Arciamerika – Kultovní legenda Kenworth

Hledání kořenů jedné z amerických legend mezi výrobci těžkých nákladních vozidel, značky Kenworth, vede k počátku dvacátého století. Vývoj automobilového průmyslu a to především v segmentu nákladních automobilů probíhal za velkou louží poněkud jinak než ve „starém světě“.

S prvním desetiletím dvacátého století přišla na Severozápad USA nová výzva v podobě právě vyvinutého a postaveného automobilu Ford model T (společnost Ford Motor Company vyrobila první kus modelové řady „T“ 12. srpna 1908, výroba se udržela až do října 1927).  Automobil jako takový začal válcovat Ameriku a velmi rychle též vytlačovat koně z jejich tradičního úkolu – přepravy zboží. V té době jistý dřevorubec a svého času majitel sítě prachbídných stánků s potravinami v několika dřevorubeckých kempech na Severozápadě USA, Edgar Kirk Worthington (1868, San Francisco – 1944, Los Angeles), pokukoval po nových možnostech. Kromě jiného si v domě své matky Ellen (1843–1938), který spravoval, chtěl zařídit dealerství osobních a nákladních vozidel. Zamlouvala se mu nová značka Gersix. O její zrod a vstup na nebe automobilového průmyslu se postarali v roce 1912 bratři Georg T. a Louis, Jr. Gerlingerové, kteří v Oregonu založili společnost Gerlinger Motor Car Works, původně jako, již tehdy tolik zajímavý byznys – dealerství osobních automobilů a nákladních vozidel.

Gersix na scéně

V roce 1914 se bratři rozhodli začít vyrábět vlastní nákladní vozidla vybavená silnými řadovými šestiválci. Bylo to v USA poprvé, kdy někdo chtěl zastavět řadový šestiválec do náklaďáku. Vozidlo s názvem Gersix vyjelo na silnice v roce 1915, s rámovou konstrukcí podvozku byly vhodné právě tak pro těžký provoz na Severozápadu, především pro svoz vytěženého dřeva. Po mnoha letech tehdejší mechanik firmy Ed Hahn vzpomínal: „V těch dnech bylo mezi lidmi ještě hodně málo vozidel, jako mechanik jste musel být neustále v dílně či v servisu a čekat, až se objeví nějaká práce. Někdy jste vydělal pět dolarů za týden, ale někdy také nic, to jste se potom musel velmi pružně poohlédnout po jiné práci, třeba v mlýně nebo někde jinde. V té době jsme se rozhodli začít se stavbou vlastního vozidla, to proto, abychom měli nějakou solidní naději na výdělek do budoucnosti.“ „Stálo nás to skoro celý jeden rok práce, než jsme dali náš první náklaďák dohromady. Byli jsme jen dva dělníci a jakmile se objevila nějaká práce na objednávku, praštili jsme s nářadím a vrhli se na zákazníkovo vozidlo. Zakázka měla zkrátka přednost.

Na vlastním autě jsme pracovali až pak. Někdy však žádné zakázky nebyly, a tak jsme mohli dělat na svém trucku třeba i celý den,“ dodal s jistou dávkou nostalgie před lety Ed Hahn. Od roku 1916 měla společnost Gerlinger Motlor Car Works jedno ze dvou sídel také ve městě Tacoma ve státě Washington. Budova, do které se pánové bratři se svým podnikem v Seatllu nastěhovali, patřila již zmíněnému obchodníkovi Edgaru K. Worthingtonovi. Přestože se zdálo, že vůz Gersix si již vydobyl své postavení na nebi automobilového průmyslu, musel Louis Gerlinger v roce 1917 pro finanční problémy nabídnout firmu k prodeji. Edgar K. Worthington po této příležitosti okamžitě skočil a společně s Kapitánem Frederickem S. Kentem (1881–1937, kapitán pobřežních hlídek na odpočinku, investor a obchodník) zformovali firmu Gersix Manufacturing Company, aby mohli pokračovat v produkci, dle všeho zajímavých, nákladních vozidel se šestiválcovými motory. V roce 1919 odešel Kent Sr. do důchodu a novým Worthingtonovým partnerem v obchodě se stal jeho syn, Harry Kent. V roce 1922 firma Gersix vyrobila ve svých dílnách na Fairview Avenue na Valley Street 53 vozidel víceméně v závislosti na jednotlivých objednávkách, zatím nešlo o sériovou produkci. Navíc výroba nákladních vozů a autobusů probíhala na jednotlivých individuálních pracovištích, o sériové montážní lince si mohli prozatím pánové jen nechat zdát. Zajímavostí je fakt, že první dvě vyrobená vozidla společnosti Gersix Manufacturing byly podvozky školních autobusů, typově označené BU, s rozvorem náprav 5400 mm.

