Atkinson Vehicles – Rytíř silnic

Typické A v kruhu na přídi je poznávacím znakem nákladních automobilů Atkinson, které se ve Velké Británii vyráběly dlouhá desetiletí...

Původ značky sahá do průmyslového města Prestonu, které od poloviny předminulého století proslulo zpracováním bavlny, výrobou tkalcovských stavů a poté i jiných strojů, zejména parních vozidel. Strojírenské podniky tam vyrůstaly jako houby po dešti, a to nejen v Prestonu, ale i v dalších místech hrabství Lancashire, například v Leylandu, Chorley, Boltonu, Nelsonu, Blackburnu atd. Edward Atkinson (1875 – 1932) opustil školu ve dvanácti, aby nastoupil do učení v tkalcovně, stejně jako jeho bratři Harry, Samuel a Steven. Jejich otec, Samuel Atkinson st., byl zkušeným inženýrem, který cestoval po světě, aby v různých lokalitách instaloval tkalcovské stavy.

Mladý Edward záhy přešel k výrobci parních strojů, ve třiceti se oženil, krátce se podílel na stavbě lehkého automobilu Preston Pullcar se spalovacím motorem, ale záhy se osamostatnil a s bratrem Harrym založil vlastní podnik Atkinson & Co. na Frenchwood Avenue v Prestonu. Pustili se do oprav parních strojů, získali zastoupení Sentinelu (věhlasný parní nákladní automobil, který v licenci vyráběla Škoda Plzeň) a nakonec v roce 1916 představili vlastní konstrukci parostroje, který uvezl až 6 tun nákladu. První Atkinson byl klasický stroj své doby, s bezkapotovou budkou, z níž vyčníval komín svisle uloženého kotle, zatímco dvojčinný parní dvouválec byl uložen mezi nápravami pod ložnou plochou a poháněl zadní kola řetězy. Jen pro zajímavost, stroj měl vrtání válců 171,45 mm a zdvih pístů 254 mm (tedy deset palců), byl zjevně inspirován Sentinelem a vyvíjel výkon až 51,5 kW (70 k) při otáčkách 300 min^‑1. Vozy Atkinson 6 ton Patent Waggon (chassis No. 1 vyjelo v lednu 1916), dílo konstruktéra Joe Haythorna, byly velkým úspěchem; následovala dlouhá řada dalších typů. Krize dvacátých let přinesla krátké spojení s Walker Brothers (výrobky nesly do roku 1930 značku Atkinson-Walker), vzniklo dokonce několik lokomotiv, ale pak parní dvouválce vystřídaly vznětové motory podle vynálezu Rudolfa Diesela.

Poslední nákladní automobily poháněné párou vyjely v roce 1928; nějaký čas se společnost Atkinson-Walker Waggons Ltd. v Prestonu věnovala pouze lehkým posunovacím lokomotivám a opravám vozů. První Atkinson Diesel (1931) měl ještě klasickou kapotovou budku a dostal čtyřválec Dorman 4 RBL se čtyřstupňovou převodovkou Meadows; následovaly třínápravové nákladní vozy s typickou bez-kapotovou budkou a od roku 1939 populární eight wheelers, čtyřnápravové vozy, britská specialita. Po Atkinsonově smrti (dlouhá nemoc ho upoutala na lůžko) se novými majiteli společnosti (měl jen jednu dceru) staly Allenova a Richardsonova rodina, které jí vládly až do sedmdesátých let. Atkinson vyráběl vedle nákladních automobilů s bezkapotovou budkou také speciály s kapotovou budkou pro těžký provoz (Atkinson Omega pro Afriku, 1957), autobusy (od 1952, dokonce zhotovil dva dvoupodlažní), dumpery, sněžné pluhy a další vozidla, do roku 1967 vyrobil šestnáct tisíc automobilů se vznětovými motory; montážní závody založil v Austrálii, Jižní Africe a na Novém Zélandu.

Používal především motory Gardner, Cum-mins, Rolls-Royce, AEC a Perkins. Společnost expandovala, na jaře 1970 oslavila výrobu 20 000. nákladního vozu, který slavnostně předala transportní firmě Hanson z Yorkshire (ta vlastnila přes 200 vozidel značky Atkinson). Jubilantem byl čtyřnápravový sklápěč Gold Knight se šestiválcem Gardner 132 kW (180 k), pětistupňovou převodovkou David Brown s rychloběhem a celkovou povolenou hmotností 24 tun. Atkinson Group v roce 1970 tvořilo dvanáct společností, vedle základní Atkinson Vehicles Ltd. to byly pobočky v Austrálii, Evropě (Belgie), Jižní Africe a na Novém Zélandu; obchodní firmy pro prodej a servis vozidel, Nightingale Engineering a karosárna Coach Bodies Ltd.

Užitkové automobily Atkinson, časo označené jmény Silver Knight a Gold Knight, zdobila hlava rytíře v přílbě, poslední modernizací prošly v roce 1970. Koncem šedesátých let se objevila nová jména, dvounápravové typy Borderer a Raider, třínápravové Leader a Searcher a nesmírně populární eight wheeler Defender (8 x 4). Atkinson v roce 1968 založil v Antverpách evropskou divizi a nabídl tahače Silver Knight (GVW 38 t) s budkou Krupp, jenže německý Krupp záhy výrobu nákladních vozů skončil. V roce 1970 se úspěšná skupina Atkinson stala součástí Seddon Diesel Vehicles, dalšího britského výrobce užitkových vozů s obdobným programem, který vznikl v roce 1938 jako Foster & Seddon v Salfordu u Manchesteru, aby se v roce 1947 přestěhoval do Oldhamu pro výrobu rychlých a hospodárných nákladních automobilů s motory Perkins.

Slučování výrobního programu zabralo čtyři roky, po spojení se představila řada Seddon Atkinson 200/300/400, která získala (coby vůbec první) titul Nákladní vůz roku 1977, ale to už nová firma Seddon Atkinson Vehicles Ltd. patřila tři roky americkému koncernu International Harvester, který v lehčích podvozcích uplatnil vlastní motory International. Ocelové budky dodávala Motor Panels z Coventry, od roku 1982 se vyráběla modernizovaná řada 201/301/401 a od 1986 dále vylepšená 2-11/ 3-11/4-11, přičemž International automobilku prodal španělskému Pegasu (ENASA) a jeho motory z nabídky zmizely ve prospěch Cumminsu. Nové budky byly společné konstrukce DAF/Pegaso Cabtec, ovšem v roce 1992 po-hltila Pegaso skupina IVECO a s ním získala Seddon Atkinson, který jako značka pro speciální, individuálně stavěné vozy přežil do roku 2006 (po-slední typy Strato a Pacer). Neobyčejně kvalitní automobily Atkinson jsou dodnes k vidění na britských ostrovech, zejména při srazech historických užitkových vozidel.

Převzato z časopisu

Fotogalerie