Rallye Monte Carlo Historique 2012 – Hvězdicová jízda

Nedojelo 77 ze 309 automobilů. Na sté místo v celkovém pořadí nás jako jednu ze tří českých po­sádek dovezl Innocenti Mini ­Cooper ročníku 1973. Setkání historických automobilů je obvykle přehlídkou elegance, příběhů i určité honosnosti. Ke starým vozům chovají jejich majitelé úctu a snaží se o ně pečovat tak, jak je to nejlépe možné. S tímto v mysli jsme se zúčastnili his­torického Rallye Monte Carlo. Až postupně jsme za volantem italské verze Mini Cooperu zjis­tili, že se na této akci automobily ­nijak nešetří. Jede se na vítězství, soutěží se, a to přesto, že rallye má podtitul regularité, tedy jízda pravidelnosti…

V roce 2012 se konal již 15. ročník historického Monte Carla, jež se tak stalo další tradiční akcí Monackého autoklubu, jehož kořeny sahají do roku 1890. Připomeňme, že první Rallye Monte Carlo se jelo v roce 1911. V prvním ročníku historického Monte Carla se na startu objevilo 60 vozů, jejich počet pak stoupal. V loňském roce jelo rekordních 330, avšak ani letošní ročník příliš nezaostal. Za triumfem nebo jen tak za zábavou vyrazily posádky přesně 309 vozů. Letos se mohly zúčastnit pouze typy, které aktivně soutěžily v letech 1955 až 1980.

Nemusí to být konkrétní soutěžní vůz, ale automobil daného typu a řady. Stroje musí splňovat i další podmínky, mezi nimiž jsou způsobilost pro jízdu na veřejných komunikacích (rallye se jede v běžném provozu) a průkaz historického vozu FIA, případně průkaz automobilu pro jízdy pravidelnosti FIA. Další možností je vlastnit identifikační kartu vozu FIVA. Automobily se dělí do čtyř tříd podle roku výroby (1955 – 1961, 1962 – 1965, 1966 – 1971 a 1972 – 1979) a dále podle objemu motoru (do 1300 cm3, 1301 – 2000 cm³ a nad 2000 cm³). Na rozdíl od klasického Rallye Monte Carlo, kam se letos vrátily vozy WRC, se historické klání obrací do minulosti a navrací tradici hvězdicových jízd. Vlastní soutěž začínala v úterý 31. ledna a končila ráno v sobotu 4. února. Před tím však byla povinnost do Monaka dojet.

Posádky a jejich týmy se sjížděly ze šesti měst, a to Barcelony, Turína, Varšavy, Osla, Remeše a Glasgowa; každý si zvolil své startovní město. Právě tato první etapa Concentration leg z města, jehož jméno měly vozy povinně nalepeno na bocích, byla velmi náročným začátkem. Naše posádka Vahala/Hanke měla před ­sebou na cestě z Turína do Monaka 952 ­kilometrů po horských silnicích s povinností průjezdu časových kontrol. Jako startovní číslo 245 jsme se 30. ledna na startovní rampu ­dostali až kolem osmé večer a před námi bylo více než čtyřiadvacet hodin přesunu nonstop po určené trase přes Gre­noble, St. Jean-en-Royans, Nyons, Barcelonette, Tende a Sos­pel do Monte Carla. Postupně jsme si zvy­kali na vlastnosti Mini Cooperu s dvojicí karburátorů a výkonem kolem 65 k, jenž překvapil schopností sta­bilně držet rychlost okolo 90 km/h na různých typech silnic, a to v relativním pohodlí.

Z Turína, Barcelony a Remeše startovalo nejvíce posádek (celkem 260), zbylých 49 cestou do Monaka absolvovalo na jeden ­zátah více než 2000 kilometrů, což byla důkladná zkouška nejen strojů, ale i posádek. Tato úvodní etapa nás naučila základním pravidlům soutěže. Cestou bylo připraveno pět časových kontrol, jichž jsme museli dosáhnout v předem dané minutě. Za před­časný příjezd nebo zpoždění jsme inkaso­vali trestné body; mezi tím bylo třeba získat několik průjezdových razítek, která potvrzo­vala, že jsme si danou trasu nijak nezkrátili.