Zrod legendy Kenworth

Značka Kenworth byla založena v roce 1923. Pánové použili prvních tří a pěti písmen ze svých příjmeních – Ken-Worth – a kapitalizovali novou společnost Kenworth Motor Truck Company se sídlem na Mercer Street číslo 506 ve městě Seattle stát Washington (později se společnost přestěhovala do čísla 1263 na stejné ulici) částkou 60 000 USD. Hned následující rok (1924) vyrobili a prodali 78 nákladních vozidel poháněných, zatím ještě, benzínovými motory. V roce 1925 již Kenworth vyráběl dva náklaďáky týdně. První roky existence značky byly poznamenány stoprocentně zákaznickým přístupem ke stavbě vozidel. Bylo to však dáno přístupem tehdejšího vedoucího prodeje Vernona Smithe. Výroba na zakázku se stala pro značku Kenwoth té doby zcela příznačnou. John Canon k tomu kdysi řekl: „Nešlo o to, že bychom si takovou strategii výroby předem vymysleli. Bylo to prostě kvůli tomu, že Vernon Smith šel do terénu a tam prodal nějaké vozidlo v nějaké specifikaci. Pak se na sklonku dne vrátil do továrny a pravil: „Hoši tohle jsem prodal, tady mám objednávku a specifikaci a teď to musíte vyrobit“. To znamená, že objednávky nechodily na předem zkonstruovaná vozidla, ale prakticky jsme konstruovali to, co si zákazník vymyslel. Všichni ostatní se snažili vyrábět standardní vozidla, my ne, my jsme vyráběli to, na co Vernon byl schopen získat objednávku.“ Výroba v roce 1927 poskočila na tři trucky týdně. Více produkce znamenalo také vyšší tlak na tzv. marketing výroby. Firma začala připravovat svá vozidla v Kanadě (hranice ležela nedaleko) a tím samozřejmě snížila poměrně nevýhodné zatížení celními poplatky. Nákladní vozy Kenworth se staly pro kanadský automobilový trh podstatně zajímavějšími. V roce 1929 zažila firma další skokový nárůst výroby a původní výrobní prostory jí začaly být malé. Do prezidentského křesla společnosti se po Edgaru K. Worthingtonovi dostal Harry Kent. Došlo na otevření nové továrny v Seattlu, která svými prostory zajistila značce možnost dalšího růstu, a to i v delším časovém horizontu.

Poprvé s dieselem v USA

V době velké hospodářské krize došlo k podstatnému zpomalení růstu značky Kenworth. Výroba byla komplikována na konci dvacátých let dvacátého století celou řadou finančních půjček a jejich složitým umořováním. Přesto, že doba byla nelehká, Kenworth zůstal v marketingu velmi agresívní a hledal další a další příležitosti. V roce 1932 začali s tovární výrobou hasičských speciálů vybavených vším, co si daný velitel hasičské jednotky jen vzpomenul. Murray Aitken tuto dobu před časem charakterizoval jednoduše: „Každý velitel požární jednotky trpěl dojmem, že je nejlepším automobilovým konstruktérem na světě a chtěl pochopitelně všechny svoje nápady v konstrukci „svého“ vozidla důsledně realizovat. Výsledkem našeho trpělivého přístupu byl fakt, že jsme byli schopni taková vozidla vyrábět, zatímco ostatní byli v tomto ohledu zcela ztraceni.“ Dobré časy nastaly pro Kenworth v roce 1933, kdy se značka stala prvním americkým výrobcem těžkých nákladních vozidel, který přešel od zážehových na vznětové motory jako standardní vybavení. Díky dieselovým motorům mohla firma začít stavět na vysoce výkonných a zároveň dlouho životnostních motorech různých výkonů a velikostí. Navíc motorová nafta byla v té době o dvě třetiny levnější než benzín. To byl také jeden ze silných důvodů pro další a další zákazníky. 

Ovšem vznětové motory nebyly tím jediným, co zákazníky táhlo k vozidlům Kenworth. Společnost dodala na trh první spací kabinu (prvním šťastným zákazníkem byly Centrální potravinářské obchody ve městě Yakima, stát Washington). Velmi elegantně zareagovala firma též na nový federální zákon – Motor Carrier Act (1935, restrikce co se rozměrů a hmotnosti nákladních vozidel týče), a to výrobou hliníkových komponentů svých vozidel – náboje kol, celé kabiny. V té době Kenworth uvedl na trh vozidla s pohonem 6x6 s hydraulickým brzdovým systémem působícím na kola všech tří náprav, čtyřlistové odpružení a odpružení zadní nápravy torzními tyčemi. V roce 1936 spatřil světlo světa první Kenworth s trambusovou kabinou – tzv. „bubble-nose“. Okamžitě se stal šlágrem, protože při minimalizované délce nabízel maximální užitečnou hmotnost. V roce 1937 nahradil na prezidentské židli předčasně zemřelého Harryho Kenta (infarkt) Phil Johnson. Výroba nadále rostla a v roce 1940 vyjelo z bran továren Kenworth 226 těžkých nákladních vozidel.

