Monaco 12. Grand Prix Historique – Nepřístupné, ale vzrušující

Závodní víkend 23. až 25. dubna nabídl průřez historickými Velkými cenami se vším, co k tomu patří – došlo na vzrušující souboje o pozice, nehody i chování „za hranou“…

Vyrazit letos i přes panující restrikce do knížectví bylo skutečným balzámem na duši. I přes všechna omezení a nejasnosti se nám podařilo získat novinářskou akreditaci a brzy jsme zjistili, že bez ní by výlet zřejmě vůbec neměl smysl. Tribuny byly sice poloprázdné a vstupenky se na ně koupit daly (za ceny od 135 eur za den), ale při sezení na jednom místě si divák závod sice užije, ale celou trať vidí pouze na velkoformátových obrazovkách, a ani nemusí použít špunty do uší jako ti, kteří se mohou procházet v boxech. Právě tam lze totiž nasát pravou atmosféru a nechat se důkladně nasáknout vůní oleje a benzínu.

Závodní vozy nejvyšší třídy Grand Prix jsou rozděleny do několika kategorií, a to hlavně podle stáří. Následně jsou jednotlivé skupiny ještě děleny do tříd, například podle použitého motoru (ať už je rozdíl v objemu, nebo ve výrobci). Letošní startovní pole tvořily následující kategorie: předválečné vozy a voituretty třídy Grand Prix (A), závodní vozy F1 a F2 do roku 1961 s motorem vpředu (B), sportovně-závodní vozy s motorem vpředu z let 1952 až 1957 (C), monoposty F1 s objemem motoru 1500 cm³ z let 1961 až 1965 (D), formule 1 s třílitrovým motorem z let 1966 až 1972 (E), třílitrové monoposty z období 1973 až 1976 a konečně F1 s třílitry od roku 1977 do roku 1980.

Víkend byl rozdělen tradičně. V pátek se konaly volné tréninky, v sobotu velmi důležitá kvalifikace, schopná ledacos napovědět o vítězi, a v neděli pak samotný závod. Francouzi (respektive Monačané) jsou sice organizačně velmi nároční, ale nedá se jim upřít určitá noblesa ani cit pro klasické motory. I proto byl celodenní program nabitý a diváci si v pauzách mezi jízdami jednotlivých kategorií sotva stihli z kelímku vypít předražené pivo.

Volné tréninky jsme víceméně strávili v ­boxech okukováním kultovní techniky. Předválečné kousky symbolizovala skvělá sestava s dominujícími modely Bugatti. Kromě úspěšných závodních typů 35 a dvou 35B se ukázal i nástupce v podobě Type 51, opět s evolucí řadového osmiválce o objemu 2,3 litru (s výkonem 118 kW/160 k). Velkou pozornost přitahoval i ohromný Mercedes-Benz SSK se sedmilitrovým osmiválcem o výkonu 221 kW (300 k), schopný i při hmotnosti 1,8 tuny pokořit rychlost 230 km/h (samozřejmě ne na monacké trati). Perličkou byla přítomnost hlučného, ale úchvatného Talbotu-Lago T150C, jednoho ze dvou vozů vyrobených v roce 1939, jehož opakem byl vzácný Delage 1500 s nezávislým zavěšením všech kol a osmiválcem o objemu 1,5 litru.

Vývoj vozů pro Velké ceny dobře ilustrují následující kategorie. Zatímco pomyslným patronem té první (A) byl Louis Chiron, závodní rošt kategorie B a dobu, kdy monackým závodištěm burácely jednomístné stroje s motorem vpředu, připomínal Juan Manuel Fangio. A po letech se některé zajímavé stroje z období 1947 až 1960 opět předvedly v plné parádě. Kromě silné sestavy Maserati (typy 250F, A6GCM či 4CLT/48) se ukázaly i Lotus 16, Ferrari 246 (Dino) či Gordini T11/15 a T16. Najednou byla patrná lehkost a mnohem pokročilejší práce podvozku a brzd.