Na závěr byl připraven první ze speciálních testů, a právě tyto zkoušky jsou základem k dobrému umístění (to jsme bohužel zjistili až druhý den). Šlo o dvacetikilometrový úsek, jenž jsme museli projet přesně určenou průměrnou rychlostí. Stanovenou průměrnou rychlost je třeba držet pokud možno v celém úseku zkoušky, protože nevíte, kde vás komisaři změří. Po večerním příjezdu na nábřeží v Monte Carlu jsme konečně viděli většinu účastníků soutěže. Bohužel mezi nimi již nebylo 35 posádek, jež náročnou cestu plnou sněhu a náledí nezvládly. Nicméně i tak bylo pěkné sledovat několik soutěžních Renaultů 5 Alpine, různá Porsche 911, Citroëny DS, Alpine A110, kupé Lancia Fulvia, či rozličná provedení sportovních vozů Fiat. Mezi exotické účastníky patřila japonská výprava Toyota s vozy Celica 1600 GT a Sprinter Trueno, za pozornost stály Datsuny 240Z a 2000, anebo v Evropě vzácná Mazda RX‑2 s rotačním motorem.

K zajímavým kouskům náležely také Mercedes-Benz 190 SL z roku 1957 (který při jednom ze svých výletů skončil ­částečně v řece), ale i Austin Healey 3000, či Jaguar XK140. Následující den ráno přišel ostrý start. Před námi bylo přes 500 kilometrů časových a rychlostních zkoušek směrem do města Valence, což pro nás znamenalo více než deset hodin jízdy po silnicích různého typu. Postupně jsme získávali jistotu v ovládání našeho mini-stroje a zejména ostrá jízda během speciálních zkoušek byla nesmírně zábavná.

Drobné rozměry původního Mini (délka 3,05 m), umístění kol v samých rozích karoserie spolu s hmotností pohybu­jící se mezi 650 a 700 kg znamenaly příkladnou obratnost, jež se projevuje zejména ve sjezdech po zasněžených silnicích. Zatímco ve výjezdech má přední pohon na sněhu ­potíže s trakcí, při cestách z horských průsmyků si můžete užívat rozevlátých průjezdů s použitím ruční brzdy. Druhý den opět proběhl v duchu časových a speciálních zkoušek, tentokrát v okolí Valence. Nastavené časy a průměrné rychlosti se zdají být pohodlně zvládnutelné, ale zejména ve speciálních zkouškách se často jezdí naplno, protože udržet předepsaný průměr 45 až 48 km/h je náročné, a na sněhu to pro nás často bylo nemožné. Každá odchylka (tedy příliš pomalá jízda) znamená trestné body. Poslední den nás čekalo 415 různými způsoby měřených kilometrů směrem do Monaka.

To nejlepší přišlo večer. Ve 20:30 h začal v půlminutových intervalech start do noční etapy, zahrnující i přejezd slavného Col de Turini. Čekalo nás 250 kilometrů. Atmosféra noční jízdy byla fantastická, kolem trati stáli u dlouhých ohňů povzbuzující diváci (stejně jako při klasické rallye). Kolem čtvrté hodiny ranní jsme se vraceli do Monaka s pocitem vyčerpání, ale značného uspokojení. Když pomineme horší topení nebo mlžící se čelní sklo, tak Mini Cooper fungoval skvěle a skoro se nám jej nechtělo vracet. Historické Rallye Monte Carlo jsme dokončili na 100. místě celkového pořadí. Z patnácti startujících vozů Mini různého stáří, značek a výroby jsme byli na 4. místě, a to prý na nováčky není špatné. V každém případě je tato rallye velmi zajímavým podnikem, který stojí za to vidět jako divák, natož zažít jako soutěžící řidič nebo navigátor. Takovou sbírku zajímavých historických automobilů v mimořádné atmosféře klasických soutěží a šarmu Monte Carla totiž nelze vidět nikde jinde.

Převzato z časopisu