Světové rekordy NSU – O největší rychlost

V loňském roce uplynulo 100 let od narození Wilhelma Herze, bývalého motocyklového závodníka, ale především světového rychlostního rekordmana...

Připomínkou pozoruhodné kariéry muže, který ustavil kolem devadesáti rychlostních rekordů na dvou i čtyřech kolech, byla zajímavá výstava, již uspořádalo Technické museum v německém Speyeru ve spolupráci s Heinzem Herzem, synem rekordmana Wilhelma. Vedle rekordních strojů si návštěvníci prohlédli různá memorabilia, spojená s životem tohoto výjimečného muže, jenž jako první na světě překonal dvousetmílovou rychlost na motocyklu (tedy 320 km/h), a vstoupil tak do prestižního klubu 200 Miles per Hour Club na Bonneville Salt Flats v Utahu. Jeho členy jsou pouze úspěšní pokořitelé této motocyklové nebo automobilové rychlosti; členství samozřejmě nelze koupit...

Sportovní kariéra Wilhelma Herze, narozeného 18. ledna 1912 v německém Lampert­heimu, začala motocyklovými závody, které absolvoval především na domácích okruzích Avus, Nürburgring, Grenzlandring, Schleiz, Schottenring, Hohenstein-Ernstthal, Soli­tude a dalších, ale objevil se i na Tourist ­Trophy nebo na Monze. Začínal na pěti­stovce DKW v roce 1932, o čtyři roky později už zaskočil v továrním týmu DKW Auto Union, aby pro sezonu 1939 přešel k NSU, tedy ke značce, jež se stala synonymem jeho rekordních pokusů. Na kompresorovém dvouválci NSU 350, odvozeném z předválečné konstrukce Alberta Rodera, dobyl titul německého mistra 1948 v závodech silničních moto­cyklů.

Jeho kariéru motocyklového závodníka však ukončila těžká havárie v tréninku na poslední závod sezony 1949, při níž utrpěl komplikovanou zlomeninu ruky a dlouho se léčil. O rok později už měl jasno, když je se závody konec, bude se ­věnovat rychlostním rekordům! Přesvědčil vedení NSU, tehdy jedné z velkých motocyklových továren, a dostal podporu. ­První Delfín, rekordní motocykl s aerodynamickou kapotáží, ­vyjel v roce 1951. Jeho základem se stal závodní motocykl se čtyřdobým řadovým dvouválcem, přeplňo­vaným mechanickým kompresorem, jehož ­první konstrukce pocházela z roku 1938. ­Albert Roder tehdy navrhl dvě verze DOHC s dvojicí královských hřídelů (svislých do V pro pohon vačkových v hlavě), a to 347 cm³ (ø 56 x 70,5 mm) a větší 499 cm³ (ø 63 x 80 mm); výkon postupně vzrůstal až na 68/98 k (50/72 kW), ale v metanolové rekordní verzi atakoval 75/110 k (55/81 kW) při otáčkách 8500 min^‑1!

Nejprve posloužil NSU Delphin I, sněhobílý speciál s doutníkovou karoserií, zakončenou velkou svislou stabilizační plochou na prodloužené zádi. Wilhelm Herz byl úspěšný napoprvé; na dálnici z Ingolstadtu do Mnichova do­sáhl 12. dubna 1951 průměrné rychlosti 290 km/h s půllitrem a 278 km/h s třistapadesátkou; takže s první hodnotou pokořil absolutní rekord Ernsta Henneho (BMW 500), který zajel už před válkou 279,5 km/h a jeho světový rekord vydržel čtrnáct let. Tříkolová verze (na levém boku třetí kolo v aerodynamické gondole, simulující sidecar) pak překonala světový rekord sidecarů 248 a 217 km/h pro obě třídy; za řídítky však byl Hermann Böhm, protože Herz by obtížněji ovladatelný stroj s pochroumanou rukou nezvládl. Byl to teprve začátek, ale dálnice přestaly vyhovovat délkou i profilem (stoupání nebo klesání nesmí překročit jedno procento), a tak se většina rekordmanů soustředila na jízdy po vyschlém dně solného jezera ­Bonneville v americkém Utahu. Když v roce 1955 Herze překonal Novozélanďan Russell Wright se svým Vincentem-HRD 1000 (jel doma v Christchurchu), vypravil se tým NSU s vylepšeným motocyklem Delphin III do Utahu.

