Mercedes pro papeže – Kočár nejvyšší svátosti

Ať tak nebo tak, i papež se musí slzavým údolím v něčem vozit. Jednak by toho jistě, vzhledem k různým důvodům, moc neušel, a taky, kolik věřících by bylo ochuzeno o pohled na něj.

Víra a církev jsou dva rozdílné pojmy. Ten první je duchovním rozměrem a věcí každého jednotlivce, nepotřebuje než pevné odhodlání, zacílenou mysl a trochu té loajality. Církev, ovšem, je veskrze materiální záležitost, řeklo by se pomíjivá solidní nejistota. Avšak funguje jako dobře namazaný stroj. Ta křesťanská již více než dva tisíce let. Po celou dobu její akcie stoupají, někdy více, někdy méně. Nic na tom, dnes má přece více než jednu miliardu tak či onak přispívajících. Při letmém pohledu na svatostánky rozeseté po celém území, kde tato zvláštní akciovka funguje, nemůže překvapit, že ani automobil neunikl orlímu zraku kazatelům desatera. Špička katolické církve, zástupce Boha na zemi, nebo spíše samotná svatá stolice pojala za vhodné již před 75 lety přijmout do svých služeb vozy Mercedes-Benz. Šikovností tehdejšího marketingového pracovníka společnosti Daimler-Benz AG, jistého Roberta Katzensteina (jak příznačné příjmení) a za vydatné lobbystické pomoci Dr. Diega von Bergena, německého velvyslance ve Vatikánu, se zdařilo v roce 1930 instalovat vůz Mercedes-Benz jako oficiální dopravní prostředek papeže Pia XI.

Desetiletí čekání

S trochou nadsázky lze nejen ten první, ale i celou řadu dalších Mercedesů ve Vatikánu považovat více za nákladní než osobní vozidla, kromě jiného jejich celková hmotnost přesahovala tři tuny a výkon jejich motorů si s lehkými nákladními vozy v ničem nezadal. Všechny byly samozřejmě upraveny tak, aby mohl papež žehnat a kynout věřícím při svých vyjížďách, oficiálních příležitostech či přesunech, jak po svatém státečku, tak při zahraničních cestách. Dokonce ten nejslavnější papamobil (s prosklenou kopulí) byl postaven na základě modelové řady G (off roadů původně určených pro armádní použití). V poslední době jej vystřídal podobně vybavený vůz třídy M s osmiválcovým motorem. Ale pojďme zpět, až do doby, kdy byl automobil ještě v plenkách. Tehdy to nebylo s Vatikánem nikterak valné. Papežský stát byl zřízen v roce, kdy se konsolidoval italský národ, 1870. Král Vittorio Emanuel II nabídl papeži Piu IX určitou formu suverenity, která se však brzy stala jedním ze sporných bodů soužití Vatikánu s Itálií. Díky nerozřešené „Římské otázce“, jak problém pojímali církevní činitelé, Pius IX a jeho nástupci na truc příštích 60 let neopouštěli brány Vatikánu. Takže přesto, že automobil již dávno jezdil nejen po cestách, ale i luzích a hájích okolního světa, ve Vatikánu pro něj nebylo příliš uplatnění. Fakt je, že někdy v roce 1909 vznikla první Vatikánská flotila automobilů čítající značky jako Fiat, Bianchi, Graham-Paige, Italia, Citroen a některé další.

Konečně „in“

Popravdě řečeno papež vlastně ani automobil nepotřeboval. Ono se těch 44 hektarů (téměř 109 akrů) Vatikánské rozlohy dalo pohodlně obejít pěšky zhruba za hodinu. Navíc, jak velela tradice, již několik století používal nejvyšší šéf z masa a kostí k oficiálním přesunům dřevěnou ponosku – křeslo s madly, které s graciézností a šarmem zvládalo dvanáct šťastných oddaných věřících navlečených do červených uniforem. Nedivme se tedy, že ani Pius X (1903-1914) ani Benedikt XV (1914-1922) nijak nově se rozvíjejícímu průmyslovému oboru neholdovali. Ne tak však Pius XI (1922-1939), který na svatém stolci zažil konečnou dohodu o svrchovanosti Vatikánu z roku 1929. Sotva oschly podpisy vatikánského zmocněnce pro zahraničí Kardinála Casparriho a ministerského předsedy Itálie Benita Mussoliniho pod tzv. Lateránským ujednáním, již zde byli ponížení pevně věřící ze Stuttgartu se svojí troškou „z vlastní zahrádky“. No, nepřijmněte upřímný dar, zvláště když je to speciálně upravená limuzína Mercedes-Benz Nürburg 460 s řadovým, více než čtyř a půl litrovým, osmiválcem vyvedená v černočerném laku. Zatímco sedala řidiče a spolujezdce vpředu byla potažena černou kůží, papežský trůn umístěný pěkně vprostřed zadní části vozu byl vyveden s nejjemnějším hedvábném brokátu. Specialitou byla střešní podšívka symbolizující Svatého Ducha – dílo to benediktýnského specialisty na výšivky bohoslužebných rouch otce Cornelia z Beuronského kláštěra. Zkrátka, začala sakrální sláva automobilů s trojcípou hvězdou ve znaku. Z výběru vozidel, která sloužila v papežově garáži můžeme usuzovat, že přese všechnu úpěnlivou snahu co možná nejčestněji prokodrcat se slzavým údolím života (čím hůře na zemi, tím lépe na nebi – tedy alespoň tak to platí pro běžné, standardní věřící), zástupcům Boha nebyly některé lidské vlastnosti cizí.