Ve válečných dobách

I přišla druhá světová válka a Kenworth se okamžitě zapojil do úsilí amerického válečného průmyslu převálcovat své nepřátele. Jen měsíc po dramatickém náletu japonských letadel na Pearl Harbor (7. prosince 1941, 7 hodin 48 minut havajského času) začali v Kenworthu s výrobou 430 kusů šestitunových (později desetitunových) těžkých vozidel M1 Wrecker určených pro odtah poškozené vojenské techniky. Původní kontrakt na vozidla specifikovaná na základě konstrukce Corbitt Truck Company z roku 1939 získala společnost The Ward LaFrance Truck Company z Elmiry, stát New York, ale z důvodů malé kapacity se dostalo i na Kenworth. Válečná výroba byla pro firmu doslova požehnáním, dalších 1500 vozidel stejného typu bylo zadáno do výroby ještě do konce roku 1941. Třínápravová těžká plněpohonná vozidla byla osazena výkonným jeřábem, čelním i zadním navijákem, řezacím a svařovacím aparátem a speciálními přídavnými vyhledávacími (nezávisle uloženými) reflektory. Seržant Kapitán Christofferson ze 780. batalionu obojživelníků vzpomínal: „Opravdový maximální křest bojem přišel v okamžiku, kdy jsme byli po čtyřicetidenní plavbě vysazeni na Filipínách v rámci akce „A Day“, 20 října 1944. Den po dni tahaly naše Kenworthy M1 Wrecker znehybněnou vojenskou techniku v lepkavém bahně sahajícím až do výše kol vozidel. Udržovaly tak náš postup mobilní pod zničující palbou japonských fanatiků po cestách, které rozhodně nevypadaly na to, že by se jimi dalo vůbec projet. Mnohdy brodily řeky, až voda dosahovala řidičům po kotníky.“ Zvládnutí dramatického nárůstu výroby způsobeného válečnými zakázkami si vyžádalo podstatnou úpravu strategie výroby a konečně také instalaci standardní výrobní a montážní linky. 

Nezničitelné „Wreckery“

Třínápravová, plněpohonná vozidla kódově označena M1 a M1A1 měla celkovou délku 7920 mm, rozvor náprav 4750 mm, celkovou šířku 2510 mm a celkovou výšku 3100 mm. Vozidla celkové hmotnosti 30 000 liber byla poháněna zážehovými řadovými šestiválci (v prvních sériích vybavenými dvojítým zapalování – dvě svíčky na jeden válec) Continental 22R se zdvihovým objemem 8,2 l (501 cid) s maximálním výkonem 107 kW/145 k při 2400 min^-1. O přenos výkonu se starala pětistupňová mechanická převodovka Fuller s jedním zpětným chodem a dvoustupňová rozdělovací převodovka Timken. Maximální rychlost 72 km/h (45 mph) a dojezd 400 km (250 mil). Ve výbavě vozu byl přední naviják Gar Wood 3U615 (9 t/ 20 000 liber), zadní naviják Gar Wood 5M713k (21,5 t/47 000 liber) a 9,75 t jeřáb Gar Wood US6A s rozsahem 180 stupňů. Na bojiště druhé světové války Kenworth dodával třínápravová vozidla M1 a M1A1 v několika modelových řadách: 570 (s uzavřenou kabinou, pneumatiky 11.00-20, jedna rezerva za kabinou, druhá na pravé straně vedle jeřábu, PTO, rok výroby 1941), 571 (změny na filtrech motoru, rok výroby 1941–1943), 572 (uzavřená kabina, jeřáb Gar Wood US6A, vojenské vybavení, rok výroby 1943) a 573 (M1A1 varianta, plachotvá střecha kabiny, lafetovaný kulomet, jeřáb Gar Wood US6A, rok výroby: od května 1943). Vozidla vyráběná ve společnosti The Ward La France jako model 1000 v pěti různých sériích a Kenworth série 570 až 573 byla prakticky identická a měla zaměnitelné konstrukční skupiny a náhradní díly. Těžké „odtahovky“ Kenworth M1 a MIA1 sloužily v americké armádě až do padesátých let dvacátého století, kdy byly nahrazeny vozidly pětitunovými M62. 

Letecká mezihra

Válečná výroba letěla opět prudce nahoru. V roce 1943 se Společnost Kenworth ještě více zapojila do válečného úsilí výrobou částí těžkých bombardérů Boeing B-17 Flying Fortress a strategických bombardérů Boeing B-29 Super Fortress ve svých továrnách v Seattllu. Protože region města Seattle byl prohlášen za „kritickou výrobní oblast – critical labour area“, federální vláda nařídila společnosti Kenworth, aby výrobu vozidel M1 Wrecker přesunula do vnitrozemí. Firma vyhověla a otevřela další fabriku v centrální části unijního státu Waschington v blízkosti města Yakima.   

Převzato z časopisu

Fotogalerie