Route 66 (U.S. Highway 66) – Matka silnic

Route 66, známá jako Matka silnic, patří k americkým legendám... 

Dlouhá silnice z Chicaga do Los Angeles se začala budovat v devatenáctém století. Otevřena však byla až v roce 1926, takže letos v listopadu oslavíme její 90. výročí. Život kolem silnice znamenal budování benzinových čerpadel, servisů, občerstvení a motelů. Stala se tak ústřední dopravní tepnou přetínající Spojené státy americké od východu na západ. Její délka původně činila 3945 kilometrů, prochází osmi státy a třemi časovými pásmy. Síť servisů byla tehdy poměrně hustá, částečně i díky malé spolehlivosti tehdejší techniky. Ve čtyřicátých letech silnice přestala vyhovovat a jednotlivé státy přes něž šestašedesátka vedla, se domluvily na výstavbě dálnice, která ji posléze nahradila... Některé úseky staré silnice byly rozšířeny a dokonce využity jako základ Interstate Highway, mnohé však nová mezistátní dálnice už jen míjela.

Přechody přes hory byly prokopány a nahradily někdejší serpentiny. Když byla dálnice hotová, Route 66 samozřejmě ztratila na významu a přestala se po-užívat. V roce 1985 byla vyškrtnuta ze seznamu silnic. Motely, čerpadla a servisy zůstaly opuštěny, chátraly a postupně mizely. Spojené státy americké nemají zase tak moc dlouhou historii. Při rozloze této země je ovšem automobilová doprava velmi důležitá! Route 66 se stala součástí moderní americké historie. A tak se na začátku devadesátých let několik nadšenců rozhodlo založit Route 66 Association a zachránit to, co se ještě zachránit dá. Mnohé části Matky silnic totiž již neexistují, mnohé jsou nesjízdné. Na ty, po nichž se ještě dá jezdit, vás navedou hnědé tabule Historic Route 66, podobně jako k jiným americkým památkám. Jenže to by to nesměla být Amerika, abyste podle směrníků najeli na historickou šestašedesátku a ujeli jen pár kilometrů, kde silnice sice končila ve křoví, ale místní hospoda o sobě tvrdí, že je muzeem Route 66. Takže se pak musíte vrátit na dálnici a celou cestu nadávat, jak jste si naběhli (například v Ash Forku v Arizoně). Ty části, jež jsou zachovány, jako třeba serpentiny přes Sitgreaves Pass v Arizoně, kde se dostanete do výšky přes tisíc metrů, pak opravdu stojí za to. Neuvěřitelná scenérie! Uprostřed stoupání je čerpací stanice, která používá staré stojany, jaké pamatuji u nás v Košířích. Benzin ruční pumpou načerpáte do skleněného odměrného válce a požadované množství vypustíte do nádrže.

U amerického trucku se zážehovým motorem, anebo u mého Chevroleta Suburban dát plnou (zhruba 160 litrů), by tedy muselo trvat věčnost! Naštěstí jsme měli paliva dost, a tak jsme nemuseli doplňovat, jen jsme si tu nádhernou pumpu uprostřed pustiny vyfotografovali. Arizonská městečka jako Kingman, Williams, či Flagstaff silnicí nadále žijí a jsou úžasná. Cestou jsme potkali trosky motelů, benzinových čerpacích stanic a klasických automobilů, jež pamatují lepší časy Route 66. Z některých motelů zbyly jen rozbité neonové reklamy. Na jednom opuštěném úseku v Arizoně jsme narazili na hospodu Bagdad Cafe. Vypotácel se jeden zcela opilý chlapík a povídá: „Půjdete dál? Ne? To je dobře, my jsme všichni na šrot!“ Byl to úsek silnice, který vedl odnikud a nikam, takže tam opravdu velký provoz neměli. Že tam byl kdysi i motel, prozrazoval jen sloup s neonovou reklamou. Seligman či Oatman jsou nádherná obnovená městečka, jak vystřižená z westernu. Jenomže před saloony nejsou u sloupů přivázáni koně, ale stojí tam zaparkované Harley-Davidsony nebo motocykly Indian, jejichž výroba byla obnovena a velmi se rozšířily. Bikeři nejsou nevycválaní mladíci, ale lidé od padesáti let věku výše! Za městečkem Oatman jsme zastavili, protože na kraji silnice stály nádherné hot rods, staré automobily s vyladěnými motory.

Když jsem k těmto krasavcům přišel, zůstal jsem překvapen, nejmladším účastníkem výletu byla dáma, jíž bylo dvaasedmdesát! Zeptal jsem se, jestli si mohu jejich stroje vyfotografovat: „Samozřejmě, my takhle jezdíme už léta a celý rok vozy na to připravujeme. Johnovi je dvaadevadesát, už nemůže na nohy, tak řídí jeho dcera, ta je mladice, je jí pětašedesát!“ Automobily s pětisetkoňskými osmiválci z Corvetty či Cadillacu ze sedmdesátých a osmdesátých let, samý chrom, kola jak z formule 1, prostě nádhera! „Asi si myslíte, že jsme blázni, ale sedět doma a přemýšlet o tom, co nás bolí, či kolik máme peněz? Na to je život moc krátký! Musíme si čas, co nám zbývá, přece užít, musíme být on the road!“ Tu dámu jsem samou radostí objal, mluvila mi z duše... Ve Williamsu i Seligmanu jsou ulice lemovány automobily z padesátých let, ale některé jsou jen rozpadající se vraky.

I místní policie tam má starého Chryslera New Yorker! Nezbytný Elvis vás provází celou cestu. Automobilům je podřízeno vše, i pánská toaleta ve Williamsu. Vchází se vraty z trucku, pisoir je oddělen dveřmi z Chevroletu a dveře toalety tvoří zadní stěna z pikapu Dodge. Ve Williamsu je také muzeum benzinových čerpadel, před nímž má hrdý majitel nejkrásnější Chevrolet Bel Air modelového roku 1957! Tak jako každý muslim musí vykonat pouť do Mekky, pravoslavný motorista musí projet Matku silnic! Nejlépe na motocyklu Harley-Davidson, anebo s bublajícím osmiválcem o objemu alespoň 5,7 litru (350 c.i., objem ničím nenahradíš)! Je to opravdu zážitek, který stojí za to! Když jsme ve Williamsu pojídali večerní steak a před hospodou řval osmiválec V8 ze staré Corvetty, bylo to prostě to, co je v erotických inzerátech označováno jako plné vyžití! Nakonec také v České republice máme cestovní kancelář, která organizuje jízdy po Route 66, tedy po jejích zbytcích. Věřte, že to stojí za to!

Převzato z časopisu

Fotogalerie