Marketingové ovoce

Po jisté odmlce, vcelku pochopitelné, neboť jsme právě přeskočili léta 1939 až 1959, se exponenti z Mercedesu obrátili ke svaté prozřetelnosti v roce 1960 s dalším dárkem. Tentokrát to byl Mercedes-Benz 300 D Landaulet, který Jan XXII hbitě při předávací ceremonii vysvětil. O pět let později se Stuttgartští blískli šestistovkou Pullmanem opět v karosářské úpravě Landaulet se širšími dveřmi a opět s tradičním papežským trůnem. V interiéru přibyly papeži ovladače k interkomu a některá další zařízení. Obdarovaný Pavel VI nešetřil chválou a dokonce se nechal slyšet, že: „jméno Mercedes se stalo synonymem německé pracovitosti a výkonnosti v celém světě. Proto si takového dárku více než vážíme!“ Ejhle, pětatřicetý lobbing, byť vážně podkopaný nejhorší zkušeností lidstva, přinesl své oficiálně potvrzené ovoce. Nový zákon je totiž postaven na premise odpouštění a Pullman dostal legendární espézetku SCV 1 (Stato Cittá del Vaticano). Pro všechna další vozidla určená oficiálně papeži zůstalo i nadále zcela příznačné „prosté“ křeslo v zadní části vozu.

Zrodil se papamobil

Až přišel rok 1980 a s ním populární vůz, který se přičinil o zrod pojmenování papamobil. Ano, na scéně se objevil původně vojenský typ G (série 460/G23) vybavený proslavenou plexisklovou kopulí a perleťovým vnějším lakem se zlatými doplňky. Bylo to poprvé, co se nechal papež vozit na veřejnosti v jiném než černém automobilu. Průhledná kopule vznikla podle návrhářů hlavně z toho důvodu, že nebylo možné zkombinovat karosérii typu Landaulet s čistě off roadovým podvozkem. Původně byla kopule, v niž mohl papež sedět či stát, zkonstruována jako oddělávací. Od využití tohoto řešení však bylo po atentátu v roce 1981 upuštěno. Na první pohled jednoduchá úprava si však vyžádala speciální klimatizační jednotku, jednak aby bylo možno udržovat snesitelnou teplotu v prostoru svatého otce a jednak, aby nedocházelo k mlžení plexiskla při změně vnější teploty a vlhkosti. Navíc musel být instalován systém světel, aby věřící mohli svůj idol vidět i za zhoršených světelných podmínek. Je nadmíru jasné, že taková úprava si vyžádala přídavné zdroje chytře umístěné pod zvýšenou podlahou (400 mm) v zadní části vozu. Celková koncepce skleníkového off roadu změnila určitým způsobem výraz církve na veřejnosti. Nejen, že byl vůz vyveden poprvé ve světlých barvách, ale také již neměl papežský trůn, ten nahradila jednoduchá lavice. I v tomo směru je možné vysledovat novou strategii nejvyššího, Jana Pavla II, který jednoznačně pohnul do té doby některými dokonale usazenými křesťanskými dogmaty.

Hodnoty přetrvávají

Výlety papamobilu mezi lid se staly velmi vítanými, dokonce tak, že vznikala celá řada vtipů. Jeden za všechny: „uřícená blondýna utíká za papamobilem a papež velí zastavit s tím, že své ovečce požehná. Bodyguardi jsou však jiného mínění a s poukazem na teroristy chtějí bezpodmínečně pokračovat v jízdě. Až na druhý či třetí důrazný povel papeže papamobil zastavuje. Svatý otec chce šikovné a vytrválé dívce udělit požehnání, když tu jej ona sama předběhne a z posledních sil vyhrkne – jednu citrónovou a jednu oříškovou!“ Myslím, že se nemusíme rozčilovat ani pohoršovat. Vždyť když se vypráví vtipy nejsme na tom ještě tak špatně. V létě roku 2002 vystřídal Géčko možná o něco vhodnější model ML 430 vybavený silným osmiválcem. Kopule již nebyla hranatá, ale v rámci nových trendů v automobilovém průmyslu pěkně oblá. ML bylo rovněž vyvedeno v perleťové barvě. Ne, že by snad neměl Jan Pavel II ve své flotile černé limuzíny, vlastně landaulety. V roce 1985 byla flotila vybavena speciální verzí Mercedes-Benz 500 SEL (W 126) a o dvanáct let později následoval landaulet postavený na bázi S 500. Ostatně v „eséelku“ se nachal letos vidět na první vyjížďce nově zvolený papež Benedikt XVI, dříve Kardinál Ratzinger, takto nejvyšší šéf úřadu známého spíše pod starším názvem Svatá Inkvizice. Že by se křesťanství opět obracelo k tradičním „hodnotám“? Mercedes-Benz k nim nepochybně patří.

Převzato z časopisu

Fotogalerie