Už v říjnu 1955 prozkoumali Wilhelm Herz, Dr. Walter Froede a šéf týmu Gustav Germer solnou pláň v Bonneville; o rok později přišli, viděli a zvítězili. Tehdy čtyřiačtyřicetiletý Herz dosáhl rychlosti jako nikdo jiný na motocyklu, nový rekord měl hodnotu 339 km/h. Soupeřů však začalo přibývat, a záhy jej znovu překonal John Allen na ­Triumphu; Russellu Wrightovi se to však ­nepodařilo. V té době byla německá NSU z Neckarsulmu největším výrobcem moto­cyklů na světě (298 583 kusů v roce 1955), ale rozhodla se přejít na automobily. Wilhelm Herz přišel o podporu, získal však kom­presorovou pětistovku, naladil ji na 120 k (88 kW) a se strojem Herz Delphin IV NSU Motor (1965) vyrazil do Bon­neville znovu. V jedné jízdě dosáhl 330 km/h, pak začalo pršet a metě 400 km/h se nepřiblížil... Ve stejném roce si postavil také automobil Herz Rekordwagen třídy 500 cm3, čtyřkolový monopost s aerodynamickou karo­serií, stejným motorem a pláno­vanou rychlostí 300 km/h. Zajel v Bonneville dvaatřicet rekordů FIA a AAA, dosáhl největší průměrné rychlosti 244 km/h a přidal rekord na kilometr s pevným startem na německé dálnici.

Poslední rekord zajel Wilhelm Herz na dálnici u Ramsteinu mezi Kaiserslauternem a Waldmohrem, kde 18. srpna 1966 na kapotovaném motocyklu Herz 350 NSU Motor dosáhl 227 km/h (překonal italskou Guzzi o 15 km/h). V roce 1972 představil projekt rekordního auto­mobilu Audi NSU T700 (čtyři dvourotorové motory NSU KKM 700 System Wankel) pro překonání 700 km/h, ale první ropná krize realizaci znemožnila. Pak se už plně věnoval práci ve vedení autodromu Hockenheim; ­zemřel 5. ledna 1998 a na padesáté výročí překonání absolutního světového moto­cyklového rekordu 339 km/h postavil jeho syn Heinz přesnou repliku Delphina III. Společně s Wilhelmem Herzem pro NSU překonávali rekordy také Hermann Paul Müller (1909 – 1975), bývalý jezdec před­válečných Velkých cen v týmu Auto Union a motocyklový mistr světa třídy 250 cm³ na NSU v roce 1955, a Gustav Adolf Baumm (1920 – 1955), bavorský grafik a amatérský závodník.

Druhý muž už od roku 1951 vyvíjel motocykl systému Fliegende Liegestuhl, tedy Létající lehátko, plně kapotovaný jednostopý stroj, v němž závodník seděl (či spíše ležel) jako v automobilu. Rovněž oni překonávali rekordy, ale v nižších třídách; avšak vyná­lezce Baumm záhy zahynul při zkušební ­jízdě v Německu. Na Bonneville se tedy v létě 1956 spolu s Herzem vypravil zkušený H.P. Müller, přezdívaný Renntiger, tehdy už sedmačtyřicetiletý. Ve třídách 50 (dvoudobý motor 10 k na základě mopedu NSU Quickly; zkušebně i nový čtyřdobý 12 k), ale také 100, 125, 175 a 250 cm³ (čtyřdobé motory) na strojích NSU Baumm padaly různé rekordy. Za zmínku stojí světový padesátek s rych­lostí 196 km/h, jenž byl ustaven 9. srpna 1956 na Bonneville (za řídítky H.P. Müller; kapalinou chlazený dvoudobý jednoválec o výkonu 10 k/11 000 min^‑1). Tyto rekordy pak zůstaly zapsány v tabulkách FIM hodně dlouho.

Převzato z časopisu

Fotogalerie