22 s předním pohonem, který později získal označení Princess a posléze Austin Ambassador.

Tak v roce 1975 skončila proslulá značka, jež si ovšem i u posledních typů s předním pohonem zachovala tradiční svítící znak na impozantně stylizované přídi. V roce 1964 založený Wolseley Register ochraňuje historii značky a sdružuje majitele těchto automobilů. Není bez zajímavosti, že původní Wolseley Sheep Shearing Machine Co., Ltd., z Birminghamu, od níž se kdysi oddělila výroba automobilů, existuje dodnes. Jako Wolseley Engineering v Birminghamu vyráběla mj. stacionární motory, sekačky trávy Wolseley-Webb, elektrické hrazení pastvin (Warning – This Wire Fence is Electrified by Wolseley) a další zboží, v osmdesátých letech přešla od produkce k obchodu, byla největším distributorem fotografických potřeb, nyní dodává především stavební materiály a je největším světovým dodavatelem instalatérského a topenářského zboží. Wolseley Plc se sídlem v britském Jersey zaměstnává dvacet tisíc lidí a dvě třetiny obratu realizuje v Severní Americe. Nic nevyrábí, je už jen obchodní organizací.