Ve třídě sportovních vozů s motorem vpředu (C) startovalo dokonce 19 automobilů! Připomněly závodníka Vittoria Marzotta a počátky 50. let, kdy tato kategorie vznikla – FIA se totiž tehdy chtěla zbavit všestranných vozů „s blatníky“, a proto je změnou pravidel vyřadila ze hry o Velké ceny. Sportovně-závodní vozy se ale dočkaly vlastních soutěží, a to i v roce 1953 v Monaku. Z pestré sestavy bylo co vybírat: od unikátní Veritas RS2000 přes Oscu S1500 TN či Frazer-Nash až po řadu extrémně hlučných a rychlých Maserati. Právě Maserati 300S nakonec v těsném souboji v hlavním závodě porazilo dotírající Jaguar D-Type a byla to skutečně dramatická podívaná na gentlemansky elegantní závod. My jsme drželi palce česko-slovenské jezdkyni Katarině Kyvalové, která s vozem Cooper-Jaguar T33 nakonec dojela pátá (a druhá ve své třídě).

S dalšími kategoriemi se postupně zvyšovaly decibely a na scénu přicházely monoposty z 60. a 70. let. V kategorii D vládl Graham Hill a vozy Lotus, Ferrari, BRM či Brabham. Pak přišly na řadu ještě hlučnější a samozřejmě rychlejší formule 1 z let 1966 až 1972 s objemem do tří litrů a s připomínkou Jackieho Stewarta: kromě krásných Ferrari 312 či McLarenů se ukázaly i rychlé a hlučné dvanáctiválcové Matry či značky Surtees, March a Cooper. Tehdy už se počítalo s aerodynamikou, monoposty měly vpředu i vzadu přítlačná křídla. I zde na okruhu už je pokrok doby cítit mnohem výrazněji, a to kromě hluku rovněž dosahovanými časy. Nejrozeznatelnějším motorem byl kultovní V8 DFV Cosworth, jenž poháněl většinu vozů (stále se dá dobře udržovat v provozu).

To nejlepší z celého víkendu přichází v podobě nedělního závodu kategorie F pod hlavičkou Nikiho Laudy. V nejlépe obsazené sestavě startuje celkem 18 strojů se slavnými názvy: McLaren M23/M26, Lotus 77, Tyrrell 007, Shadow DN1/DN5, Williams FW04, Lola T370 nebo Hesketh 308B, který v roce 1974 exkluzivně řídil James Hunt. A konečně favorizované Ferrari 312B3, s nímž Lauda v roce 1974 v Monaku zajel pole position.

Strhla se největší bitva: pole position tentokrát získal Marco Werner s Lotusem 77, ovšem v nedělním závodu ho hned po startu předjel Jean Alesi se zmíněným Ferrari. Zatímco všichni jezdci bojovali o své pozice, kamery snímaly vedoucí Ferrari a dotírající Lotus. Oba jezdci byli velmi vyrovnaní a závod přinesl tolik chtěné elektrizující napětí. Ferrari tlaku Lotusu odolávalo až do 15. kola (z celkových 18), kdy Werner na začátku cílové rovinky Alesiho trochu postrčil a „poslal“ jeho Ferrari na svodidla.

V tom okamžiku všichni zalapali po dechu. Sympatický Alesi, jenž by si první místo nejspíš udržel, byl vyřazen ze závodu a Werner následně ještě bojkotoval vyhlášení. S penalizací 25 sekund byl odsunut na třetí místo, ovšem skutečným vítězem pro nás byl stejně Alesi. Werner se zachoval mírně řečeno nesportovně a rozhodně ne gentlemansky, jak se na podobnou akci sluší.

Letošní Monako GP bylo úžasné hlavně v tom, že se i za přísných opatření vůbec odehrálo. Bylo skvělou připomínkou mechanického závodění, vývoje aerodynamiky, rychlosti i týmové strategie. Celkově povznášející zážitek nese i ponaučení: bez disciplíny a přirozeného vzájemného respektu se i mezi historickými vozy může vyhrotit nezdravá rivalita, která nakonec dokáže zkazit nejlepší závod víkendu. Ale i to k tomu patří…

Převzato z časopisu

Fotogalerie